CHORÁL MORALISTŮ.
Vášně svoje pohřbíváme, bratři, slavně dnes,
duše naše právě slaví nejslavnější ples.
Poslední svůj ples!
Orgií víc nepoznáme v smutném žití svém
a jen chmůry na cesty si těžké odnesem’.
V dálky odnesem!
Sladkých hodů rozvášněných, mladých, bujných těl
neužijem’ nikdy více – žel, ó žel, ó žel...
Nekonečný žel!
Půjdem’, bratři! V dálky půjdem. Tmy nám kynou již
a v těch tmách a dálkách svítí Vykoupení kříž.
Dosáhnem ten kříž!
Půjdem chudí pustinami, sami v cizí dál
bez lásky a bez bohatství, každý vlastní král.
Pokořený král!
74
Mimo květy, světla, půjdem v temno, kde pláč zní,
velcí překonáním sebe, slavní, vítězní.
Chacha! Vítězní!
Očištěni klesnem posléz v Smrti bílý lem,
každý jako motýl volným stav se andělem.
Smutným andělem!
Duše naše promění se v teplý, jarní květ,
který bude božských panen líbat žhavý ret.
Roztoužený ret!
Srdce naše promění se v skvrnu krvavou,
jež nad zemí bude svítit rudou záplavou.
Lásky záplavou.
A sny naše, touhy naše shoří v krvi té
marně pro pozemské hříčky kdysi prolité.
Marně prolité!
Nekonečnem rozletí se pověst o nás všech,
kteří žili, kteří mřeli v mystických svých snech.
V horečných svých snech!
Naposledy. Zříte, bratři? Věčnost kyne nám.
Hle dálky se otvírají – pojďme, pojďme tam.
Pojďme, bratři, tam!
75