XV.
RANNÍ NÁVRAT.
Tu jsi! I postůj, červánku zořezoře,
a dlouho ještě líbej řetěz vzdálených hor,
předběžci dne, slibe světla!
Jsi více nežli ono: ty jsi útočný sbor,
zplození moře jsi
a slunce, jež včera jím pojato.
Buď zdráv, buď zdráv! Kdo ti klne,
to jen, aby zlořečil noci,
když znovu tě spatřil, proroctví božské moci
a trestateli přísný, leč dobrýdobrý, půlnočních chmur.
Kdo, sebevraždě blízek, v své útrpné chvíli zvedá
v bezradné muce hlavu, by posuňkem zlostných stvůr,
jež uštvaly jej, našel stržení k odvaze potřebné
– a uzří tu na obzoru první sled tvůj, ó červánku,
tu dotčen je tvým dechem, jenž přivanul větrem
a osuší skráně hrůzou spocené.
I klesnou jeho ruce se smrtící zbraní,
on oddychuje zhluboka, usedá na kmen
a zapláče znovu a věří znovu.
Tu již jitřně se šeří,
tu již první živý paprsek vsunul se lesklým vláknem
do zbytků tmy, tu již žádná moc nezabrání,
aby den byl světu a jemu.
Nuž i já tak tě vítám dnes, červánku jitřní,
33
silný a skromný předchůdci dne,
jenž pomlouván, jasný příliš,
docela v chvíli již procitne.
Tu jsi! I postůj, červánku zořezoře,
a půlnoční hoře mé polibkem znič.
A vyvolej dokola kol, kam se vrhášvrháš,
podobenství platnosti mé, upevníupevni víru mou.
Ve svém právu je noc, pokud zátopou
červených vln svých ji nespláchneš.
V jakém právu však já jsem, sluneční mládě,
když nevěřím jistotám denním?
Otcovu průvodu předbíháš a pneš
mu nad hlavou plamenná nebesa:
nechť jsou úmluvy archou nám, svatým zněním
a výkladem hlubokých muk, které klade
půlnoční odmlka do duší nám,
nám, jimž je údělem pýcha.
Lehká svá vítězství, dobytá ve dne zamáváním praporu,
zalétající k nám z řad nepřátel na ústupu,
ta opláčem v noci. Ach, trpí,
ach, trpí, kdo zápasí lehce.
Teď však, když počalo nad hlavou modro nám pláti,
rozžaté, červánku, tebou,
znovu chladnou přísností, jistotou boje
zahoří mé oko, v úmluvy archu zříc.
Zoři jitřní, stoupej! stoupej!
Jak den tu vzniká v požáru nebes,
horoucí příslib, ba horoucí příkaz,
vylétám kolmo vzhůru, bych rozhléd’ se
po světě, jehož je dobýt.
A v srdci mém rodí se i k boji žárlivá chuť,
drásající, rvavá a bezohlednábezohledná,
i bojácnost výčitek nočních,
i bojácnost lenivých chvílí,
34
kdy ve tmě se propadnu v hluboký žal svého srdce,
lituje, pláče a vzývaje ty, kteří padli
v zajetí mé, všechen nápor svůj stavěvše mi;
já zmohl je jak chmýří.
Spí v noci. Ráno se probudí se skelným výrazem v očích,
v bezvědomí svého otroctví, nedbalí útoků mých.
Leč já v noci bdím a trpím,
sám ničím vše bohatství své.
Vše zmohu a podřídím; srdce,
jež tuláky miluje, nezmohu.
Sám sobě jsem nedobytný.
Leč voláš. Jsi tu. I postůj, červánku zoře,
rozsvěcovači dne! letuLetu dychtiv je pták. –
35