XX.   TOUHA PO MÍRU.

XX.

TOUHA PO MÍRU.
Dru Juliu Taussigovi.
Však musí něco být jak vážka nad vodami v poledne ve slunci, nehybná, lesklá, celá, jakoby zbavena zlé tíže svého těla. I nezná úzkostí ni závrati, jež zmámí. Ať moře vzbouřeno, ať plije svojí pěnou; nechť rozšklebena zem, nechť větry skučí v hvozdech; byť člověk poslední vzdal poslední svůj povzdech – jí v rovnovážnost vše jen vplyne nezměněnou. A já jsem pokoušel hru běsnou vodopádu: tu štěstí přálo mi – a nezraněn jsem prolét’. A ještě orosen, již znovu pátral pohled po vřavách, jež měl rád, po skvostném nesouladu. Nad stromy lesními jsem v bouři nízko letěl: tu štěstí přálo mi – nezranil les mé hrudi. Vykonav marnost svou, můj nepokoj se budí k marnostem novým, jat blýskáním chladných světel. Já slovo řekl – skutek následoval záhy. A jsou jich tisíce a v pravdě činu není, neb ten je souladný a v něm je rozluštění. Však ve mně zmatek je, vymčený z rovnováhy. 43 Leč musí něco být jak vážka nad vodami v zářivém poklidu kdes nad studánkou lesní. I v tichých poledních i v kaskádách, jež běsní, i v činech souladných i ve zmatcích, jež mámí. Můj zrak je bez slzí, když po tom marně nyje v neskladných výpravách, k posměchu hadím duším. Jest – já však nevnímám té rajské harmonie, jež možná ve mně je, který ji věčně ruším. 44