KDOŽ NEPŘIVÍTAL BY DEN...

Richard Weiner

KDOŽ NEPŘIVÍTAL BY DEN...
Kdož nepřivítal by den, an dobrého vzdoru dar vstane, a kdy nám, tak radostným, trpkost v rozpřáhlém náručí umdlela? Zdaž tobě pak, duše poddaná, slza má k nohám skane? V to doufám. A doufám, že povstaneš, abys přede mnou kráčela, neboť kam bych bez tebe šel? Odněkud smích se přižene a stane blízko nás, tich, kolkolem rozhlédne se (kde jsem to?) v rozpacích. I požádáš, abych neznal ho vícvíc, než kajícná vina smír s Bohem zná, i přislíbím a prohlédnu: Hle, země rázem tak líbezná! Jak, řeknu, to smí zas být? Smí, povíš vroucně, vždyť pozdrav dal jsi zjitřelým nebesům, když vlídně se loučily se spánkem i voda i země i dům. Ty poslušnost a poddanství jsi přislíbil mým tajemstvím a měl jsi rád a nenaléhal a nenaléhal jsi: kéž vím! I řeknu: To dobře vím. I řeknu: Dobře vím, ale pohleď, já tajemství tvá již znám, ač hříšník ještě. Krásná jsou. Leč rád jich zapomenu a z tohoto ráje, chceš-li ty, krok svedu zas k pustinám, kde všechnu snahu vynaložím k obrácení svému. Jen zavel, půjdu rád! Tu smích, jenž v rozpacích poblíž stanul, na popel shoří a prach a vesnice, které se v rozkvětu zdály, jsou v ssutinách. 35 A co jsem vítal a co jsem slíbil, ni původu nemá, ni jména. Kdo u nohou mi sténá? Poddaná duše, ty? A umlknu navždy. Vypráhlých pustin stanu se částicí a všechnu snahu vynaložím k obrácení svému. A milosti, jíž nehodnému jsi nabídla, dařící, jí nebude nikdy už vůli mé ni srdci zvídavému. Leč přece bude cíl: Kéž jsem si zbytek těžkých dnů, jež přány žití mému, co čestný zasloužil. 36