CESTA
Váhavě kráčím cestou, konečky prstů jak slepec do předu tápám. A přece mám v očích světla, a v prsou je vůle. Jak školáci ve škamnách sedíte řadou, pozorně sledujete hru, kterou počínám. Toho všeho nedbám, neboť jsem jako nevidoucí a oslepen stkvoucími světly. Je mně, jako bych pohladit jen svůj útulek směl, dojdu-li tam, a po jeho stěnách jen rukou přejeti jemně. A potom zas odejdu, aniž kdy zatoužím nazpět: tak svaté je místo, kam kráčím. Snad proto váhám cestou a konečky prstů jak slepec do předu tápám. Neboť nechci stanouti ve světle jako vzpurný vetřelec, nýbrž jako vděčný poutník před svojí zázračnou soškou. 7

CHVÍLE NAVEČERNÍ
Ticho sedí ve všech koutech a rozích, ruce na kolenou a napřímený trup, hlavu vzhůru – jako ten, jenž naslouchá zvuku už nezvěstnému, oči upřené dovnitř. – Kolos. Mihotavý plamen svíce do stropu tence kouří. V obloučku jakoby sirém, postrkány sem tam, židle, kde jste seděli vy, nad nimi vážně pluje hudba patera dechu a patera myšlenek přátelství právě zpečetěno. – Jak je mi hanba a líto, že pomyslil jsem – a třeba jen na malou chvíli, abych spořádal židle zas a pokrčené koberce srovnal, kalíšky vymyl a s podlahy popel smet’, pak široce zotvíral okna – neboť co že bych ničil vaši stopu a ve zvyklé vrásky zas uložil malou tu síň, aby se nějakým konšelům zalíbila, až přijdou sem k poradě lhostejné, lhostejné, lhostejné, jak jim právo, kdyžtě před krátkou chvílí pět nás tu dobře dlelo v taký sraženi shluk, a patero dechů se rozložilo jak stan nad potyčkami přátel. – Přemnohé ještě zde zbylo – ó ano! Je proud a v proudu jsem já, jako koupající v čilém jenž toku stojí, 8 s rukama svislýma, s rukama zcela svislýma. – Proudu se bezděčně vzpírám. Což neměl bych odstoupit stranou a volnému průchodu této řeky přát – a ve vlastních čtyřech zdech jen trpěným cítiti se? Což nenáleží odejítodejít, když byl krásně náš zazpíval sborsbor, a přijati potlesk s pokorným uzarděním? Což nenáleží vystoupiti z vln rozvířených námi a ptáti se jen: Kdo je ztiší? Ó kéž bych mohl zůstat, moje láska když v dáli pluje v ústrety jiné, ó kéž bych mohl zdáli se dívati za ní, jež není už mnou – – když objala – myšlenkou sycen, že já byl přístav, zkad plula. Kde jest mé právo? Ni zde, mezi čtyřmi zdmi. Já vymodlil domov svůj, vymyslil, vypracoval, zasloužil, získal – pánem bych mohl být v něm a směl. Já nechci. – Běda mi, chtěl-li bych, drzý, stopu vaši zde smést, pouhý vlastník čtyř těch stěn. – Leč jdu-li teď, chudý člověk a šťastný, leč jdu-li přec po oné práci, tu říkám: Chtějte, abych směl služebnost vykonati pro vás, 9 byste vy, až příště přijdete opět v síň, jež vás čeká, tak našli vše, jak slavnostní síni sluší, kde se slaví radost. A zatím co tropiti bude svůj rozkošný zmatek, já budu se radovat. A jestliže uvidím, že jste tu spokojeni, tehdy se zardím. 10

BŘÍMĚ ŽIVOTA
Milé mým pažím, které se jím tuží pro pozdrav, potlesk a hry a veselí, je břímě života. Milé těm pažím, jež vezmouvezmou, co nasely, ne vícvíc, ni méně – tak sluší se muži. A nohy vědí: máme nést života břímě, kam chce náš pán. Odměna není a není trest, jděme, jděme, jděme! Ale za to svátky jsou a neděle jsou pod přísně modrou oblohou. Tehdy nám krátký spočinek dán, potom dobře zatančeme. Široké, široké plece mé, sklenuté jako do statků vjezd, tiše si praví: Neseme břímě života. Taký byl povel, a proto je nést. Vztyčené paže též nereptají, a nohy jdou jak volci trpěliví, ve službě věrní – a povelu dbají. Možná, že dojdeme mezi lesy a nivy, a blatouchy kvést tam budou. Tam vdechne se horký a živý pach, v polích vypocený hrudou, v lesích kanoucí s vůní pryskyřnou, 11 zralou a prudkou – a po níž žhnou i bledé pachy v bylinách. Milé je břímě života hlavě mé. K pozemským věcem ji víže, úkoly denní v moudrosti vystře, učí, že není všední tíže. A oči mé dbají, aby hleděly bystře a poznaly sklad, kde jest. Hlavě není spočinku v noci ni ve dne, ni nedělí, svátků, ni kvetoucích polí. Ale neříká: „břemeno bědné!“, ale neříká: „život bolí!“ Moudrou sestrou je srdci mému, srdci lehkomyslnému, a shovívavý úsměv pro ně má. Neboť srdce mé, neboť srdce mé je lehkovážný, špatný žák, je zmate mrak, je svede pták, jde, lehké, kam se namane, ať chcemechceme, nebo nechceme my: hlava, ruce, nohy. S břemenem života vzdory má, hude si, hude, důvěřivýma očima pátrá – a všude a všude a vše, co spatřilo, již musí milovat. 12 Ale ruce mé, mlčky vzpřímené pod tíží života, ale nohy mé, jež statně jdou pod tíží života, ale plece mé a hlava má, já celý, my konáme svou povinnost věrně pozorni na povely. Leč lehké srdce takto zní, leč lehké srdce takto zní: Chtěj kráčet, směj se a půjdeš! To slyšet! a co k tanci se kráčí s takými pomahači. To znát! a pod života břímím se přímím, se přímím. 13

POKORA PŘED RADOSTÍ
Byl bych jak mladý hrách v lusku uzavřený: světlo slunce jde ke mně hladkými vrstvami slupek, jako řiďounký olej, a vonný, prosvěcí průsvitné stěny a oblévá lenivost moji pýřím lehké světlové pěny. Není však pohádky. Neboť jen člověk jsem a miluji pod stromy dlít a líbit se v světle tom, když větrným nárazem časem se v koruně rozčísne strom, a já, dotud v zelenu koupán, náhle bíle spláchnut jsem. Světlo mám rád. To chléb je, kterého Bůh dal jísti, okem je celé mé tělo, kterým záři střebu, a díky ze mě prýští. Zapíjím jimi k chlebu a nemusím orat, ni set, ni sklízet, ni hnísti. Též jitra jsem se napil a polední plnosti jsem jedl, nahost mou neskrývají šaty, které sám jsem z ničeho spředl. Ale z pohádky nejsem ni mladý hrách. Raduji se prostě a žiji prostě a sprostnou notou jsem v pozemské harmonii. Už dávno se netáži, smím-li, když k smíchu se zokrouhlí ústa, smím-li já nečinný, marnivý, smím-li být rád. A když srdce mé příliš prostou láskou se světem srůstá, už není mi, že bych krad’, už dávno, už dávno mé srdce, že bije, nevyčítá si, dávno už vím, že cestu, která mi vykázána, 14 nasýpám vzhůru. Jsem lepší každého rána. Jistě by bylo beze mne na světě méně krásy. Ale sálám jen, Bůh že ve mně. Tak hořelo křovisko v poušti – místo jsem jen, a tam padá ne velká milost časem. Vděčnost ji uvěční v štěstí, které mě neopouští, a pokorný před štěstím, vím tu, že strůjce mých radostí já jsem. Někdo mě podaroval – pojďte se rozdělit! Radost mě naplňuje – chtěl bych z ní světlo činit! Viděl jsem dobrý pohled – chtěl bych se na všechny usmát! Kdybych byl mladý hrách v lusku průsvitně uzavřený, vysílal bych skrze slupky pýří lehké světlové pěny. 15

MLÁDÍ
Až přijde den, který přijíti musí, poněvadž věřím v ten den vírou prostou, přijďte, ó kamarádi, pod má okna na chvíli prodlet, a paže ať vám v objetí srostou. Nebudu s vámi, nýbrž uvnitř domu, kde přivřeny okenice. Do chladu síně pentle zlatého prachu potečou štěrbinami, a rámus silnice, na drobno rozmělněn, vsype se dovnitř, poslík mezi mnou a vámi. A já vám postavil pod okna řadu hrubých hospodských stolů a na ně těžké, baňaté, dolíčkované džbány; sám každý si poslouží moštem do velikých, čirých sklenic, holoubci, kytky a milenci na nich vyzvou k pitce dámy a pány. A budete jak z korbelů píti, zvracejíce nazad hlavy. Na střechách zoufale hledají rovnováhu čapí hnízda, ale čáp je klidný a klape. – Na obzoru vlak fanfaron si jede, k nebi upalují kroužky šedé, vlak jede a hvízdá a je pyšný, že jede. Tu tklivá vzpomínka na mě zasedla mezi vámi a jako pestré míče bude mi dovnitř házeti útržky rána, veselá, že jste přišli na moje pozvání četně, zardí se, zamilována. 16 Pak večer. – Snese se plachetka ticha na místo, kde jste byli. Také cesta utichne, i sestoupím sám srovnat stoly a budu si prozpěvovat, rád tomu dni, kdy má radost se skryla i zřekla. V přátelském ovzduší souhlasu budou vlavě večerní mraky plovat, a já se uvidím pojednou na této krásné zemi tak šťasten uprostřed skromných polí, travek a malých brouků, rád, že svůj vroucný den jsem v takové příhodě rozdal, že mi pozlatí dvacet roků. Uvěřit, že nejsi zlý a že není třeba se rdít a radost hluboko, hluboko, hluboko skrýt! Ty krásné, veliké štěstí mé, žeť vystačíš soudruhům pro den! Ale já se té víry bojím, neboť jest vírou tak slunnou. Ale já se lásky té bojím, neboť jsem celý láskou. A když se mám chopit přátelských rukou, váhám: Jsem hoden? Leč sám ve větru, který kazajku vzdouvá, tváří v tvář lněným polím, která se táhle vlní, chlácholím radost, která jest jako divé kotě, mám odvahu přiznat se k dobrým. A přihladím vlasy, co mi rozčechral vítr. 17

SŘÍCENÍ DNE
Buďte mu rovny silou, paže mé! Podepříti pospěšte den, jenž se řítí, aniž jsem dobře žil. Do hojnosti vcházím a nevím již, čím jsem se zasloužil o ni. Rychlá radost zvoní a že jsem dobrý člověkčlověk, mi říká, ale nevím proč. Vymýšlím podpěry pevné a jimi, umíněnou vůlí myšlenými, chtěl bych jej vzepříti zde a smáti se mu, že poznám jej docela vroucně, an, nijak mě nedbaje, jde, kam nerozumím. – – Vzpomínám velmocné louky, na níž se slunímsluním, a toho, jak vlaky jedou mimo, vlastnictví kraje a jeho hybná část – a jak si hraje výhybkářovo dítě se zámkem závory, vidím se v kruhu černého těžkého kouře z továren na obvodu a vodu, jak docela čistá teče k městu, a na jejíž meandry patřím docela klidný a nečinný příliš, ač vím, že nezaslouženým darem jsem tolikrát do štěstí znásoben – – 24 Ó, byl to den neopatrně štědrý, neopatrně vlídný a nyní se řítí, a je to jak pláč, že jsem bohat a že nevím proč a zač. – Vzpomínám, že jsem jím šel lehýnce, s písničkou na rtech, vábil a myslil na to, co dávno již nebyl on, zopakoval vyjížďky staré a omšený, kratochvilný hon, těšil se z prací dávno docela dokonaných, jež daly už vše, co měly. A na nich a na štěstích dávno zasloužených a na láskách přemilovaných jsem žil ten den. – A nyní těžce vím, že nehoden jsem toho dne, jenž sám a úsměvný svůj okruh budoval a těsnil, a své místo, jež v toku dnů zůstane navždy jedno, ohradil velikým kruhem – a bylo to zajisté jak zatknutý kotouč slunce. Rozdával vlakům a stodolám a byl jim obranným, dobrým a veselým druhem, sepial, co se dálo, svobodným pohybem v svaz – tak dobré a krásné bylo na pohled – seřadil síly činné a živé a k jednomu cíli je řídil. Kdo se oddělit chtěli, znovu je sved’, a oni měli vděčné jasno v očích. – Byl jako klidné moře, jež plynutím věcí se dádá, ale byl též jak hojnosti roh, jímž radostně zhltat se dá, co žije rádorádo, a všechno, co vyhraněný užitek nese, 25 jímž úsměv se honosí. – Ač o nikoho nedbal. – Byl družným, proto že tady byl, a každý se ho dotek’ jakby žhavé věci, a pohlazením lásky to bylo. Tolik věcí se dálo, můj bože, hody byly laciné, a královské hody, ne chudé. Kdybych se byl díval, všechno zřetelné tajemství byl bych zřel: jakým směrem se točí kola mlýnů, kde řeka má nejživější proud, který z ptáků nejvýše vylétne nad dolinu, jak třeba železo kout, a nejkrásnější dívka která. Byl bych to viděl v barvách. A slyšel: pleskot karet v krčmách (je toto, jako když dobře chutná), klouzání loděk po rybníce a na loďkách smích a zpěv, skřípot kol v písku a drkotání trakařů, snad také zazvonění zručné kosy, ale jistě též sypání klasů, jak hoši bijí půdu, utíkajíce bosi, drnčení kytar a zpěv ptačí – to v pravdě. A cítil: nějakou veselou směs rozpustilých pachů, brunátných volností dosaženou naráz, 26 a jimž vládne pach denního světla. – Hle, pomník dne, jehož život tak krátký – a tak jej poctivě stavěl jakby na věky věků. Ó dobrý bože, vždyť to byl obsah dne, on sám, to nyní vím, když se kácí, jájá, přemísťovač radostíradostí, to vím, já, slepý a hluchý, nevděčný chromec, jenž pozpátku žil! Kdo zorá dnešek, by zítřek vzrostl též dobrý a zdárný? Zda jste mu silou rovny, zda stačíte podepříti den, jenž se zneuznán řítí? 27

QUI VIVE?
Qui vive? U tvých dveří stojím já, prošlý čas, přítel tvůj a strážce a varovník. Abych ti s dobrou radou ukázal cestu. Qui vive? Nepoznáš nikdy; a přece jen zdůvěřen bývals s každým dnem, když vstával nerozhodný, horkým dechem vůle naplnils jej, vyčaroval k obrazu svému jeho příští. Ale když k večeru znovu vyvstal, neodvolatelný – znals-li jej pak? Či byli jste tváří v tvář neznámí a chladní, sok a sok? Qui vive? Netaž se, uvěř: já to jsem. Ruče zraky rozsviť, abys nástupce mé, až přijdou tak jako já dnes, bezpečně poznal. Qui vive? Chtěl bych ti vyprávět takovou báji, 31 jak ji mládí vyvzdorovat chtělo. Ale je pozdě. – Není však pozdě, abys zítra znovu v živoucí omyl pad’. Qui vive? Sevři jen rty a mlč! Nač svědky, když se ti hruď dme? A je tu den! 32

ROZHOVOR
– Mírnost a láska má bez konce jest. Za hory hříchů tak malý trest – a přece lkáš! – – Vždyť proto jen lkám, proto naříkám, že hrůzou své viny se zalykám a v hlubinách srdce zpuchřelého lituji milosrdenství tvého. Sejmi je s hlavy mé! – – Ty, který neznáš ni příštího dne, ni drobtu jeho – můj synu, což zná tvoje srdce nehodné, což zná svou vinu? Líp bylo by, líp bylo by, kdybys mému jménu lállál, než lásky mojí litoval. – – Kdybych se staletí kál a mučil a všeho se, všeho zřek’zřek’, i svého jména i přátel jmen i svatého jména tvéhotvého, a kdybych vystoupil na tisíc hor a přeplaval tisíc řek – zeje a zeje propastná hrůza srdce zpuchřelého. Ty jediný jen, který dovedeš navršit běd a ran, mně navrať klid, že bych zkolébán byl přísností trestu tvého. Bij mě a trap! 33 Že znovu volám: Já naříkám, lkám, že bezedná moje vina – že tebou odplatě unikám, kdy hřích mě k rozlomu spíná, že s hrůzou zřím den se šeřit, kdy zpupnost má zasype lásku tvou, kdy zvrhlému budeš zástavou. – Ó, jaký pád! Dej, abych zvěděl, že potrestáš, dej znáti, že smrtelnost hříchů mých znášznáš, a rci: Tak ji zatěžkám neštěstím, že k zemi přimknu tvou šíji. Dej věřit, že stihneš mě trestem svým, dej věřit, že člověkem žiji! – I děl hlas: Dle tvého pláče buď: výkupné proklatců z pekel znej: skutky své lásky proklínej a zoufalou láskou pomiluj, co v bezedno zatratil ortel můj – a zamykám pláč ve tvou hruď. 34

KDOŽ NEPŘIVÍTAL BY DEN...
Kdož nepřivítal by den, an dobrého vzdoru dar vstane, a kdy nám, tak radostným, trpkost v rozpřáhlém náručí umdlela? Zdaž tobě pak, duše poddaná, slza má k nohám skane? V to doufám. A doufám, že povstaneš, abys přede mnou kráčela, neboť kam bych bez tebe šel? Odněkud smích se přižene a stane blízko nás, tich, kolkolem rozhlédne se (kde jsem to?) v rozpacích. I požádáš, abych neznal ho vícvíc, než kajícná vina smír s Bohem zná, i přislíbím a prohlédnu: Hle, země rázem tak líbezná! Jak, řeknu, to smí zas být? Smí, povíš vroucně, vždyť pozdrav dal jsi zjitřelým nebesům, když vlídně se loučily se spánkem i voda i země i dům. Ty poslušnost a poddanství jsi přislíbil mým tajemstvím a měl jsi rád a nenaléhal a nenaléhal jsi: kéž vím! I řeknu: To dobře vím. I řeknu: Dobře vím, ale pohleď, já tajemství tvá již znám, ač hříšník ještě. Krásná jsou. Leč rád jich zapomenu a z tohoto ráje, chceš-li ty, krok svedu zas k pustinám, kde všechnu snahu vynaložím k obrácení svému. Jen zavel, půjdu rád! Tu smích, jenž v rozpacích poblíž stanul, na popel shoří a prach a vesnice, které se v rozkvětu zdály, jsou v ssutinách. 35 A co jsem vítal a co jsem slíbil, ni původu nemá, ni jména. Kdo u nohou mi sténá? Poddaná duše, ty? A umlknu navždy. Vypráhlých pustin stanu se částicí a všechnu snahu vynaložím k obrácení svému. A milosti, jíž nehodnému jsi nabídla, dařící, jí nebude nikdy už vůli mé ni srdci zvídavému. Leč přece bude cíl: Kéž jsem si zbytek těžkých dnů, jež přány žití mému, co čestný zasloužil. 36

BLOUD
Jak zimomřivě se u tvého lože chvějí! Tepla ždají, ty nedáš. Mně těkati libo, oči mé v šíř a v dálku spějí, jsem vzrušen mnohostí světa. Těkati! dím to snadno, neboť holý můj život je hořkých přilnutí svědkem. A za svou nestálost těžce jsem platil, a rád vždy, bolestným sekem. Vzrušení pravím a těkati pravím. – Smích? – Ach, kterak je snadno klamati básníka vlastními jeho slovy! Dím sobě: Milče hladin, frivolně zčeřených hladin – a nestoupneš na dno! Vy však, Aničko, Rudolfe, vy tam víte vespod země, ztrhaný, mrtvý zor, že vás zhubil, poněvadž těkaje přespříliš lnullnul, der reine Tor. A ty, dobo hrozná, nevíš, ač zrcadlíš vše mé zření v bezradný zmatek. A věděti nesmíš ne ty podupaná a ne vy pokoření – však Anička, Rudolf vědí! 37 Maria! Zimomřivý jsem ku tvému loži šel, s mnohými dlím tam, ale zatknul jsem zraky v dál, v šíř rozprostřel, vzrušen jednotou světa. 38

BARBARSKÉ POTPOURI POD ČAKANEM
I.
Svrašti čelo! Trampoty malé zavrz, ve svůj žal divě se vbodni jak včela v zlý prst, podlým drcen, podlé poraň, a zhyň spíš na svůj vztek než na strašný útlak zla! Vilně ze sebe střebám všechnu sílu, a prázdnem, jež tvořím, spíjí se srdce mé, vrávorám nahrben, jako by zapřažen v pluh (jehož není)není), přes zanedbanou rodnou hroudu. Ta pláče. Svraštěte všichni též čela, trampoty zavrzte! Šílenci po prázdnu docela sirém klopýtejme nekale spiati v nepořádný řetězec, napříč vedený smutnými polmi, kde tíha je rozvalena neslýchaných útrap. Čela svraštěná, zraky: pekelná zvědavost vetkla je směrem, kde není už nic – Do úpadu zapřaženi v mátožný pluh: Zaorej, zaorej utrousená vidění štěstí, moci a slávy! Triumfátor úpadku, delinkventdelikvent ctižádost má pevně na lešení stoupnout. Ať hraje kdes dudák sousedskou naděje, dudej! dudák ať hrá a my se smějme, k odzemku přihotoveni, k odzemku všichni, Jánošík, pod čakanem se smějme, že nevěříme a ne a ne a ne!! 39 II.
Paradox je ctností nouze. A proto já ze dvou zel, bylo-li vybrat možno, vzít větší se nevzpouzel. Ten kozelec – pro pouhý vtip – chtěl metat bych (bylo by líp). Leč brání mi dobrota lidu a vůně veských lip. Mladí mi brání. Velí tak odkaz po starých. Můj cynismus může být hříchem, můj žal je však jistě hřích. A já sám bráním, který prý po nevěrecku zírá. Hráč, jemuž na velkou sázku prohrou slove i výhra,výhra a jenž pak ve skrytu kdes frivolní paradox dohrá: Optimum sýčkovské sázky mé,mé kéž byla prohra! A který ví: poskokem neoře se nikdy v trudném poli. Zvlášť dole-li, co má být nahoře, zvlášť je-li nám radost jen v pokoře a mimo ni vše-li bolí. 40 Ty dudej, ty dudej, a hop a ráz, jen nezlom vaz!, ten pro kata zachová se. Půjdeme jeden po druhém, krásně se nad každým slehne zem. Pročež zemřeli v kráse. III.
Pročež zemřeli v kráse, když řekli jim, že všemu už je konec, tak docela konec, že netřeba ani, by tažen byl pověstný zvonec. Jenom na kraji červánků slabě kmitlokmitlo, jako když útrpný úsměv cuká, a v cizinců srdcích to jako lítostí svitlo. A na rozcestí boží muka. Pročež zemřel i poslední, když řekli mu, že pošetilé je bdít nad tím, co bylo a co, bohu chvála, už není a nemůž’ být, pročež zemřel i on. Muka na rozcestí viděla rýhu strangulační mu kolkolem krku – a nebylo, nebylo, komu říc’: Znovu začni! Neboť při vůli nejlepší nebylo už nikoho, kdo by chtěl – – – A bylo tak pustě zbytečno, by nad něčím někdo bděl. Snad stud byl, co červánky zakmitlo, neboť poznal i Slitovník na kříži, že pro chlapecký vzdor, jenž zbyl, bude líp, když se pohříží, když se pohříží. 41 IV.
Ach, pod čakanem divných písní slyšet – – Kdo postál pod ním, ví to. Leč v každém z těch truchlých už mrtev cit, pro píseň nemohou se roztesknit – – – a toho bývá jim líto. Ach, pod čakanem plakat nelze, nelze – a proto ni zuby skřípat a proto ni žíti a zemřít ne, vůle tam všechno odmítne: i poslední, zoufalý výpad. Ach, pod čakanem bolestno příliš je, neboť bolest tam necítiti. Jenom jaksi kradmo – děsně – ó děsně! – chtěl bys žíti zimu, chtěl bys žíti vesně. Leč „chci“ v srdci nezanítí. Já když jsem pod čakanem stál, hlasy bylo slyšet opodál. Slyšel jsem – vítr vál, pak stál – jak netečně sluch můj slova ssál, a jak jsem je slyšel, dávám je dál vám blízkým i vám opodál. Já nevím, čím jsou; vás nechť hřejí – ó duše moje, ty Boha chval – mě hřáti už neumějí. 42 V.
Ty noci, jež nade mnou visíš, věz, že důvěra kotví ve mně, neb trpím a vím, že je krásné bolest žít. Hučí nade mnou potoky běd, hučí tvojí tmou.tmou, pro jeden nedosažitelný květ prsa se bolestně dmou. Ty noci, jež jdeš,jdeš a v nelásce ni balšámu nedáš, ni útrpné rány, buď dík ti za to, neboť určenourčeno, bych vytrpěl útrap všech. Až nebude bolesti v šírém kolu, jíž by nebyla zjihla má ctnost, pak smích se ohlédne po mém bolu, ve zraku žárlivost. Neboť zamlklé poznání nouze mé už nebude mátožných nadějí krmí a v pokorných úklonách nebude, co bys podezřel úplatkem. A budem-li kvésti, pokvetem, abychom odkvetli, a štěstí, jež pyšní se před světem, ať vnitř, obět skepse, tlí. Hučí nade mnou potoky běd, tmou hučí, světle mží. 43 Lečkou je nedosažitelný květ, zle nastraženou lží. Ale ctnosti, jež zjihly mou bolestí, i ve světle hoří – a v tmě se rozžhaví v běl, dají dokvésti vám všem v štěstí bolestné. VI.
A já jsem pod čakanem stál. Netečně sluch tato slova ssál. Teď vracím je, jak umím. Ó duše moje, Boha chval: Nechci těm slovům rozumět, nechci – a nerozumím. VII.
A nikdy, nikdy nechci rozumět: ne když se připozdívá, ne za svítání, ne když den, ne otrok a ne svoboden. Když zkáza – ať zle je divá! Strašně se připozdívá. Na vzdory ztrátě všechno chci tak hrozně, že musím míti, a odpírám smrti vztekle, proto budu žít, budu – byť v pekle! Stroze vůle svítí: Chci, mám, budu míti. 44 Vše vichřice ledná zmrazila. Furií touhy znovuznova dech tvořím ve stvolu umrzlém a modlitbu marnou, kterou k nebi šlem. Mám zbraň proti všemu: slova, pyšná, rouhavá slova. V hubených slovech askese a v břichatých slovech pýchy a ve slovech křečových bezmocného vzteku do splnění marností svojích teku vydrážděn v žíravé smíchy, pln urážek, rouhání, pýchy. Pod čakan postavil zhoubce mě. Žeť, hlupák, dal tam zhoubci rašit. A! Však mě pověsí jednoho dne! Peklo s nebem se o mě nedohodne, půl v anděla, půl v ďábla zašit, budu jej v šílenství strašit. – Peklo s nebem v jedno – toť příliš zlé, půl ďábel, půl anděl – kam patří? Dlít nesmím, dí kat, kde mé oběti, mně zavřeno nebe i podsvětí! – – Kam že kat jen patří? – – Chachacha! Kam patří? 45 VIII.
Prchá sen, je den, je den. Stihá mě pod šibenicí. Klnutí táhlá pode mnou, klnutí hluchá nade mnou, obé bělounkých myšek zvící. Klnutí hrozné teď se mstí za popírané bolesti – – – Příkoří mi hovoří o malých, zbabělých vztecích, které se planě toulaly. – Toulaly, brachu můj, toulaly –! V jakých jen žils to věcích? Víš, co je němý stydný vztek? A ptačincem byl pelyněk. – Prchá sen, je chmurný den nad mrtvým, jenž někde leží – – – Hlas volá s hůry: Msta je má, pokoř se, pokoř, msta je má! Kdo pomstu smýšlíš, radš nežij! Bázeň má, velká, se tetelí. Zpronevěřil jsem se příteli. Přede mnou úhor leží. Tvou vinou, zrádce! – Nežij! 46

MODLITBA
Hleďte, já zakuklený dnes pozvedám své hledí – – a krylo bezpočetně hanobících ran, jež bylo snésti. Že příliš těžké výkupné za krůpěj štěstí? V svém srdci soudím, že dobře tak, ústa křivého slova nedí. Dík za dobrý ten úděl, že v srdce vložen byl, že vímvím, jak pokoření jsem i trestů zasloužil. Dík, že smím věřiti, z posledních poslední, že v rmutu dneška již se lepší zítřek dní. Svol, abych odstoupil a spustil hledí, by nejitřila blažená má tvář bolesti těch, již marně k tobě hledí. Svol, abych k hladovým na chudou sedl mez, sám hladov truchlil, že s nich nelze sníti žal. Svol, abych na vrchu o krásné vyhlídce, chud, k nohám šťastných sed’ a za jejich se štěstí kál. Svol, abych nepřátele svoje miloval. 54

ZEMĚ
Tak jako jindy se obilí vlní a horký den sálá a sténá, tisíců sveřepá radost se daleko promítá, netečným šuměním věčnosti a zráním zatížena i modlitba starců přímí se a nadějí prokmitá, rozkročen sedlák – ženu kol pasu – patřípatří, jak vzešla setba. Nad klopotou svou shrben cestář dlí. Mé bolesti nikdo nedbá. Ni mně však, zahryzlá bolesti trpká, neskryješ slunce tvář, dne neshasíš, neztlumíš ptáků zpěv, víry mé nezvrátíš! jen popleň můj chlapecký smích – je tentam – a stáda mých veselí zmař, jen překřikuj, brunátná, bratrský cit a lítost mou úskočně tiš – já v pápěř tu závěj rozmetám a větrem dám ji roznésti, radostem trpkým podám tvář a srdce větší bolesti. Neboť taký jest Bůh, že vyzval mě, abych nad sebe vzhléd’, neboť taký jest Bůh, že poručil, abych k nohám svým zíral, abych u země tkvěl, rád letu se vzdal, ač dobře pochopiv letlet, a k nohám bratří poklekl, prach s obuvi jim stíral – protože spravedlivo jest, abych v žíněném rouchu se kál, poslední z jeho militkých – a bosé nohy rozdíral, že tehdy, kdy sveřepá radost tisíců v dálku se promítala, kdy šumění věčnosti slyšeti bylo a zrající pole vlnila se, modlitba starců přímila se a nadějí prokmitala a těžká povinnost k zemi ochotně tisíci plnila se, já jediný volal, stranou a sám, v překotný kolozpěv podletí, já jediný volal, zbojník a troup, že bolest má přestala boleti, 55 kdy ty, ó země sirá, pod klenbou oblačných vděků úsměvem odplácelas marnivou práci dětí svých a lkavý nářek ukryla v květných a zpěvných závějích, ó všehomíre bolesti a bolestí malých léku – na vzdory sobci a na výstrahu zmnožuješ sil svých děj a klid, záříš a zpíváš, těšíš, trpíš. – Jak bylo možno tak pustě žít! Vždyť v rukou mých bylo dosti síly a v očích dosti světla, bych v náručí jal tě a pátral v tvých tazích – znám tebe, znám – krotká slova, jež prvně jsem mluvil, se na těchto ústech četla, blaživý třpyt první vysněné pohádky v očích tvých poznávám, čela tvého oblost – horstva tvoje – ó čase nejčistší lásky, kdy s takového čela, kdy s mateřského čela jsem, mlád, shlazoval vrásky! Obzory tvoje šíroširé, krajkovím oklakoblak lemované, na věčnost mladé a na věčnost mladá svraštělá tvář tvoje – znám ji, znám;znám. Obětí první, obětí první, milující a milované – vzpomínám, vzpomínám, nejistým krokem blížím se z minula k dnešku – ta pouť je daleká. Úrodně trpím pokorným přerodem v zbožného člověka. Pod klenbou oblačných vděků dusíš nářek svůj, země kout sirýsirý, jež důvěrnou řečí mluvíš, jedině sdílnou, na líci, úsměvnou k radosti dětí, čtu bolest, jež nezná míry, a laskání chystáš nevděčným synům i dcerámdcerám, až polibkem přilnou, až přilnou zbloudilých vyprahlým rtem, již všeho marně okusili, až, choří, na tvých trpkých rtech okřejí k smrti – zdroji síly! 56 Dnes jinak než jindy se obilí vlní, den sálá a zráním sténásténá. Kdokoli tímto krajem jdeš – buď z blízka, z daleka – stůj, marnivá-li bolest jen, co uvnitř tiše sténá, dál kráčej, kdo jsi přemohl zbojného člověka, neb touto stezkou přejasnou, trpkou a svízelnou a těsnou brankou vejdou jen, kdo zcela sami jdou. Vnitř nelze slyšet ohlasů truchlivých hodokvasů a příboj mrzkých radostí zní bědně v echu dalekém. Hluboce zvučí zvenčí krok, krok přísné stráže časů. A nikde hlásku. – Shledala se země s člověkem. 57

DOMA
Rozloha ramen mých je změřena podle tohoto kraje, myslím se květem, jenž by právě byl z prsti té vzpučel. Přesně zhloubeny kosti a věrně svalstvo mé hraje dle rytmu povrchu země. Mám silný pocit, že sám v sobě jsem účel. Ne na plano napnou se šlachy, když zde se napínajínapínají, a pěst se v prázdnu nezavřela, trčí-li v tomto ovzduší, plícím je dobře, když tohoto vzduchu zálibně nassávají, hlavě je jasně, když pošedlým vzpomínkám kraj svojí jistotou odtuší. Tajemným souručenstvím jsem s touto strukturou svázán, a v ní, všechnu svobodu třímám, volný z těsné závislosti čerpám kovovou jistotu sebe, smysly jsou drsně vkořeněny; celost těla hmatem vnímám, želanou záruku plodnosti bytost moje žíznivě z půdy té střebe. Uhaduji žízeň po činu podle lenosti, která se rozlezla až do morku, syrová, a je kvasinkou, kterou do tvorby dusně kvasím. Jako požehnaná chlebová díže jsem bezpečně postaven kromě zla, zmatek těsta hotovícího se v parném ovzduší otčiny trpělivě snáším. A že tedy bezpečně sídlím, směji se obsáhle. Smích ten místo mi vrýp’ do země mojí, kam vrůstám. Zákon jedná. Podrobil jsem se, přišed. 58 Jsem volný jak kámen, jenž padnepadne, kam padá, jsem svobodný jak ten, jenž dal slib, mohu se dívat všude, kam vidět chci, mohu naslouchat všemu, co chci slyšet. Bohatnu do nadbytku. Ostří blaha mě v půle dvě rozťala, právo své každá střeží, celé celosti každá má vědomí pevné, klíčím jak semeno staré, když v živině nové nová plodnost je pojalapojala, a pocit šlechtictví mám jako ten, kdo se s půdy své nikdy nehne. Jinde se kořím v bázni. Zde pokora moje má kořenné vědomí práva, jsem částí tvorby této, vzdávám jí čest jako Bohu a též jako Bohu jí tykám. Poslušnosti, kterou jsem slíbil, země ta pyšně se vzdává, já jí svobodně otročím, pánu, a netoužím nikam. * Marně roztéci se snažíš, kraji, křeč tvou věž putímská shladí, tkví na rovině, nízká. Čížovský vršek i kostelík, odkud jdou bouře i krásný čas, jsou osudem tvým. A byť výryvem budějovické silnice do světa vláčen byls, z Vyhlídek vidím šumavský řetěz, jenž tě poutá k tobě samu. Ozvěno Skalek, i dnes ještě chápeš se hlasů našeho dětství, tmelíš je jaří, činíš z nich klenbu, postřenou blouznivými kmity, já pod ní jsem a cítím, že hrdinská to skrýš, jsou průrvy tu, nebe je jimi vidět, z něho line půvab. 59 Marně roztéci se snažíš, kraji, i mysl i hlas můj tě jímá, ocelové sevření svědčí ti, zmužňuje libou tvou tvářnost, krásným se jevíš a tvrdým náhle, to že chápu: tu je nástroj můj, tu můj cíl, tu můj konec. Od Hradiště-ježka dolů, rovinkou, pod starým mostem, mezi hubenými domky plavě se neseš, Otavo, k letnímu Martínku, kde koupel svěží a švižná – a svěží a švižná jdou přede mnou tam léta uprostřed hlaholů, podivuhodně jímavých dnes. Vlníte, vlníte sese, lesy, posunkem, dětinským jaksi, schytáváte větrné prameny kraje jak rozhozenou přízi, rázem jí snujete v ovzduší pravé, jehož nedýchám již, ale jím – jako chléb, jako chléb: požehnána budiž chuti plynoucí, planoucí, drahocenná! Konáš, že slzím. Chutnám jí luka, lesy, rybníky i tekuté vody, hřmot věcí, zvířat a lidí, a z prahor rodného kraje vyrůstá mi kvačivá bázeň před touto zemí, ona je tak nesmírně blízká, že v trhlince každé i brouka zřím, jenž se tam skryl, i klíčky bylinek, travin, co sotva ještě troufají si žít, a je mi, že zároveň pakami jsou mého srdce, a táži se: nezmeškals, dokud byl svatý čas? Stydno pojednou bědné, že jsem tu jak nahodilý chodec, bázlivě z posměchu, z pomsty všech těchto životů útlých, které mě jistě znají z lepších dob, kdy jsem, chlapec, zaslíbil se a sliboval. 60 Což je-li posměch jejich a jejich msta, že slyším jak slyším ty zvuky, že vidím jak vidím tu zem? Což mě-li, cizince, jenž s pokorou přišel a s tím, co zve láskou, propast od hory dělí, která tak blízkou se zdá? Příliš známou tvářností světa poděšen, rozhlížím se, zkusmo rvu pakou, zrezivěla děsně v svém loži, výsměchem skřípe, nevzdává se, rvavá – leč teď sesmykla se rázem v mou stranu, umdlelá nedočkavostí. Hyb vešel v okruh a vznos a kolotání, rytmus nějaký, prudká rozpomínka, od věci k věci jde, povědomý nyní u mě se staví a já – ne, není to klam – zapadám v rej a zbožňuji tajemné taktovky zdvih. Společný požitek smyslů všech – a tedy já! Novou sílu čerpám, vy sílíte slabostí mojí. Umučené kořeny staré splachuje vědomí síly, bojím se ho a jásám a vím, že to návrat. * Okolo rodných hor a rybníků plochobřehých, které jsem zůstavil, aniž mě dosti znaly, bludné vzpomínky polétaly. Daleko bydliště. Chudo po nenávisti a lásce bylo as přece, neboť kolik jsem vzpomínal, vzpomínal, tesknil, ale nebledl, nerděl se hněvem. 61 Měňavá pestrost neznala jednotvárného hukotu svátek, jímž stejně od tisíce let hučely rodné lesy bratřím a sestrám slast mučivou na věky vytrvat. Neznala rybníků našich, zrcadel luzných květnů, jež mluvily řečí lidu, jarou a tvrdou za dne, a noční jichž šepot dá rozplývat blahem se těm, kdo tu jdou. Lenivým šperkem byla, ne nástrojem dne již řeč rodná, radostí odpočatou příliš mžily se rodné lány, srovnání planá, zlá tlupa, ztékala pevno moje. Mraky, mraky přišly. Záblesk, pak blesky, hrůza zjařmila dřívdřív, než zahřměl hrom. – Tu stojím. Daleký obzor? – ó, dobré je útočiště: přilíplý k chalupě stojím, nad hlavou doškový kryt. Ve všem děsu však jest, jak pod tímto krytem dlím, jak by v svírání po blínu zamihla se dávná zkrušená sladkost, vzkaz lesů vyzněl z ní: vytrvat, vytrvat – nyvá ta oka tůní s lekníny u plochých břehů, ta pole s úrodou naší už, ta blata nenebezpečná, to pokolení mladé, jež boso jde po cestě-mlatu a mluví tou tvrdou a jasnou řečí, brunátnou úsilím, pevný, v práci zabraný muž, jenž říká ano, ne. U chudého stolu mi dobře, ač nejsem želaný host, a skývu svoji si chutě skrojím – však jest moje. Ó, já zde budu míti právo domova – to vím. Nezradím pochybností. 62 Ze široka chtěl bych rozložit lokty na stole, to: jsem doma. Oči mé, hleďte skromně v tvář stolovníků, to: jsem bázlivou láskou zkrušen. Ó rozkochaná nedočkavosti frenetického národu, jak chceš už falstafskému kvasu! Ó nový příchozí, služebníku, tys nezapomněl tisíců očí, jež zbůhdarma nikdy neuvidí – Je zoráno, je zaseto, na ta pole hleďme, hleďme sobě do očí, na svět, jenž rodí. Nechť řičí, neslyším – větrné zámky pravdivějí v kámen, zítřejší milost se plní. * Kráčím. V domácí těžkou prsť se boří můj krok. Jíti – toť všechna má mysl. S vámi – má touha jediná. Všecky svazky pro tebe, Neznámá, neznámý zpřetíná. Přijmeš mě. Fascinován tebou odpírám drahým hlasům a řežavé touze naschvál nehovím, země! Příč tmou proudí jasno ke mně, že kráčím od zítřku, jenž je, k dnešku, jenž již není. V té víře mé nové zaslíbení. Tou, země, jsem tobě práv. 63

POHODA
Kterési lásky je líto a líto je kterýchsi jar. A některých slov, jež zůstala nevyřčena. Což věříš, že slast toho dne je klamná jak nad marnem pěna a úraz chvíle této jako celého života zmar? Ó stačiž mi rozkošný krok, který dítě učiní maní, aby nad ním a proň kvetl svět věcnou pohodou. Ó zahladit vrásku s čela odpouštějící dlaní: Nebe je věčné a modré. Mračna jen pod ním jdou. Tak věřiti v jarní čas, když závěje jsou a mrazy, že bychom řekli všichni, byť vše bylo nejpustej’ skláno – a kdyby se tázali nevěřící: Počneš znovu? – že bychom řekli: Je krásně žít! Počnu! Ó ano! 64

ULICE
Paní Evě Vrchlické. V mých domech, dobře víš, se ctnosti usídlily. Já zkrásněla jsem bolestí, již vděčně nesete vy, kteří tudy pílí. A takový můj cíl: já vteku v rozcestí. Travnatý chodník s obou stran, a okna svítí, mým rovnem šťastní jdou, již vědí, kam je jítijíti, a záhyb můj – tam může naděj rozkvésti. Zda odtud cestu zříš, mou dobrou poselkyni, jak zticha odtéká, utkání krutých smír? Teče – jak čistý proud – a topoly jsou při ní, posvětí všednost mou a umoudří můj vír. Co jich tu postálo, patříce do daleka! Co srdcí omyla ta tichá, bílá řeka, co srdcí lkajících po dobrém rozcestí! A šťastným, již tu jdou, těm moje okna svítí na cestu smíru, kterou nejlépe je jíti. Jsem jako přadlena, co u kužele zpívá domácím ku práci a putovníkům v pout. V domech je duše má a já jsem duší zdiva. A ty bys uvěřil, že možno zahynout? Vše, co se ozvalo, je zde a nezaniká: stařenčin popěvek, šum z dílny, štěkot psíka. Co bylo, věčné je, neb musilo to býti, o jedno starej se: kam dám se s rozcestí? 65 Mým rovnem šťastní jdou, již vědí snadsnad, kam jíti, můj záhyb pro ty je, jež stihlo neštěstí. Báň nebeská se pne a zve tě k jedné pouti: zamčené oči měj, mnou vést se dej. Buď jist! Po věčných hlasech mých dej pochybám svým plouti a po mém mlčení dostihneš zemských míst. A já tě dovedu bezpečně do daleka, za ono rozcestí, zkad teče cesta-řeka, důvěřuj, důvěřuj a stihneš rozcestí, kde končí pouti těch, již vědívědí, kam je jíti, kde končí pouti těch, jež stihlo neštěstí. Neptám se, nehloubám: leč přímku svou mám ráda, miluji ohbí své, že dobře ti tam dlít. Sousedské soužití, sousedská drobná váda, polední vzkypěnivzkypění a nocí modrý klid a proryv oblohy značený štíty mými, jenž je mou věčností nad dnešky proměnnými, toť já jsem na světě, šťastna svým právem býti, jak jiné ulice a jiná náměstí. Tam všude šťastni jdoucjdou, již vědí, kam je jíti. Tam všude tací jdou, jež stihlo neštěstí. Vše spěje k rozcestí: životy, činy, slova, co člověk ochrání, co člověk nedochová, radosti pověčné, dočasné bolesti – a potom cesta je, tak stará a tak novánová, a na ní smířeno štěstí a neštěstí. 66 OBSAH
[67] 1914
Cesta7 Chvíle navečerní8 Břímě života11 Pokora před radostí14 Mládí16 Tehdy I.18 II.20 III.22 IV.23 Sřícení dne24
1915–1916
Qui vive?31 Rozhovor33 Kdož nepřivítal by den35 Bloud37 Barbarské potpouri pod čakanem (3. června 1916)39 Čtyři básně milostné I.47 II.49 III.51 IV.52 Modlitba54 Země55 Doma58 Pohoda64 Ulice65
[69] Vytiskla „Politika“ v Praze.
E: jf; 2006 [70]