HVĚZDY.

Josef Lukavský

HVĚZDY.
Hle, dnes napadaly do Vltavy hvězdy, bílé ony hvězdy nocí bloudící, v koloritu stříbra vlny zahořely, jako moje duše věčně toužící. 39 Rozpálené čelo kladu unaveně v ženy tělem teplé vyzáblé své dlaně, nevidím již hvězdy, ale za to cítím: milenka má jistě ještě hledí na ně. Hledí na ně, touží na vždy s nimi býti, zablesknout se jimi bílým tělem svým, splynout s nimi, shořet ve plamenné výhni, aby tento večer byl již posledním. Zase hledím v dálku a cosi mi říká, abych zašel ještě k mojí znejmilejší – smutné srdce nesu v ona svatá místa jeho žízeň ona, kde vždy ukonejší. Otevírám lehce, podle zvyku, dvéře –: čtyři žhavé oči hledí z postele – – – K Vltavě se vracím, ke svým bílým hvězdám, jako zloděj k soudci – těžce, nesměle. 40