BLOUD

BLOUD
Jak zimomřivě se u tvého lože chvějí! Tepla ždají, ty nedáš. Mně těkati libo, oči mé v šíř a v dálku spějí, jsem vzrušen mnohostí světa. Těkati! dím to snadno, neboť holý můj život je hořkých přilnutí svědkem. A za svou nestálost těžce jsem platil, a rád vždy, bolestným sekem. Vzrušení pravím a těkati pravím. – Smích? – Ach, kterak je snadno klamati básníka vlastními jeho slovy! Dím sobě: Milče hladin, frivolně zčeřených hladin – a nestoupneš na dno! Vy však, Aničko, Rudolfe, vy tam víte vespod země, ztrhaný, mrtvý zor, že vás zhubil, poněvadž těkaje přespříliš lnullnul, der reine Tor. A ty, dobo hrozná, nevíš, ač zrcadlíš vše mé zření v bezradný zmatek. A věděti nesmíš ne ty podupaná a ne vy pokoření – však Anička, Rudolf vědí! 37 Maria! Zimomřivý jsem ku tvému loži šel, s mnohými dlím tam, ale zatknul jsem zraky v dál, v šíř rozprostřel, vzrušen jednotou světa. 38