ROZHOVOR
– Mírnost a láska má bez konce jest.
Za hory hříchů tak malý trest –
a přece lkáš! –
– Vždyť proto jen lkám, proto naříkám,
že hrůzou své viny se zalykám
a v hlubinách srdce zpuchřelého
lituji milosrdenství tvého.
Sejmi je s hlavy mé! –
– Ty, který neznáš ni příštího dne,
ni drobtu jeho – můj synu,
což zná tvoje srdce nehodné,
což zná svou vinu?
Líp bylo by,
líp bylo by, kdybys mému jménu lállál,
než lásky mojí litoval. –
– Kdybych se staletí kál a mučil a všeho se, všeho zřek’zřek’,
i svého jména i přátel jmen i svatého jména tvéhotvého,
a kdybych vystoupil na tisíc hor a přeplaval tisíc řek –
zeje a zeje propastná hrůza srdce zpuchřelého.
Ty jediný jen,
který dovedeš navršit běd a ran,
mně navrať klid, že bych zkolébán
byl přísností trestu tvého.
Bij mě a trap!
33
Že znovu volám: Já naříkám, lkám,
že bezedná moje vina –
že tebou odplatě unikám,
kdy hřích mě k rozlomu spíná,
že s hrůzou zřím den se šeřit,
kdy zpupnost má zasype lásku tvou,
kdy zvrhlému budeš zástavou. –
Ó, jaký pád!
Dej, abych zvěděl, že potrestáš,
dej znáti, že smrtelnost hříchů mých znášznáš,
a rci: Tak ji zatěžkám neštěstím,
že k zemi přimknu tvou šíji.
Dej věřit, že stihneš mě trestem svým,
dej věřit, že člověkem žiji! –
I děl hlas: Dle tvého pláče buď:
výkupné proklatců z pekel znej:
skutky své lásky proklínej
a zoufalou láskou pomiluj,
co v bezedno zatratil ortel můj –
a zamykám pláč ve tvou hruď.
34