BARBARSKÉ POTPOURI POD ČAKANEM

BARBARSKÉ POTPOURI POD ČAKANEM
I.
Svrašti čelo! Trampoty malé zavrz, ve svůj žal divě se vbodni jak včela v zlý prst, podlým drcen, podlé poraň, a zhyň spíš na svůj vztek než na strašný útlak zla! Vilně ze sebe střebám všechnu sílu, a prázdnem, jež tvořím, spíjí se srdce mé, vrávorám nahrben, jako by zapřažen v pluh (jehož není)není), přes zanedbanou rodnou hroudu. Ta pláče. Svraštěte všichni též čela, trampoty zavrzte! Šílenci po prázdnu docela sirém klopýtejme nekale spiati v nepořádný řetězec, napříč vedený smutnými polmi, kde tíha je rozvalena neslýchaných útrap. Čela svraštěná, zraky: pekelná zvědavost vetkla je směrem, kde není už nic – Do úpadu zapřaženi v mátožný pluh: Zaorej, zaorej utrousená vidění štěstí, moci a slávy! Triumfátor úpadku, delinkventdelikvent ctižádost má pevně na lešení stoupnout. Ať hraje kdes dudák sousedskou naděje, dudej! dudák ať hrá a my se smějme, k odzemku přihotoveni, k odzemku všichni, Jánošík, pod čakanem se smějme, že nevěříme a ne a ne a ne!! 39 II.
Paradox je ctností nouze. A proto já ze dvou zel, bylo-li vybrat možno, vzít větší se nevzpouzel. Ten kozelec – pro pouhý vtip – chtěl metat bych (bylo by líp). Leč brání mi dobrota lidu a vůně veských lip. Mladí mi brání. Velí tak odkaz po starých. Můj cynismus může být hříchem, můj žal je však jistě hřích. A já sám bráním, který prý po nevěrecku zírá. Hráč, jemuž na velkou sázku prohrou slove i výhra,výhra a jenž pak ve skrytu kdes frivolní paradox dohrá: Optimum sýčkovské sázky mé,mé kéž byla prohra! A který ví: poskokem neoře se nikdy v trudném poli. Zvlášť dole-li, co má být nahoře, zvlášť je-li nám radost jen v pokoře a mimo ni vše-li bolí. 40 Ty dudej, ty dudej, a hop a ráz, jen nezlom vaz!, ten pro kata zachová se. Půjdeme jeden po druhém, krásně se nad každým slehne zem. Pročež zemřeli v kráse. III.
Pročež zemřeli v kráse, když řekli jim, že všemu už je konec, tak docela konec, že netřeba ani, by tažen byl pověstný zvonec. Jenom na kraji červánků slabě kmitlokmitlo, jako když útrpný úsměv cuká, a v cizinců srdcích to jako lítostí svitlo. A na rozcestí boží muka. Pročež zemřel i poslední, když řekli mu, že pošetilé je bdít nad tím, co bylo a co, bohu chvála, už není a nemůž’ být, pročež zemřel i on. Muka na rozcestí viděla rýhu strangulační mu kolkolem krku – a nebylo, nebylo, komu říc’: Znovu začni! Neboť při vůli nejlepší nebylo už nikoho, kdo by chtěl – – – A bylo tak pustě zbytečno, by nad něčím někdo bděl. Snad stud byl, co červánky zakmitlo, neboť poznal i Slitovník na kříži, že pro chlapecký vzdor, jenž zbyl, bude líp, když se pohříží, když se pohříží. 41 IV.
Ach, pod čakanem divných písní slyšet – – Kdo postál pod ním, ví to. Leč v každém z těch truchlých už mrtev cit, pro píseň nemohou se roztesknit – – – a toho bývá jim líto. Ach, pod čakanem plakat nelze, nelze – a proto ni zuby skřípat a proto ni žíti a zemřít ne, vůle tam všechno odmítne: i poslední, zoufalý výpad. Ach, pod čakanem bolestno příliš je, neboť bolest tam necítiti. Jenom jaksi kradmo – děsně – ó děsně! – chtěl bys žíti zimu, chtěl bys žíti vesně. Leč „chci“ v srdci nezanítí. Já když jsem pod čakanem stál, hlasy bylo slyšet opodál. Slyšel jsem – vítr vál, pak stál – jak netečně sluch můj slova ssál, a jak jsem je slyšel, dávám je dál vám blízkým i vám opodál. Já nevím, čím jsou; vás nechť hřejí – ó duše moje, ty Boha chval – mě hřáti už neumějí. 42 V.
Ty noci, jež nade mnou visíš, věz, že důvěra kotví ve mně, neb trpím a vím, že je krásné bolest žít. Hučí nade mnou potoky běd, hučí tvojí tmou.tmou, pro jeden nedosažitelný květ prsa se bolestně dmou. Ty noci, jež jdeš,jdeš a v nelásce ni balšámu nedáš, ni útrpné rány, buď dík ti za to, neboť určenourčeno, bych vytrpěl útrap všech. Až nebude bolesti v šírém kolu, jíž by nebyla zjihla má ctnost, pak smích se ohlédne po mém bolu, ve zraku žárlivost. Neboť zamlklé poznání nouze mé už nebude mátožných nadějí krmí a v pokorných úklonách nebude, co bys podezřel úplatkem. A budem-li kvésti, pokvetem, abychom odkvetli, a štěstí, jež pyšní se před světem, ať vnitř, obět skepse, tlí. Hučí nade mnou potoky běd, tmou hučí, světle mží. 43 Lečkou je nedosažitelný květ, zle nastraženou lží. Ale ctnosti, jež zjihly mou bolestí, i ve světle hoří – a v tmě se rozžhaví v běl, dají dokvésti vám všem v štěstí bolestné. VI.
A já jsem pod čakanem stál. Netečně sluch tato slova ssál. Teď vracím je, jak umím. Ó duše moje, Boha chval: Nechci těm slovům rozumět, nechci – a nerozumím. VII.
A nikdy, nikdy nechci rozumět: ne když se připozdívá, ne za svítání, ne když den, ne otrok a ne svoboden. Když zkáza – ať zle je divá! Strašně se připozdívá. Na vzdory ztrátě všechno chci tak hrozně, že musím míti, a odpírám smrti vztekle, proto budu žít, budu – byť v pekle! Stroze vůle svítí: Chci, mám, budu míti. 44 Vše vichřice ledná zmrazila. Furií touhy znovuznova dech tvořím ve stvolu umrzlém a modlitbu marnou, kterou k nebi šlem. Mám zbraň proti všemu: slova, pyšná, rouhavá slova. V hubených slovech askese a v břichatých slovech pýchy a ve slovech křečových bezmocného vzteku do splnění marností svojích teku vydrážděn v žíravé smíchy, pln urážek, rouhání, pýchy. Pod čakan postavil zhoubce mě. Žeť, hlupák, dal tam zhoubci rašit. A! Však mě pověsí jednoho dne! Peklo s nebem se o mě nedohodne, půl v anděla, půl v ďábla zašit, budu jej v šílenství strašit. – Peklo s nebem v jedno – toť příliš zlé, půl ďábel, půl anděl – kam patří? Dlít nesmím, dí kat, kde mé oběti, mně zavřeno nebe i podsvětí! – – Kam že kat jen patří? – – Chachacha! Kam patří? 45 VIII.
Prchá sen, je den, je den. Stihá mě pod šibenicí. Klnutí táhlá pode mnou, klnutí hluchá nade mnou, obé bělounkých myšek zvící. Klnutí hrozné teď se mstí za popírané bolesti – – – Příkoří mi hovoří o malých, zbabělých vztecích, které se planě toulaly. – Toulaly, brachu můj, toulaly –! V jakých jen žils to věcích? Víš, co je němý stydný vztek? A ptačincem byl pelyněk. – Prchá sen, je chmurný den nad mrtvým, jenž někde leží – – – Hlas volá s hůry: Msta je má, pokoř se, pokoř, msta je má! Kdo pomstu smýšlíš, radš nežij! Bázeň má, velká, se tetelí. Zpronevěřil jsem se příteli. Přede mnou úhor leží. Tvou vinou, zrádce! – Nežij! 46