VEN.
Ven, do polí jdu rád, když slunce hýří v nich
a proudy světelné se v dálky rozlévají.
Na mezi ulehnu upokojen a tich
a klidně poslouchám, co se mne květy ptají.
Prahloupé otázky o tom, co není již,
prahloupá zvědavost, již nutno ignorovat –:
Kde cíle teď jsou tvé, kam nyní zamíříš
a kterou stranu chceš mořem života plovat.
Neplovu, nemířím. Jsem zde – co třeba víc?
Má duše říší mou, mé smysly poddanými,
jsem cíl i začátek, jsem všecko a jsem nic
a trvám prací svou a myšlénkami svými.
Odloučen ode všech chci o samotě žít
bez Boha, bez ďábla a efemerních slastí
a jednou ranou pak sám všechno ukončit
bez slávy, efektů a hlavně bez soustrasti.
55