DISSONANCE.

Josef Lukavský

DISSONANCE.
V knize své lásky, tuším, ještě dlouho my nedojdeme ku poslední stránce, kde stojí psáno: s Bohem, slavná touho – nás nevyruší tvoje dissonance. Ty žijí v nás a v našem štěstí stále, dny zarmucují, probouzejí nás ze sna a postačí nedopatření malé, by v zimy dech se proměnila vesna. Jsou na stráži, jak přísní eunuchové a nelze slyšet jejich tichých kroků, když u nás jsou a zraky smaragdové, když na nás upírají bez nároků. Pohledy naše úzkostlivě střeží, polibky naše klidem ochlazují, 43 životem s námi parallelně běží a jako my zoufale vegetují. A struny duše jimi rozvířené v akkordech smutných beznadějně zvučí, aby si v příští chvíli nestřežené padaly rozjásány do náručí. Tak každá chvíle sensace má jiné a jiný styl a rythmus dissonance, že nelze dočíst v knize Venušině a klidně zemřít při poslední stránce. 44