XXV.   PTAČÍ SMRT.

XXV.

PTAČÍ SMRT.
HAD: Nuže hleď a nehnutě hleď, na slova má chystej odpověď: Létači žijí nám z dohledu, na zemi místo má plaz. Proč že jsi k posledu k zemi se snesl as, jsi-li ty zplozenec nebe a lesa? Chystej mi odpověď, do mojich očí hleď, není jí tam, ale přece hleď! Nedáš-li, nesmířen zhyneš. PTÁK: Přátelé, volám na vás, ale hledím do očí zeměplaze. Nevzlétnu již, ale v nitru je klidno a podjarně blaze. Mám dáti odpověď. Já ji vím. Hledím naň, leč nepovím, ač-li poručíte. TULÁK: Běžím ti na pomoc. POUSTEVNÍK: Marna tu tvoje moc. Zemře, leč nezhyne. 49 PTÁK: Zemru, leč nezhynu. POUSTEVNÍK: Zemřeš, leč nezhyneš. Hadu však nedej odpověď. Musíš-li hledět naň, statně hleď. Přátelům svým odpovídej, aniž slova smlčíš. Tak jej k smrti raníš, zhyne, bezmocný. Nuže, rci, ó synu lesa, nebe, nám rci, jaká divná touha k zemi vedla tebe? HAD: Nyní jsem ztracen. S ptákem v jeden ráz zhyne zeměplaz. Útok v marnou obranu je zvrácen. TULÁK: Smrt vždy je zhynutím. Ušlápnu hada. POUSTEVNÍK: To byla by zrada. Stůj a slyš! PTÁK: Létaje vysoko horskými nad temeny, já konec pocítil. I snesl jsem se k zemi. Neb nebe, horský sníh a svaté vršky lesní pták podle zákona svou smrtí střísnit nesmí. Leč je jim souzeno, by v skončené své dráze v poslední chvíli své potkali zeměplaze. Tou slizkou hanou v sled pták každý projít musí, leč neubíjí had – on ptáku smrt jen zhnusí, ptáku, jenž posledním svým zmírajícím vzletem zdolává hanebnost v nečistém zraku kletém. 50 A co je ptáků všech, z nich hrdinou je každý, nevraždí ptáka had, pták v smrti své zlo vraždí. Na zemi jsem, že zemřít mám – v zajetí hada – že ptákem jsem. TULÁK: Počíná jaro, je jas, je jas a louka plna sedmikrás. Návratu mého zročí se den, bez tebe se zročí. Nehleď, nehleď mu v oči. Jsi mlád – a všude jarní jas a louka plna sedmikrás. Zrození tvého ročí se den, zas vzpurný vítr běží. Leť o závod s ním k věži! Spas se, pohlédna na mě! POUSTEVNÍK: Dnes voláš jej marně, Milenče silnicí, tvá lákání jsou malá, neb mimo lásku jest i víra neskonalá. Otázku druhou teď zodpověz, kterou kladu: Proč neodvratně hledíš v oči hadu? Zda vůlí svou, či přinucen? PTÁK: Na hnusném chladu jich – ó, zřím v ně bez zdráhání, vzlet měřím života, jenž ke konci se sklání. Však nejsou chladné dost a nejsou bídné dosti, by zasmušily vzhled mé příští blaženosti. Jsem v zajetí hada, že ptákem jsem, musím patřit naň, že jsem silný. POUSTEVNÍK a TULÁK: I řekni na konec, zda nelituješ, že nelze pohlédnout v zrak přátelům? 51 PTÁK: Nelituji! Mám v srdci váš obraz. A provázíš mě, blaženého, ty moudrý, ty mladý. Je klid, je klid, je mír. TULÁK: Had zavraždil jej. POUSTEVNÍK: Ne, jen mrtvého se dotek’ a taktak, jak žilžil, i dokonal. Je jeden věčný klam, slyš, jaký jest: Vždy myslí had, že ptáka vraždí zrakem. Leč krásná pravda jest: had zdolán je ptákem. 52