HOSTINA ŽIVOTA.
Z erotických hájů, v nichž slavíci zpívali své nejjitřnější písně
zemdleným milencům do opojených duší
za blýskání hvězd a bílého záření rozechvěné luny
odcházíme šťastni k hostinám života nejkrásnějším.
Odevzdáni jsme sobě naprosto, pevně, jak osení ornici kypré
a zahříváni jsme teplem a vláhou naší lásky
vzdávajíce se štěstí, zhýčkáni posvátnou náladou osamocení
a mocně zpíváme do života, životem vzrušeni.
Rodné půdy známá všem lahodná vůně v ústrety nám přilétá,
cítíme proudění míz prarodičů našich
a naději máme obroditi kmeny již umírající,
by daly pupence, listy, květy příštímu rodu.
Slučujeme těla opojená promítnuti nejsvětější touhou
vášnivě tvořících a přece klidných lidí,
nechtějících vědomě vražditi potenci nenarozené síly
blaženi svého života hostinou přebohatou.
17