II.   Miloval, zemřel – a tys zapomněla.

Richard Weiner

II.

Miloval, zemřel – a tys zapomněla.
Miloval, zemřel – a tys zapomněla.
Zemřel a miloval tě – což jsi zapomněla? Znamením pohany je prostřed mého čela jistota lásky tvé, můj sen, že mám tě rád. A naše divná srdce přece vzplanout směla? Ač ty jsi zradila, já málem krad’!?
A jaké myšlenky to potměšile zrají v podivných srdcích nám. – A ti tam umírají. Toť vše: tam umírají. – Jeden po druhém. Co den, co noc. – Toť vše: tam umírají. A jejich myšlenka je: Zmírám v jaře svém. Ó ty se nevzpírej ta slova pochopiti: Byl hoch a sníval o radostech žití za noci květnové a o tom, statečně jak přijme vše, až vlnám těm se vzdá – – A aniž znal, že jsi, on štkaje, oblažiti už tebe toužil, snil o darech, jež v zajíkavém štěstí odevzdá. Ó ty se nevzpírej chápati, co být mělo. Pojď se mnou potichu a na to patř, co je: Tu radost oběti, tu snilo toto čelo, to mrtvé čelo zde. Zda došlo pokoje? A nedošlo-li ho – – ? On štkaje, oblažiti tak vroucně přál si, aniž tebe znalznal, a duši tvé – rci jen, co dneska cítí? – křídla jí nadšen připínal. 49 Proč tedy, proč smím já tě míti rád, když jemu poveleno umírat? Proč já, jenž marnivých a hrabivých je sil, proč já, jenž tolik dobra okusil a do dnů svých ni jiskry nevykřesal? Proč určeno, bych znovu marně v siném světle šel, a jemu žel, by v černé nevrátímo klesal? Já marně kladu život celý v netečné srdce tvé. Mých planých životů by nestačilo dvé, by nestačilo tré, neb vím, že umírat trojnásob bude mi za to, že měl tě rádrád, a za to též, že já jsem směl tě mítimíti, ó žel, tak male rád, když jemu poveleno umírat. Ó lásko má, střez se mou lásku pochopiti. 50