XX.
TOUHA PO MÍRU.
Dru Juliu Taussigovi.
Však musí něco být jak vážka nad vodami
v poledne ve slunci, nehybná, lesklá, celá,
jakoby zbavena zlé tíže svého těla.
I nezná úzkostí ni závrati, jež zmámí.
Ať moře vzbouřeno, ať plije svojí pěnou;
nechť rozšklebena zem, nechť větry skučí v hvozdech;
byť člověk poslední vzdal poslední svůj povzdech –
jí v rovnovážnost vše jen vplyne nezměněnou.
A já jsem pokoušel hru běsnou vodopádu:
tu štěstí přálo mi – a nezraněn jsem prolét’.
A ještě orosen, již znovu pátral pohled
po vřavách, jež měl rád, po skvostném nesouladu.
Nad stromy lesními jsem v bouři nízko letěl:
tu štěstí přálo mi – nezranil les mé hrudi.
Vykonav marnost svou, můj nepokoj se budí
k marnostem novým, jat blýskáním chladných světel.
Já slovo řekl – skutek následoval záhy.
A jsou jich tisíce a v pravdě činu není,
neb ten je souladný a v něm je rozluštění.
Však ve mně zmatek je, vymčený z rovnováhy.
43
Leč musí něco být jak vážka nad vodami
v zářivém poklidu kdes nad studánkou lesní.
I v tichých poledních i v kaskádách, jež běsní,
i v činech souladných i ve zmatcích, jež mámí.
Můj zrak je bez slzí, když po tom marně nyje
v neskladných výpravách, k posměchu hadím duším.
Jest – já však nevnímám té rajské harmonie,
jež možná ve mně je, který ji věčně ruším.
44