PTÁK
TISKEM A NÁKLADEM OTAKARA JANÁČKA,
KNIHTISKÁRNA V PRAZE-II., PALACKÉHO 11.
[1]
OTCI A MATCE.
[3]
PTÁK
[5]
I.
UVEDENÍ.
Jenž narozen jsi vedle světelných zřídel
a od povrchu země odvracíš zrak,
v němž čte se touha i zhrdání – šetři svých křídel!
Šetři svých křídel! Neboť někdy, jak pták
uděšen v ztrnulost pohledem hadím,
měl bys jich silných potřebí.
Já, smutně zkušený, dobře radím.
Vidíš-li slunce na nebi,
vidíš-li hvězdy a slyšíš-li vítr, jak řádí,
v oddaném srdci k prvkům se pohybu,
k prvkům se světla druž. Nerozplýtvej však své mládí
v družnosti s nimi. Neb někdy za chybu,
spáchanou takovým rozpietím síly,
víš-li, čím splatíš?...
*
V mých těžkých a strohých slovech je bědno dnes číst.
Je jako raněné divoké zvíře srdce mé dneska,
bez myšlenky, bez pohnutí, bez citu... Jen svist,
jen svist suchým listím slyším.
Byl pták a byl had – – –
O ptačím životu se zachtělo mi psát.
Teď, když jsem otevřel
zděšením zavřené oči, tu slyším a vidím
ptačí ten život, jenž šťastných příhod byl pln.
7
Slyším jej zpěvem a šveholným letem jej vidím,
slyším jej v trylcích, ach, slyším jej v šumotu vln.
Kde je, kde je, kam se poděl?
*
Byl, zpíval, létal – není.
Od těžké práce denní
zvedni již hlavu svou.
A slyš, jak vypravuji
příhody, jež se snují
mým mládím v zradu daným, mou myslí tesklivou.
Soucitné děti pláčí
nad smutnou smrtí ptačí.
Jim není života
krom snadných ptačích písní,
krom nadšení, jež vysní:
jim ptačí bytost lehkou zpěvánkou kolotá.
Ty však pohlédni hlouběj.
Po denní práci hloubej,
proč skonal tento pták.
Ne smrt, zřím život ptačí.
A odtud bázliv stáčí
se k lidem udolaným můj zamlžený zrakzrak.
Zřím ty, již klesli mladí.
Ty, kterým pohled hadí
zavelel stát.
Proč – tážeš se? Kdo ví tu?
Snad, že v těch očí svitu
je hrůzný majestát
závisti zeměplaze,
jenž čeká v bídné snaze –
a v chvíli příhodné,
8
zvítěziv nad únavou
životů šťastných, dravou
svých očí skelností jim srdce probodne.
Byl, létal, zpíval – není.
Já v němém podivení
zřím jeho život teď.
Jdu poli z lesa k městu
a zdá se mi, že jest tu
ve ptačím zhynutí života přípověď.
Kdo chcete se mnou jíti?
Ten ptačí život svítí
duhových světel hrou.
Byl, létal, zpíval – není.
Pohleďme usmíření
do bran, jež se nám s tichou teď hudbou otevrou.
9
II.
ZROZENÍ PTÁKA.
Takové slavné chvíle ten starý dub již nezřel
potom a před tím sotva si ji kdy zobrazoval,
jak tehdy ráno, když si vesele
pták-dítě východ ze skořápky kloval.
*
Slunce tehdy dříve vyšlo a mraky
bílé a rozdulé válely se k západu.
Břízy a osyky v ranním bystrém větru
mávaly listy jak na poplach.
Modříny stály přísně jak stráž,
smrky a sosny, vzdorujíce větru,
jen nerady klátily vrcholky.
Dub však, jenž nesl hnízdo, stužil své větve,
nehnul ni údem,
vyznamenávaný chrabřec před tváří vojska.
Tehdy již kvetly jitrocel, konvalinky a mužíček
na stráni na kraji lesa.
Jahodník kvetl a brusinníku lesklé listy
po mechu byly všude.
Rychle se honili střevlíci, jsouce tu posly.
Půda byla kyprá a vlhká – a v ní bylo sídlo
vší lesní vůně.
Nerady válely se mraky
bílé a rozdulé k západu,
musily však, hnány větrem a dnem.
10
Bylo hlučno hlukem, jejž slyší
jedině bytosti lesní.
Člověku, jenž zde bloudil,
zdálo se lesní ticho
v časném ránu
tichou mší.
*
Usedl na kraj lesa a zatím, co v kotlinu
hleděl, kde rodné město jeho se prostíralo,
nalezl šťastné slovo a řekl je: „Vidím svou otčinu,
ráno ji nalézám.“ Nyní ticho se tišším zdálo.
Pospíchal tmavou nocí, by v prvním dne úsvitu
od kraje lesa mohl město své pozdraviti.
Červené jeho střechy, nelesklé ještě, hledí tu
pokojně k nebi. Kříž však na věži již se třpytí.
Na všechny myslí znovu, jež za krátko políbí,
on, jenž se po potulkách šťastně dnes domů vrací.
„Vidím svou otčinu v úsvitu ranním, zda mohli by
v chvíli té ptáci mlčet?“ Zvolal. Tu pěli ptáci.
*
Nikdy ještě nebyl údol tak smavý,
nikdy se střechy města nesmály tak do modra.
Krajina všechna teď byla jedním svátkem.
V loukách se třpytily potoky,
na jejíchjejich březích pomněnek trs,
milý a vroucný, čistý odraz nebe.
Lán úrodný sliboval hojnost.
Ke branám města vozy venkovské míří,
zvoní již zvony.
Všude se pojí zvuky v sváteční píseň.
Nahoře kvete jitrocel, konvalinky a mužíček
po stráni plazí se z lesa,
v dolinu nesa, co v šeru lesním vůní dýše.
11
Z doliny za to vzhůru
poslové-střevlíci vynesli potoku pozdrav.
Země byla nová a krásná, a nad ní se třpytil
závojek jara.
Dávno se odvalily mraky
bílé a rozdulé k západu,
musily, zahnány větrem a dnem.
Bylo hlučno hlukem, jejž slyší
všichni, jimž jasno je v srdci.
Člověku, jenž šel k městu,
ptáku, jenž začal žíti,
jasně bylo,
vítězně.
*
Takové slavné chvíle ten starý dub již nezřel
potom a před tím sotva si ji kdy zobrazoval,
jak tehdy, kdy se tulák z dálky vracel
a dítě-pták se ze skořápky kloval.
12
III.
PTÁK A TULÁK SE PŘÁTELÍ.
V takových chvílích něčeho se zachce.
Jak vyslovíš vše, srdce, jež životu tak přitaká?
V přemíře štěstí nápodobím chlapce,
jenž v poli prutem šlehá a huláká a huláká...
Opáčí hoch a les mi odpovídá.
Rozumím jeho slibu a vcházím. Kráčím doubravou,
zapomenuté taje zrak můj zvídá
a jak je uhaduje, tu les mi šumí nad hlavou.
Šumění lesní, písni věčná, věčná,
příteli smutků, štěstí a znalče lidských starostí!
Šumění lesní, echo nekonečna,
kdo v tobě úkoj hledá, již našel původ radostí.
Ó, lese, lese, ochránče a rádce,
obnovo po vše časy, stár v mládí, mládec v stáří svém!
Radovat chci se zde a v téže chvíli kát se,
kde sladko je se smířit i se ztraceným zápasem.
Šumění lesní, zářím, vzlykám, jásám,
ve vlnách tvých jsem skalou i hlinou jsem zde tvárlivou,
jsem mrtev, – vzkříšen, v pospas novým krásám,
jsem fénixem, jenž vzlétávzlétá, i bídnou hmotou neživou.
*
13
Tu jako flétny tenký tón se prýští
z šumění lesa jeden ptačí zpěv.
Pípání jen, v němž tuším hymny příští;
hle, malý pták usedl na větev.
Zda střísněn byl jsem kdysi krví obra?
Slyš, slova jsou, jež ve zpěv oděna:
„Jsem pták, jsem pták, jsem opěvatel dobra.“
Zachvěl se les, mlčela ozvěna.
Jsem pták, jsem pták dnes ráno na svět přišlý,
když domů jsi se šťastně navracel,
jsem, který krásná dobrodružství smýšlí,
by v dobrodružnějších je utrácel.
Slavností jednou oba uvedeni,
ty v otčinu, já v krásný tento svět,
chceš být mým přítelem a každodenní
mé potulky chceš se mnou podílet?
Já v šeru lesním vyzvání to slyším,
a šero lesní šumí nad hlavou.
Svět větší je a nebe zdá se vyšším –
mé ruce sklesly sladkou únavou.
„Ó, ptáče, zázraky jsou skryty v lese;
z nich největší je ptačí přátelství!
Ten, jehož vůdcovství tvé neujme se,
co o výších, co o hlubinách zví?
Tvé přátelství zde tulák vděčně béře.
Co může za ně dáti ptáčeti?
Květinu? Snítku s rozkvetlého keře?“
„Tuláku – nic. Chtěj jenom kráčeti
ve stopě letu mého. To již stačí:
a domýšlej, co spatří zrak můj ptačí.“
*
14
Tak jsem jej poznal.
Jaro i léto
v knížečce této
zaznamenáno.
Večer i ráno,
slunce, déšť.
Rozmluvy, hádky,
milostné vzněty,
radostné věty,
které si zpíval,
když jsem se díval
neviděn.
Ó, duše ptačí!
Stýská si, výská
jinak než lidská;
vidí a slyší
jinak v své výši
nežli my.
Odpouští snáze.
Prostší a krasší –
pták, jenž se vznáší,
hlouběji vidí
do niter lidí
nežli my.
Příteli, ptáku!
Jaká to rána
byla nám přána!
V hluboké noci
o svojí moci
mluvil bůh.
15
Ostatní ptáci
v rozmluvy naše
zpívali plaše,
přátelství dbalí,
v kterém se spiali
člověk a pták.
Do lesů jděte!
Otevřte zraky,
poslyšte ptáky,
zrozené právě
tehdy, kdy v slávě
do krajů svých jste se navraceli.
16
IV.
PRVNÍ LET K MĚSTU.
Ze svého hnízda vídal jsem je.
Blízko se zdálo.
Někdy se zatřpytil na věži kříž,
lesk jeho do hnízda padal.
Tehdy, jak šikmým vrhem se svez’
zlatistý svazek,
bolely oči, leč chtělo se jim
ještě se přiblížit více.
Přítel můj, člověk, zrazoval mi
dalekou cestu.
Zablesk’ se kříž a já rozhodl se:
„Poletím, město je blízko!“
Ó, jak ta cesta daleká je.
Oči jsou klamné.
Doletím přece a odpočinu,
uvidím dálku – a nazpět!
*
Oblétám věž kol dokola
(spatříš mě zdola, člověče-příteli?)člověče-příteli?),
kterak mě vidíš? Jsem víc než bod?
Čackého předstih’ jsem sokola,
zahanben odletěl, nesmělý.
17
Tady jsem zcela v bezpečí –
Třeba že málo odpočat po pouti,
znovu se vrací síla má zas.
Smělého výška vždy vyléčí –
třeba jen dolinou proplouti.
Kam že až vidím, tuláku?
Kam že až patřím, můžeš-li domyslit?
Neznámá jména měst jsou a vsí.
Daleko ještě v říš oblaků?
Daleko tam, kde je věčný klid?
Vysoko jsem, leč chci být výš.
Stoupám-li – kterak obzor se rozpíná,
lze-li kdy v časnu spatřiti vše?
Tam, kde jsem konec mnil všeho již,
obrovská vodní je planina.
Na té zřím lodi plachetní.
Zvolám-li, cíle plavby své poví-li?
Jsou asi města za mořem též –
k nim, ptáku, směle se rozlétni
ve stopách touhy, jež popílí.
Daleko ještě večer je –
a já jsem dolét’ a já jsem nepokles’.
V neprávu byl jsi, příteli můj.
Dokořán duše mé veřeje!
Dokořán čeká mě rodný les.
*
Ze svého hnízda vídal jsem je.
Blízko se zdálo.
Někdy se zatřpytil na věži kříž,
lesk jeho do hnízda padal.
18
Tehdy, jak šikmým vrhem se svez’
zlatistý svazek,
bolely oči, leč chtělo se jim
ještě se přiblížit více.
Přítel můj, člověk, zrazoval mi
dalekou cestu.
Zablesk’ se kříž a já rozhodl se:
„Poletím, město je blízko!“
V jakém to blízkém dosahu vše.
Bázeň je klamná.
Dolét’ jsem, vystoupil, letím teď zpět,
posílen do svého hnízda.
19
V.
VYPRÁVĚNÍ PO KRÁSNÉ NOCI.
Dnes v noci někdo mi spánek s očí zdvih.
Měsíc byl v úplňku, les byl tak tich –
člověk to nezví, jak mlčet zná les.
Ani hles, ani hles
ve vonné tmě té.
Vzpomněl jsem polední zcela ztišených.
Lesa dech směšován s vůní je lích
zrajících polí; ach, průhledný klid
jejich lze rozdělit
v tisíce nocí.
Blaze i smutno v nich bývá bdícímu.
Druha bys vzbudit chtěl a říci mu:
„Pomlku ve zpěvu slavičím slyš.“
Všichni spí – nevzbudíš.
Les dýchá v spánku.
Věděl jsem, věděl, že bdím tu sám a sám.
Jest mi, že věčnosti tříšť pojímám –
toužím, bych řekl, že chápu ten div:
hlavu svou nadhodiv,
potichu tík’ jsem.
20
Tuláku, bylo pak ticho zas jak dřív...
Neboť já, vzdechem svým les vyrušiv
ze spánku, ohromen čímsi jsem kles’.
Takto mě trestal les.
Ó, jak jsem malý.
21
VI.
PTÁK UVAŽUJE O SVÉ MLUVĚ.
Co říkám ti, kam se kácí?
Má pravda, již vejmeš, už není má.
Cizí řeč mají ptáci,
člověk jí nevnímá.
Můj chvalozpěv se ti ztrácí,
neb zákon nám brání pět člověku.
Míjí se lidé a ptáci
od věku do věku.
Co vyslovím, kam že kráčí?
Jak sdělím se příteli-člověku?
Výparkem času řeč ptačí,
dědictvím po reku.
22
VII.
ZNEPOKOJENIZNEPOKOJENÍ.
Šli tudy dva a zpívali,
do korun stromů se dívali.
Bylo krásné odpoledne.
Nejmladší lístky v ruce brali,
hladili je, odkládali.
Smích jejich růžemi voněl.
Tu ztichl les. I já jsem ztich’.
Odepiat od všeho – jejich smích
plavil se široko světem.
Vonivou vlnou zabral vše
a zatopil. To poznavše,
hluboko zvážněli oba.
Nějaký krásný smutek blýská,
nějaký smutek, po němž se stýská,
tuláku, srdci mému.
Něco je nad to, co znám a vím.
Snad se mi smíchem růžovým,
snad v smutku krásy zjeví.
23
VIII.
LÁSKA.
Co včera bylo nejistotou kvasu,
je dneska krásně vyčeřeno. V jasu,
jenž zbarven zeleně sem dopadádopadá,
je stinný les jak pestrá zahrada.
Co včera bylo tušením a zmatkem,
dnes sladkým obsahem je v slově sladkém,
jímž zatíženo srdce. Tuto tíž,
jež k nebi zvedá však, tu pochval již!
Troubením, bubnováním oslavme ji
a svlačcovými věnci ověnčme ji,
mou milou, nejkrásnější lesa krásku.
Za její lásku,
kterou mi včera večer přísahala,
mou milou, pro niž každá chvála malá,
troubením, bubnováním oslavíme
a svlačcovými věnci ověnčíme.
24
IX.
TICHO.
Vše má své echo, jenom ticho lesní
se bez ozvěny ve klín vlastní skládá,
jak žárlivá na svoji cudnost, mladá
když dívka cize nad svou krásou teskní.
Les na vrcholcích svých je nese. Hlesni,
a hleď, tu vnadně dovnitř lesa padá
ten čirý tón, jenž dolétnuv, již svádá,
neb není z toho světa. Ba, on nesní
snad o tom ani, že je cos krom něho.
Neb nějak samo, nějak kromě všeho
je lesní ticho nad vrcholky sosen.
A echo nemůže být nápodobou
zvuku, jenž vyslyšen, je krásnou zdobou
těch srdcí, v nichž je v svaté úctě nosen.
25
X.
ZPÍVÁNO MILENCŮM.
Milenci, kteří pod můj strom jste sedli,
teď, když jste oči svoje k nebi zvedli,
nechtějte slyšet v modři té svůj hlas.
Nechtějte po nebi, by zřelo vaším zrakem
a po vašem by znalo vás.
Ni po louce, by žila vaším dechem,
ni po skále, by odvětila echem
vám vaším zvoláním a po mně ne,
bych vaši píseň pěl. Leč v proměně
své jaro žijte.
Ne ve všem sebe, ale v sobě za to
vše nalézejte – a to, celkem vzato,
je způsob, kterak žíti tisíc let.
26
XI.
OPUŠTĚNÉMU MILENCI.
Ni tady, ani v polích, ani v horách
nechtěj ho skrýt – –
Ukáže se, kdyby byl v moře vlitvlit,
na jeho modrých vodách;
jej kdybys ve vzpomínkách zdolat toužil,
vždy prohlédne
tázavý pohled, kterým pobledne,
čemus kdy šťasten sloužil,
slib jitřní, rozkaz dnů, splnění noční.
Zří odevšad,
kams zaklel mimo sebe jej – tvůj kat.
Jinak svůj boj teď počni!
V své nitro řiď jej, kde tvůj soucit týčí
svůj velký div,
štít lesklý z trosek lásky pořídiv.
Jím oslněn, zrak nevěry se zničí.
27
XII.
CHVÁLA.
Zemi chválím, nebe, ale sebe nejvíce chválím
za to, že jsem pojal, že jsem pochopil a vyznávám div lásky,
za to, že jsem milencem, se vychvaluji.
Neboť nejkrásněji splývám s boží tvorbou veškerou.
Milenku když vidím na větvi, jak volá, nuž, tu vchází
všechna ve mě a hlas, kterým volala,
není již leč hlasatelem mého nitra, strastí mých a radostí,
a je, jak bych sebe část zval zpět, tu, bez níž zlomkem jsem,
aj, tu navrací se, bohatá.
Aj, tu vchází, a již nebe, země, oblaka a vítr,
sídla mnohých sil,
vyrovnaných v účin úměrný a dokonalýdokonalý,
vcházejí s ní, jak by druzi zdědění.
Tak i dříve byl jsem stejně všeho obsahem i značkou.
Ale musil jsem se zvukem stát, jímž přivábena
byla milá moje,
aby jejím hrdlem nyní vrátil se mi významný a výřečný,
znamení, že ve všem byl jsem i že ve mně všechno složeno.
Ó, čarodivná lásko!
Ó úžase, naleznout sebe složitým a zkratkou světa v jiném,
když jsi dříve mnil se třískou jenom,
odlétlou – a spolku nemající
s kmenem, jenž je Časem otesáván.
Ó, jak krásné, neočekávaný zjev ten uviděti v očích,
které v moje zří
28
v překvapeném žasu,
vyčetše z nich tentýž náhlý div.
A že se všechno svaté poznání vždy přiblíží jak cudná krasavice,
jejíž příchod jsi spíš snilsnil, než tušil
v bolestně krásných večerech,
kdy k mlžným proroctvím, jež jako sny jsou, rosteš,
přiblíží zhaleno, a jehož příchod náhlý
pak plachý je a sladký jako polet
bělásků nad loukou –
co uzříš v očích svojí milenky?...
Ne jako rána hromu udeří tu,
ne jako úder blesku osvětlí tu
poselství nové.
V zroseném zraku plném něžnosti
zjevíš se sobě,
uprostřed jarní písně lesních ptáků
promluvíš k sobě –
nad klenbou lesa utíká jak vánek
paprsek šikmý
a v mechu jahodové libé plody
vonné se rdí.
Uprostřed drobných událostí denních,
měřících čas,
uprostřed drobných zjevů družné lásky,
měřících skutek,
konal se div, žes potkal sama sebe. –
Zemi chválím, nebe, sebe však nejvíce chválím
za to, že jsem pojal a pochopil a vyznávám div lásky,
za to, že jsem milencem, se vychvaluji.
Neboť ze všech splývám nejvíc s boží tvorbou veškerou.
29
XIII.
POCTA NEUŽITEČNÉMU.
Vás, kteří lidským zrakem zřeni
jste zavrženi,
vy motýli, brouci a býlí,
vás chválím.
Vás, šperky rolí, lesů, sadů
a zpustlých hradů,
z nichž vyhnán byl usedlík-tyran,
vás laskám.
Vás, kteří nesejí a nežnou,
jen s láskou něžnou
lán pustý a zhrzený krášlí,
vás chválím.
Vás, užitečna nepřátele
a kazatele
krás bez zásluh, neužitečných,
vás chválím.
Vás, lásky tuláků, mých bratří,
vás, na něž patří
se zlobou temný muž práce,
vás laskám.
30
XIV.
NOČNÍ BDĚNÍ.
Zda nestačíš již zahalit,
ó noci, temnem svým
i mě i mě, když zasáh’ klid
v les všechen svým poselstvím?
Mě, který šťasten v lásce jsem
i v zdaru výprav svých,
jenž zkažen snadným zápasem
se do vzpoury nepozdvih’,
jenž nepřáteli neklíčen
vše snadno zabírá,
již zloděj, který paklíčem
se k pokladům dotírá,
jenž malou chválou opojen
se chvástám k nevíře,
já, okamžikem ukojen,
já, podstata kejklíře,
já, Nic, jež civí z vysoka,
jájá, stínů ubíječ,
jájá, zvítězící bez soka,
já, lapen v svou vlastní léč,
31
když v sledu vylhaného dne
teď v pravdě noci bdím
a vespod pýchy proradné
všem usnulým závidím.
Zda nestačíš již zahalit,
ó noci, temnem svým
i mě i mě, když zasáh’ klid
v les všechen svým poselstvím?
32
XV.
RANNÍ NÁVRAT.
Tu jsi! I postůj, červánku zořezoře,
a dlouho ještě líbej řetěz vzdálených hor,
předběžci dne, slibe světla!
Jsi více nežli ono: ty jsi útočný sbor,
zplození moře jsi
a slunce, jež včera jím pojato.
Buď zdráv, buď zdráv! Kdo ti klne,
to jen, aby zlořečil noci,
když znovu tě spatřil, proroctví božské moci
a trestateli přísný, leč dobrýdobrý, půlnočních chmur.
Kdo, sebevraždě blízek, v své útrpné chvíli zvedá
v bezradné muce hlavu, by posuňkem zlostných stvůr,
jež uštvaly jej, našel stržení k odvaze potřebné
– a uzří tu na obzoru první sled tvůj, ó červánku,
tu dotčen je tvým dechem, jenž přivanul větrem
a osuší skráně hrůzou spocené.
I klesnou jeho ruce se smrtící zbraní,
on oddychuje zhluboka, usedá na kmen
a zapláče znovu a věří znovu.
Tu již jitřně se šeří,
tu již první živý paprsek vsunul se lesklým vláknem
do zbytků tmy, tu již žádná moc nezabrání,
aby den byl světu a jemu.
Nuž i já tak tě vítám dnes, červánku jitřní,
33
silný a skromný předchůdci dne,
jenž pomlouván, jasný příliš,
docela v chvíli již procitne.
Tu jsi! I postůj, červánku zořezoře,
a půlnoční hoře mé polibkem znič.
A vyvolej dokola kol, kam se vrhášvrháš,
podobenství platnosti mé, upevníupevni víru mou.
Ve svém právu je noc, pokud zátopou
červených vln svých ji nespláchneš.
V jakém právu však já jsem, sluneční mládě,
když nevěřím jistotám denním?
Otcovu průvodu předbíháš a pneš
mu nad hlavou plamenná nebesa:
nechť jsou úmluvy archou nám, svatým zněním
a výkladem hlubokých muk, které klade
půlnoční odmlka do duší nám,
nám, jimž je údělem pýcha.
Lehká svá vítězství, dobytá ve dne zamáváním praporu,
zalétající k nám z řad nepřátel na ústupu,
ta opláčem v noci. Ach, trpí,
ach, trpí, kdo zápasí lehce.
Teď však, když počalo nad hlavou modro nám pláti,
rozžaté, červánku, tebou,
znovu chladnou přísností, jistotou boje
zahoří mé oko, v úmluvy archu zříc.
Zoři jitřní, stoupej! stoupej!
Jak den tu vzniká v požáru nebes,
horoucí příslib, ba horoucí příkaz,
vylétám kolmo vzhůru, bych rozhléd’ se
po světě, jehož je dobýt.
A v srdci mém rodí se i k boji žárlivá chuť,
drásající, rvavá a bezohlednábezohledná,
i bojácnost výčitek nočních,
i bojácnost lenivých chvílí,
34
kdy ve tmě se propadnu v hluboký žal svého srdce,
lituje, pláče a vzývaje ty, kteří padli
v zajetí mé, všechen nápor svůj stavěvše mi;
já zmohl je jak chmýří.
Spí v noci. Ráno se probudí se skelným výrazem v očích,
v bezvědomí svého otroctví, nedbalí útoků mých.
Leč já v noci bdím a trpím,
sám ničím vše bohatství své.
Vše zmohu a podřídím; srdce,
jež tuláky miluje, nezmohu.
Sám sobě jsem nedobytný.
Leč voláš. Jsi tu. I postůj, červánku zoře,
rozsvěcovači dne! letuLetu dychtiv je pták. –
35
XVI.
ZLOM.
Snad ještě nejlépe je,je vypořádat
se vzdáním neskončené hry,
vše vydati a o nic nepožádat.
V tiš utéci se pravé pokory,
když vítězství má pálí k nesnesenínesnesení,
a spřádat s kýmsi tiché hovory,
jenž s tímto světem žije v odcizení,
jenž nežádá nic a nic nedává
a jsa v tom světě – z toho světa není.
Kdo jest to? Někdy věru nastává,
že mním jej vidět v lomu svého nitra:
tu přiblíží se ždaná dálava,
v níž není dne ni noci ani jitra,
ni milostí ni bojů bezcenných
a kde je včera dnes a dnes je zítra,
kde není zásluhy, kde minul hřích.
Tam je to touha, která neznesvětí
se nikdy bídou přání splněných.
36
Snad nejlíp je,je v tu dál se zahleděti
a s tím, jejž zakřikuji zas a zas,
v posled a jednou v míru rozprávěti.
Tak nejmožněj’ lze přežít svět a čas.
37
XVII.
VOLÁNÍ DO VĚTRU.
Větre, sečkej, chci s tebou!
Les a dokola lány
a město těsné jsou.
Skály a stráň sezvídány,
tož mrtvy a do duše zebou.
Všechno staré mě znaví.
Vše, co znám, plodí tíhu
a dusí mrtvolně.
Létati k severu, k jihu,
jak mí soudruzi stěhovaví!
Nebýt nikde a všude,
nemít práva ni vlasti,vlasti
jak ty, můj tuláku.
Zvědavcům stopu svou zmásti
a nedbat, co vzpomínkou zbude.
Tebou, větre, být hojen.
Spelíchán, lítostivý –
však vpleten v času běh,
zvlčilý věčné zřím divy.
Díš ubožák? S věčnem jsem spojen!
38
Sám a sám vždy sám sebou,
uštván, žíti vždy nové,
to chtěl bych smutněrád.
Uteku, lhostejní dnové,
co bolí a tíží a zebou!
Stará krása je kletbou.
Jest mi úžasu třeba,
nechť byl by cokoli.
Odmítám poctivců chleba –
budu žít větrnou setbou.
39
XVIII.
POČÁTEK MARNOSTÍ.
Mám v boku ránu a ta krvácí.
A proč tedy letím svým letem?
Vždyť každá kapka něco utrácí,
honákům pro smích, pro nářek dětem.
Když, nedojda cíle, promrhám tu krev,
tvou záruku, větre, že něco tu zbude!
Té zemi je třeba místo žita rév.
A příliš bledé je na ní, co mělo být rudé.
40
XIX.
BITÍ KŘÍDLY.
Biji křídly – a to jsem vždy činil rád.
Chtěl bych jen vzrostlejší míti, aby větší byl vír,
jím aby vrávoral les a jím aby tisíckrát
znovu zas, znovu zas vypáčen shnilý byl mír.
Bratře lidský, ach, zdali mi říci chceš,
proč jsem já, malý, ticho míru vždy nenáviděl,
leč bojovat nechtěl? To v kořenech vězí lež!
A proto je takový smysl tlukotu mých křídel:
Pískle ještě, já vyvrhl bratry,
chtěje být samoten milován.
Milencem jsa, ubil jsem milou,
chtěje být více milován.
A teď stárnu, a teď stárnu,
tluku, biju svými křídly,
po dvou jasných očích toužím,
v nichž bych čet’: Jsi milován.
Biji křídly – a to jsem vždy činil rád,
dneska však nevraždím jimi, dnes jimi prosím.
Na bratra, milence, přítele,přítele je již pozdě si hrát,
les odcizil se mi a hledí na mě pohledem kosým.
41
Bratře lidský, hleď na mě, ale buď něm.
Je v očích mých schválnost či jsou zplakány z ruda?
Hleď pozorně v zrak můj a tu nalezneš v něm,
k čemu je třeba mlčet, neboť řeč tvá je chuda.
Ó, chtěl bych vzrostlejší křídla mít, aby větší byl vír,
jím aby vrávoral les a jím aby tisíckrát,
znovu zas, znovu zas vypáčen shnilý byl mír
a v zmatku aby v ctnost se svařilo, co jsem měl zločinně rád.
42
XX.
TOUHA PO MÍRU.
Dru Juliu Taussigovi.
Však musí něco být jak vážka nad vodami
v poledne ve slunci, nehybná, lesklá, celá,
jakoby zbavena zlé tíže svého těla.
I nezná úzkostí ni závrati, jež zmámí.
Ať moře vzbouřeno, ať plije svojí pěnou;
nechť rozšklebena zem, nechť větry skučí v hvozdech;
byť člověk poslední vzdal poslední svůj povzdech –
jí v rovnovážnost vše jen vplyne nezměněnou.
A já jsem pokoušel hru běsnou vodopádu:
tu štěstí přálo mi – a nezraněn jsem prolét’.
A ještě orosen, již znovu pátral pohled
po vřavách, jež měl rád, po skvostném nesouladu.
Nad stromy lesními jsem v bouři nízko letěl:
tu štěstí přálo mi – nezranil les mé hrudi.
Vykonav marnost svou, můj nepokoj se budí
k marnostem novým, jat blýskáním chladných světel.
Já slovo řekl – skutek následoval záhy.
A jsou jich tisíce a v pravdě činu není,
neb ten je souladný a v něm je rozluštění.
Však ve mně zmatek je, vymčený z rovnováhy.
43
Leč musí něco být jak vážka nad vodami
v zářivém poklidu kdes nad studánkou lesní.
I v tichých poledních i v kaskádách, jež běsní,
i v činech souladných i ve zmatcích, jež mámí.
Můj zrak je bez slzí, když po tom marně nyje
v neskladných výpravách, k posměchu hadím duším.
Jest – já však nevnímám té rajské harmonie,
jež možná ve mně je, který ji věčně ruším.
44
XXI.
HRŮZA Z PRÁZDNA.
Prázdno? Kdo zlý tady řekl to strašlivé slovo,
teď, kdy již od mnoha dní zlá předtucha hrdlo mé svírá?
Bájkou kdo děsí mé srdce, jež těžší už nad olovo?
Jaký lotr příliš silnou ještě mní mou duši, jež nejistotou zmírá?
Nechci v ně věřit, neb nikdy jsem nebyl jím sklíčen.
V svých výprav marnivých počtu prázdna jsem nepocítil.
Čímkoliv zmaten a kdykoliv zloupen sám sebou a ničen,
padal jsem střemhlav, vždy však silný dost, než bych v prázdno se řítil.
Prázdno? Snad totéž co hnus! Proň nebylo místa a není.
Ó, zlý, který připomínáš tu možnost mi v budoucnosti!
Ó, zlý, který užitečnem ptačí můj život cení!
Ó, zlý, který s úsměškem mi mluvíš o příští nemožnosti.
Teď, tuláku, promluv a rci, je-li pravda, že smeten
do hnusu budu. – Proč mlčíš – a proč jsou dnes poprvé slzy v tvých očích?
A nač tedy žijeme? Nač krásni jsme? Nač zpíváme? Nač kvetem?
Vždyť zemře svět bez ptáků v lese a bez květin na úbočích.
45
TŘI KONEČNÁ SVĚTLA.
XXII.
POUSTEVNÍKOVI.
Já létal nevšímavě kolem tebe,
tys denně oči s láskou ke mně pozvedal.
Svit vlídný zraků tvých dnes jedno světlo dal.
Víš vše, že nechceš vděk? Já vidím nebe,
já vidím nebe, zíraje v tvou tváři.
Podivný úsměv tvůj, jenž ve vousu se ztrácí,
jak vznikl? Neznám ho a nevím, co mi vrací,
leč náhlé bohatství mi v srdci skromně září.
Jak blízek byl jsi mi, a já jsem nedohlédal.
Jsi, který žehnal mi, jejž nezkušen jsem hledal,
jsi ten, jenž nežádá a milostivým zrakem
můj úprk sledoval a nepohrdá ptákem,
jenž dneska, osvícen, tvé žádá přátelství.
46
XXIII.
TULÁKOVI.
Novému příteli se nezpronevěřuji,
když tobě lásku svou dnes opět vyznávám.
Jsem tobě mládím vzdán a jemu důvěřuji,
zřím smysl letu, cíl své dráhy poznávám.
Jdi svojí silnicí. Prach, jenž se hustě zvedá,
mi zastřel výhled v dál; nezničil vědomí,
že modrá dálka jest, již pták i tulák hledáhledá,
a že jí dosáh’, kdo ji vůlí zpřítomí.
Svou lásku vyznávám tobě, jenž do hor kráčíš.
Čím vždycky měly být, tím konečně jsou dnes:
bláhovým cílem mým, má opilost, můj hašiš
i poustevníkův mír a klid a tichý ples.
47
XXIV.
NEBI A LESU.
Však pro vás, nebe a lese, a všemu, co ve vásvás,
jest nyní mé díkůvzdání.
Mé kmity, obloho vysoká, den po dni zřelas,
den po dni slyšel jsi, lese, vzlyk můj i zajásání.
Jakž mohl bych nebýti vděčen vám,
dnes, kdy se díváte velkou radostí jaty,
kterak já, váš zplozenec, dospívám
tam, odkud prvky moje jsou vzaty.
Perutě mladicky rozepiaty
kroužím a v kroužení zazpívám:
Milostí obdány, nebi a lese
a vše, co s nimi,
stály jste při mněmně, a proto vám nese
přešťastnými, přejasnými
nápěvy poctu svou pták.
Svátosti světla a svátosti zvuku,
vy díla smírná,
ve vás jsem věřil a zveličil muku,
zmnožil radost do nesmírna –
obě jsou jednotou pak.
Žárlivě tajemný, vzníceno velce,
vy chápající,
přijměte poctu mou, slabého smělcesmělce,
ve chvíli, kdy závistníci
sbity své nástrahy zří.
48
XXV.
PTAČÍ SMRT.
HAD:
Nuže hleď a nehnutě hleď,
na slova má chystej odpověď:
Létači žijí nám z dohledu,
na zemi místo má plaz.
Proč že jsi k posledu
k zemi se snesl as,
jsi-li ty zplozenec nebe a lesa?
Chystej mi odpověď,
do mojich očí hleď,
není jí tam,
ale přece hleď!
Nedáš-li, nesmířen zhyneš.
PTÁK:
Přátelé, volám na vás, ale hledím do očí zeměplaze.
Nevzlétnu již, ale v nitru je klidno a podjarně blaze.
Mám dáti odpověď. Já ji vím.
Hledím naň, leč nepovím,
ač-li poručíte.
TULÁK:
Běžím ti na pomoc.
POUSTEVNÍK:
Marna tu tvoje moc.
Zemře, leč nezhyne.
49
PTÁK:
Zemru, leč nezhynu.
POUSTEVNÍK:
Zemřeš, leč nezhyneš.
Hadu však nedej odpověď.
Musíš-li hledět naň, statně hleď.
Přátelům svým odpovídej, aniž
slova smlčíš. Tak jej k smrti raníš,
zhyne, bezmocný.
Nuže, rci, ó synu lesa, nebe,
nám rci, jaká divná touha k zemi vedla tebe?
HAD:
Nyní jsem ztracen.
S ptákem v jeden ráz
zhyne zeměplaz.
Útok v marnou obranu je zvrácen.
TULÁK:
Smrt vždy je zhynutím.
Ušlápnu hada.
POUSTEVNÍK:
To byla by zrada.
Stůj a slyš!
PTÁK:
Létaje vysoko horskými nad temeny,
já konec pocítil. I snesl jsem se k zemi.
Neb nebe, horský sníh a svaté vršky lesní
pták podle zákona svou smrtí střísnit nesmí.
Leč je jim souzeno, by v skončené své dráze
v poslední chvíli své potkali zeměplaze.
Tou slizkou hanou v sled pták každý projít musí,
leč neubíjí had – on ptáku smrt jen zhnusí,
ptáku, jenž posledním svým zmírajícím vzletem
zdolává hanebnost v nečistém zraku kletém.
50
A co je ptáků všech, z nich hrdinou je každý,
nevraždí ptáka had, pták v smrti své zlo vraždí.
Na zemi jsem, že zemřít mám –
v zajetí hada – že ptákem jsem.
TULÁK:
Počíná jaro, je jas, je jas
a louka plna sedmikrás.
Návratu mého zročí se den,
bez tebe se zročí.
Nehleď, nehleď mu v oči.
Jsi mlád – a všude jarní jas
a louka plna sedmikrás.
Zrození tvého ročí se den,
zas vzpurný vítr běží.
Leť o závod s ním k věži!
Spas se, pohlédna na mě!
POUSTEVNÍK:
Dnes voláš jej marně,
Milenče silnicí, tvá lákání jsou malá,
neb mimo lásku jest i víra neskonalá.
Otázku druhou teď zodpověz, kterou kladu:
Proč neodvratně hledíš v oči hadu?
Zda vůlí svou, či přinucen?
PTÁK:
Na hnusném chladu jich – ó, zřím v ně bez zdráhání,
vzlet měřím života, jenž ke konci se sklání.
Však nejsou chladné dost a nejsou bídné dosti,
by zasmušily vzhled mé příští blaženosti.
Jsem v zajetí hada, že ptákem jsem,
musím patřit naň, že jsem silný.
POUSTEVNÍK a TULÁK:
I řekni na konec, zda nelituješ,
že nelze pohlédnout v zrak přátelům?
51
PTÁK:
Nelituji!
Mám v srdci váš obraz.
A provázíš mě, blaženého,
ty moudrý, ty mladý.
Je klid, je klid, je mír.
TULÁK:
Had zavraždil jej.
POUSTEVNÍK:
Ne, jen mrtvého se dotek’
a taktak, jak žilžil, i dokonal.
Je jeden věčný klam, slyš, jaký jest:
Vždy myslí had, že ptáka vraždí zrakem.
Leč krásná pravda jest: had zdolán je ptákem.
52
XXVI.
TULÁKOVA ELEGIE NA PTAČÍ SMRT.
Mých úzkostí již neokrášlí,
nesdílí radost mou,
zázraky, jež jsme spolu našlinašli,
jsou pohlceny tmou,
neb ten, jenž vzdušno v lásce míval,
neb ten, jenž marnost oslavil,
jej bezmilostný proud mi vyrval
a odplavil.
Návratu mého den se ročí,
den jeho zrození.
Mužíček plazí po úbočí
se z lesa k osení.
Kříž na věži se opět zlatil
jak tehdy, v ráno nejkrasší,
leč co mi vše, jenž smutně ztratil
to nejdražší.
On, který v posled, poustevničím
jat slovem, tiše šel,
snad v blahu dlí. Leč mně je ničím,
já zcela osiřel.
Neb jen co tryská, zvučí, prýštíprýští,
má tulák rád – a v zášeří,
v nichž mír jest blaženosti příští,
on nevěří.
*
53
Byl, zpíval, létal – není.
Já v němém podivení
zřím jeho život teď.
Jdu poli z lesa k městu.
Kdy uvěřím, že jest tu
ve ptačím zhynutí života přípověď?
E: jf; 2006
54