CHVÍLE NAVEČERNÍ

Richard Weiner

CHVÍLE NAVEČERNÍ
Ticho sedí ve všech koutech a rozích, ruce na kolenou a napřímený trup, hlavu vzhůru – jako ten, jenž naslouchá zvuku už nezvěstnému, oči upřené dovnitř. – Kolos. Mihotavý plamen svíce do stropu tence kouří. V obloučku jakoby sirém, postrkány sem tam, židle, kde jste seděli vy, nad nimi vážně pluje hudba patera dechu a patera myšlenek přátelství právě zpečetěno. – Jak je mi hanba a líto, že pomyslil jsem – a třeba jen na malou chvíli, abych spořádal židle zas a pokrčené koberce srovnal, kalíšky vymyl a s podlahy popel smet’, pak široce zotvíral okna – neboť co že bych ničil vaši stopu a ve zvyklé vrásky zas uložil malou tu síň, aby se nějakým konšelům zalíbila, až přijdou sem k poradě lhostejné, lhostejné, lhostejné, jak jim právo, kdyžtě před krátkou chvílí pět nás tu dobře dlelo v taký sraženi shluk, a patero dechů se rozložilo jak stan nad potyčkami přátel. – Přemnohé ještě zde zbylo – ó ano! Je proud a v proudu jsem já, jako koupající v čilém jenž toku stojí, 8 s rukama svislýma, s rukama zcela svislýma. – Proudu se bezděčně vzpírám. Což neměl bych odstoupit stranou a volnému průchodu této řeky přát – a ve vlastních čtyřech zdech jen trpěným cítiti se? Což nenáleží odejítodejít, když byl krásně náš zazpíval sborsbor, a přijati potlesk s pokorným uzarděním? Což nenáleží vystoupiti z vln rozvířených námi a ptáti se jen: Kdo je ztiší? Ó kéž bych mohl zůstat, moje láska když v dáli pluje v ústrety jiné, ó kéž bych mohl zdáli se dívati za ní, jež není už mnou – – když objala – myšlenkou sycen, že já byl přístav, zkad plula. Kde jest mé právo? Ni zde, mezi čtyřmi zdmi. Já vymodlil domov svůj, vymyslil, vypracoval, zasloužil, získal – pánem bych mohl být v něm a směl. Já nechci. – Běda mi, chtěl-li bych, drzý, stopu vaši zde smést, pouhý vlastník čtyř těch stěn. – Leč jdu-li teď, chudý člověk a šťastný, leč jdu-li přec po oné práci, tu říkám: Chtějte, abych směl služebnost vykonati pro vás, 9 byste vy, až příště přijdete opět v síň, jež vás čeká, tak našli vše, jak slavnostní síni sluší, kde se slaví radost. A zatím co tropiti bude svůj rozkošný zmatek, já budu se radovat. A jestliže uvidím, že jste tu spokojeni, tehdy se zardím. 10
Básně v knize Rozcestí:
  1. CESTA
  2. CHVÍLE NAVEČERNÍ
  3. BŘÍMĚ ŽIVOTA
  4. POKORA PŘED RADOSTÍ
  5. MLÁDÍ
  6. I.   Což je to možno, aby tak neúčastným se jevil
  7. II.   Jak mísu s ovocem já nadnášel svůj den,
  8. III.   Jinoši chytají do rukou světlo,
  9. IV.   Kdy žes byl, že jsem ráno, vyraziv okenice,
  10. SŘÍCENÍ DNE
  11. QUI VIVE?
  12. ROZHOVOR
  13. KDOŽ NEPŘIVÍTAL BY DEN...
  14. BLOUD
  15. BARBARSKÉ POTPOURI POD ČAKANEM
  16. I.   Proč, oči drahé, jsem ve vás čet’,
  17. II.   Miloval, zemřel – a tys zapomněla.
  18. III.   To srdce prokláli, a ono ještě bije,
  19. IV.   Což přísaha! – Dnes neboj se ji zrušit.
  20. MODLITBA
  21. ZEMĚ
  22. DOMA
  23. POHODA
  24. ULICE