III.
PTÁK A TULÁK SE PŘÁTELÍ.
V takových chvílích něčeho se zachce.
Jak vyslovíš vše, srdce, jež životu tak přitaká?
V přemíře štěstí nápodobím chlapce,
jenž v poli prutem šlehá a huláká a huláká...
Opáčí hoch a les mi odpovídá.
Rozumím jeho slibu a vcházím. Kráčím doubravou,
zapomenuté taje zrak můj zvídá
a jak je uhaduje, tu les mi šumí nad hlavou.
Šumění lesní, písni věčná, věčná,
příteli smutků, štěstí a znalče lidských starostí!
Šumění lesní, echo nekonečna,
kdo v tobě úkoj hledá, již našel původ radostí.
Ó, lese, lese, ochránče a rádce,
obnovo po vše časy, stár v mládí, mládec v stáří svém!
Radovat chci se zde a v téže chvíli kát se,
kde sladko je se smířit i se ztraceným zápasem.
Šumění lesní, zářím, vzlykám, jásám,
ve vlnách tvých jsem skalou i hlinou jsem zde tvárlivou,
jsem mrtev, – vzkříšen, v pospas novým krásám,
jsem fénixem, jenž vzlétávzlétá, i bídnou hmotou neživou.
*
13
Tu jako flétny tenký tón se prýští
z šumění lesa jeden ptačí zpěv.
Pípání jen, v němž tuším hymny příští;
hle, malý pták usedl na větev.
Zda střísněn byl jsem kdysi krví obra?
Slyš, slova jsou, jež ve zpěv oděna:
„Jsem pták, jsem pták, jsem opěvatel dobra.“
Zachvěl se les, mlčela ozvěna.
Jsem pták, jsem pták dnes ráno na svět přišlý,
když domů jsi se šťastně navracel,
jsem, který krásná dobrodružství smýšlí,
by v dobrodružnějších je utrácel.
Slavností jednou oba uvedeni,
ty v otčinu, já v krásný tento svět,
chceš být mým přítelem a každodenní
mé potulky chceš se mnou podílet?
Já v šeru lesním vyzvání to slyším,
a šero lesní šumí nad hlavou.
Svět větší je a nebe zdá se vyšším –
mé ruce sklesly sladkou únavou.
„Ó, ptáče, zázraky jsou skryty v lese;
z nich největší je ptačí přátelství!
Ten, jehož vůdcovství tvé neujme se,
co o výších, co o hlubinách zví?
Tvé přátelství zde tulák vděčně béře.
Co může za ně dáti ptáčeti?
Květinu? Snítku s rozkvetlého keře?“
„Tuláku – nic. Chtěj jenom kráčeti
ve stopě letu mého. To již stačí:
a domýšlej, co spatří zrak můj ptačí.“
*
14
Tak jsem jej poznal.
Jaro i léto
v knížečce této
zaznamenáno.
Večer i ráno,
slunce, déšť.
Rozmluvy, hádky,
milostné vzněty,
radostné věty,
které si zpíval,
když jsem se díval
neviděn.
Ó, duše ptačí!
Stýská si, výská
jinak než lidská;
vidí a slyší
jinak v své výši
nežli my.
Odpouští snáze.
Prostší a krasší –
pták, jenž se vznáší,
hlouběji vidí
do niter lidí
nežli my.
Příteli, ptáku!
Jaká to rána
byla nám přána!
V hluboké noci
o svojí moci
mluvil bůh.
15
Ostatní ptáci
v rozmluvy naše
zpívali plaše,
přátelství dbalí,
v kterém se spiali
člověk a pták.
Do lesů jděte!
Otevřte zraky,
poslyšte ptáky,
zrozené právě
tehdy, kdy v slávě
do krajů svých jste se navraceli.
16