Buďte mu rovny silou, paže mé! Podepříti
pospěšte den, jenž se řítí,
aniž jsem dobře žil.
Do hojnosti vcházím a nevím již,
čím jsem se zasloužil o ni.
Rychlá radost zvoní
a že jsem dobrý člověk, mi říká,
ale nevím proč.
Vymýšlím podpěry pevné a jimi,
umíněnou vůlí myšlenými,
chtěl bych jej vzepříti zde
a smáti se mu, že poznám jej docela vroucně,
an, nijak mě nedbaje, jde,
kam nerozumím. – –
Vzpomínám velmocné louky, na níž se sluním,
a toho, jak vlaky jedou mimo,
vlastnictví kraje
a jeho hybná část –
a jak si hraje
výhybkářovo dítě se zámkem závory,
vidím se v kruhu černého těžkého kouře
z továren na obvodu
a vodu,
jak docela čistá teče k městu,
a na jejíž meandry patřím
docela klidný
a nečinný příliš, ač vím, že nezaslouženým darem
jsem tolikrát do štěstí znásoben – –
Ó, byl to den
neopatrně štědrý, neopatrně vlídný
a nyní se řítí, a je to jak pláč,
že jsem bohat a že nevím proč a zač. –
Vzpomínám, že jsem jím šel lehýnce, s písničkou na rtech,
vábil a myslil na to, co dávno již nebyl on,
zopakoval vyjížďky staré a omšený, kratochvilný hon,
těšil se z prací dávno docela dokonaných,
jež daly už vše, co měly.
A na nich
a na štěstích dávno zasloužených a na láskách přemilovaných
jsem žil ten den. –
A nyní těžce vím, že nehoden
jsem toho dne, jenž sám a úsměvný
svůj okruh budoval a těsnil, a své místo,
jež v toku dnů zůstane navždy jedno,
ohradil velikým kruhem –
a bylo to zajisté jak zatknutý kotouč slunce.
Rozdával vlakům a stodolám
a byl jim obranným, dobrým a veselým druhem,
sepial, co se dálo, svobodným pohybem v svaz –
tak dobré a krásné bylo na pohled –
seřadil síly činné a živé
a k jednomu cíli je řídil.
Kdo se oddělit chtěli, znovu je sved’,
a oni měli vděčné jasno v očích. –
Byl jako klidné moře, jež plynutím věcí se dá,
ale byl též jak hojnosti roh, jímž radostně zhltat se dá,
co žije rádo,
a všechno, co vyhraněný užitek nese,
jímž úsměv se honosí.
– Ač o nikoho nedbal. –
Byl družným, proto že tady byl,
a každý se ho dotek’ jakby žhavé věci,
a pohlazením lásky to bylo.
Tolik věcí se dálo, můj bože,
hody byly laciné, a královské hody, ne chudé.
Kdybych se byl díval,
všechno zřetelné tajemství byl bych zřel:
jakým směrem se točí kola mlýnů,
kde řeka má nejživější proud,
který z ptáků nejvýše vylétne nad dolinu,
jak třeba železo kout,
a nejkrásnější dívka která.
Byl bych to viděl v barvách.
A slyšel:
pleskot karet v krčmách
(je to, jako když dobře chutná),
klouzání loděk po rybníce
a na loďkách smích a zpěv,
skřípot kol v písku
a drkotání trakařů,
snad také zazvonění zručné kosy,
ale jistě též sypání klasů,
jak hoši bijí půdu, utíkajíce bosi,
drnčení kytar
a zpěv ptačí – to v pravdě.
A cítil:
nějakou veselou směs rozpustilých pachů,
brunátných volností dosaženou naráz,
a jimž vládne pach denního světla. –
Hle, pomník dne,
jehož život tak krátký –
a tak jej poctivě stavěl
jakby na věky věků.
Ó dobrý bože, vždyť to byl obsah dne,
on sám,
to nyní vím, když se kácí,
já, přemísťovač radostí, to vím,
já, slepý a hluchý,
nevděčný chromec,
jenž pozpátku žil!
Kdo zorá dnešek, by zítřek vzrostl
též dobrý a zdárný?
Zda jste mu silou rovny, zda stačíte podepříti
den, jenž se zneuznán řítí?