V BOUŘI.

V BOUŘI.
Smyslné a ospalé mlhy se dálkami valily šedivým závojem obzor zastírajíce a jediná plachá hvězda kmitala se ještě na pusté prostoře znepokojených nebes. Temnilo se kolem, podivného cos rostlo, co třáslo korunami staletých stromů, vzpínalo se všecko těžkým oddychováním a oblaky se prudce, neúprosně blížily. My stáli na stráni pod skalním výběžkem a mlhy se plazily dole u našich nohou a mraky nám ležely na hlavách a hvězda, ta jediná, ztracená hvězda hořela nám. 11 Stuleni k sobě veškerou něhou údů, slyšíce stejně řítění budoucí hrůzy, s tlukoucím srdcem a bázní v zpěněné krvi jsme stáli, když ohlásila bouře svůj vpád. Defilovaly blesky okolo nás stále, ve skalách dunění podivně naříkalo, až příroda široce oddechla v dálky, blesk udeřil a bylo veliké ticho... Obloha rozevřela černý svůj krunýř, hvězdnatých bludiček tisíce zazářilo, modravá nálada chvěla se nad údolím a v strmé výši vyplul bílý měsíc. A všecko na nás volalo a vítalo nás něžně, rozplameňovalo naše mladá těla, abychom před tváří všeho, rovni bohu tvůrci, nádhernou chvíli láskou posvětili... Smyslné a ospalé mlhy se dušemi valily šedivým závojem lásku zastírajíce, když loučil jsem se se svou zlatovláskou posledním políbením... Vítalo nás jitro. 12