Kdož nepřivítal by den, an dobrého vzdoru dar vstane,
a kdy nám, tak radostným, trpkost v rozpřáhlém náručí umdlela?
Zdaž tobě pak, duše poddaná, slza má k nohám skane?
V to doufám. A doufám, že povstaneš, abys přede mnou kráčela,
neboť kam bych bez tebe šel?
Odněkud smích se přižene a stane blízko nás, tich,
kolkolem rozhlédne se (kde jsem to?) v rozpacích.
I požádáš, abych neznal ho víc, než kajícná vina smír s Bohem zná,
i přislíbím a prohlédnu: Hle, země rázem tak líbezná!
Jak, řeknu, to smí zas být?
Smí, povíš vroucně, vždyť pozdrav dal jsi zjitřelým nebesům,
když vlídně se loučily se spánkem i voda i země i dům.
Ty poslušnost a poddanství jsi přislíbil mým tajemstvím
a měl jsi rád a nenaléhal a nenaléhal jsi: kéž vím!
I řeknu: To dobře vím.
I řeknu: Dobře vím, ale pohleď, já tajemství tvá již znám,
ač hříšník ještě. Krásná jsou. Leč rád jich zapomenu
a z tohoto ráje, chceš-li ty, krok svedu zas k pustinám,
kde všechnu snahu vynaložím k obrácení svému.
Jen zavel, půjdu rád!
Tu smích, jenž v rozpacích poblíž stanul, na popel shoří a prach
a vesnice, které se v rozkvětu zdály, jsou v ssutinách.
A co jsem vítal a co jsem slíbil, ni původu nemá, ni jména.
Kdo u nohou mi sténá?
Poddaná duše, ty?
A umlknu navždy. Vypráhlých pustin stanu se částicí
a všechnu snahu vynaložím k obrácení svému.
A milosti, jíž nehodnému jsi nabídla, dařící,
jí nebude nikdy už vůli mé ni srdci zvídavému.
Leč přece bude cíl:
Kéž jsem si zbytek těžkých dnů, jež přány žití mému,
co čestný zasloužil.