HVĚZDY.
Hle, dnes napadaly do Vltavy hvězdy,
bílé ony hvězdy nocí bloudící,
v koloritu stříbra vlny zahořely,
jako moje duše věčně toužící.
39
Rozpálené čelo kladu unaveně
v ženy tělem teplé vyzáblé své dlaně,
nevidím již hvězdy, ale za to cítím:
milenka má jistě ještě hledí na ně.
Hledí na ně, touží na vždy s nimi býti,
zablesknout se jimi bílým tělem svým,
splynout s nimi, shořet ve plamenné výhni,
aby tento večer byl již posledním.
Zase hledím v dálku a cosi mi říká,
abych zašel ještě k mojí znejmilejší –
smutné srdce nesu v ona svatá místa
jeho žízeň ona, kde vždy ukonejší.
Otevírám lehce, podle zvyku, dvéře –:
čtyři žhavé oči hledí z postele – – –
K Vltavě se vracím, ke svým bílým hvězdám,
jako zloděj k soudci – těžce, nesměle.
40