IV.
PRVNÍ LET K MĚSTU.
Ze svého hnízda vídal jsem je.
Blízko se zdálo.
Někdy se zatřpytil na věži kříž,
lesk jeho do hnízda padal.
Tehdy, jak šikmým vrhem se svez’
zlatistý svazek,
bolely oči, leč chtělo se jim
ještě se přiblížit více.
Přítel můj, člověk, zrazoval mi
dalekou cestu.
Zablesk’ se kříž a já rozhodl se:
„Poletím, město je blízko!“
Ó, jak ta cesta daleká je.
Oči jsou klamné.
Doletím přece a odpočinu,
uvidím dálku – a nazpět!
*
Oblétám věž kol dokola
(spatříš mě zdola, člověče-příteli?)člověče-příteli?),
kterak mě vidíš? Jsem víc než bod?
Čackého předstih’ jsem sokola,
zahanben odletěl, nesmělý.
17
Tady jsem zcela v bezpečí –
Třeba že málo odpočat po pouti,
znovu se vrací síla má zas.
Smělého výška vždy vyléčí –
třeba jen dolinou proplouti.
Kam že až vidím, tuláku?
Kam že až patřím, můžeš-li domyslit?
Neznámá jména měst jsou a vsí.
Daleko ještě v říš oblaků?
Daleko tam, kde je věčný klid?
Vysoko jsem, leč chci být výš.
Stoupám-li – kterak obzor se rozpíná,
lze-li kdy v časnu spatřiti vše?
Tam, kde jsem konec mnil všeho již,
obrovská vodní je planina.
Na té zřím lodi plachetní.
Zvolám-li, cíle plavby své poví-li?
Jsou asi města za mořem též –
k nim, ptáku, směle se rozlétni
ve stopách touhy, jež popílí.
Daleko ještě večer je –
a já jsem dolét’ a já jsem nepokles’.
V neprávu byl jsi, příteli můj.
Dokořán duše mé veřeje!
Dokořán čeká mě rodný les.
*
Ze svého hnízda vídal jsem je.
Blízko se zdálo.
Někdy se zatřpytil na věži kříž,
lesk jeho do hnízda padal.
18
Tehdy, jak šikmým vrhem se svez’
zlatistý svazek,
bolely oči, leč chtělo se jim
ještě se přiblížit více.
Přítel můj, člověk, zrazoval mi
dalekou cestu.
Zablesk’ se kříž a já rozhodl se:
„Poletím, město je blízko!“
V jakém to blízkém dosahu vše.
Bázeň je klamná.
Dolét’ jsem, vystoupil, letím teď zpět,
posílen do svého hnízda.
19