CHVÍLE NAVEČERNÍ
Ticho sedí ve všech koutech a rozích,
ruce na kolenou a napřímený trup,
hlavu vzhůru – jako ten, jenž naslouchá zvuku už nezvěstnému,
oči upřené dovnitř. – Kolos.
Mihotavý plamen svíce do stropu tence kouří.
V obloučku jakoby sirém, postrkány sem tam,
židle, kde jste seděli vy,
nad nimi vážně pluje hudba patera dechu
a patera myšlenek přátelství právě zpečetěno. –
Jak je mi hanba a líto,
že pomyslil jsem – a třeba jen na malou chvíli,
abych spořádal židle zas a pokrčené koberce srovnal,
kalíšky vymyl a s podlahy popel smet’,
pak široce zotvíral okna –
neboť co že bych ničil vaši stopu
a ve zvyklé vrásky zas uložil malou tu síň,
aby se nějakým konšelům zalíbila, až přijdou
sem k poradě lhostejné, lhostejné, lhostejné,
jak jim právo,
kdyžtě před krátkou chvílí pět nás tu dobře dlelo
v taký sraženi shluk,
a patero dechů se rozložilo jak stan
nad potyčkami přátel. –
Přemnohé ještě zde zbylo – ó ano!
Je proud a v proudu jsem já,
jako koupající v čilém jenž toku stojí,
8
s rukama svislýma, s rukama zcela svislýma.
– Proudu se bezděčně vzpírám.
Což neměl bych odstoupit stranou
a volnému průchodu této řeky přát –
a ve vlastních čtyřech zdech jen trpěným cítiti se?
Což nenáleží
odejítodejít, když byl krásně náš zazpíval sborsbor,
a přijati potlesk s pokorným uzarděním?
Což nenáleží
vystoupiti z vln rozvířených námi
a ptáti se jen: Kdo je ztiší?
Ó kéž bych mohl zůstat,
moje láska když v dáli pluje v ústrety jiné,
ó kéž bych mohl
zdáli se dívati za ní, jež není už mnou –
– když objala –
myšlenkou sycen, že já byl přístav, zkad plula.
Kde jest mé právo? Ni zde, mezi čtyřmi zdmi.
Já vymodlil domov svůj, vymyslil, vypracoval,
zasloužil, získal –
pánem bych mohl být v něm a směl.
Já nechci. –
Běda mi, chtěl-li bych, drzý,
stopu vaši zde smést,
pouhý vlastník čtyř těch stěn. –
Leč jdu-li teď, chudý člověk
a šťastný,
leč jdu-li přec po oné práci, tu říkám: Chtějte,
abych směl služebnost vykonati pro vás,
9
byste vy, až příště přijdete opět
v síň, jež vás čeká,
tak našli vše, jak slavnostní síni sluší,
kde se slaví radost.
A zatím co tropiti bude svůj rozkošný zmatek,
já budu se radovat.
A jestliže uvidím, že jste tu spokojeni,
tehdy se zardím.
10