JARO.
Sluneční paprsky rozložily se dálkami,
kde všecko zpívalo a volalo a jásalo,
a jenom srdce mé ukrývajíc se v přítmí
plakalo.
Zazelenaly se stráně a ptáci probuzeni,
přírodou zvučelo jasně slavnostní zvonění,
když zážeh tušení našel líc mé duše
v zardění.
Ohnivým ruměncem doufání planula náhle,
nerozhodná bála se jít k života pramenům,
úzkostlivě nechtěla zvednouti zemdlené oči
k plamenům.
A kolem slavilo jaro své velké vzkříšení,
otvíraly květy náruč smyslných žádostí
a horizontem měkká se rozkládala touha
radostí.
3
Modravé lesy a koberce zelených rovin,
tajemná vůně a kaskady postříbřených vod,
vesmíru hymnus a neznámých božství
doprovod,
milenců planoucí oči a jásání polibků
a blankytné nebe a hvězdy, ptáci na stráni,
rozechvěná poesie večerů a nedozněná
volaní,
třepetavé paprsky slunce, oddechy polední
v náruče nás svírají a my se jim vzdáváme
v důvěře, že žhavou silou nepoznaných rozkoší
skonáme.
Halelujah! Pějeme, znaveni sensacemi lásky
na prahu Věcnosti, kde nás Štěstí objalo –
ale my zemřem, aby to rozvášněné Štěstí
plakalo...
4