Miloval, zemřel – a tys zapomněla.
Zemřel a miloval tě – což jsi zapomněla?
Znamením pohany je prostřed mého čela
jistota lásky tvé, můj sen, že mám tě rád.
A naše divná srdce přece vzplanout směla?
Ač ty jsi zradila, já málem krad’!?
A jaké myšlenky to potměšile zrají
v podivných srdcích nám. – A ti tam umírají.
Toť vše: tam umírají. – Jeden po druhém.
Co den, co noc. – Toť vše: tam umírají.
A jejich myšlenka je: Zmírám v jaře svém.
Ó ty se nevzpírej ta slova pochopiti:
Byl hoch a sníval o radostech žití
za noci květnové
a o tom, statečně jak přijme vše, až vlnám těm se vzdá – –
A aniž znal, že jsi, on štkaje, oblažiti
už tebe toužil,
snil o darech, jež v zajíkavém štěstí odevzdá.
Ó ty se nevzpírej chápati, co být mělo.
Pojď se mnou potichu a na to patř, co je:
Tu radost oběti, tu snilo toto čelo,
to mrtvé čelo zde. Zda došlo pokoje?
A nedošlo-li ho – – ? On štkaje, oblažiti
tak vroucně přál si, aniž tebe znal,
a duši tvé – rci jen, co dneska cítí? –
křídla jí nadšen připínal.
Proč tedy, proč smím já tě míti rád,
když jemu poveleno umírat?
Proč já, jenž marnivých a hrabivých je sil,
proč já, jenž tolik dobra okusil
a do dnů svých ni jiskry nevykřesal?
Proč určeno, bych znovu marně v siném světle šel,
a jemu žel,
by v černé nevrátímo klesal?
Já marně kladu život celý v netečné srdce tvé.
Mých planých životů by nestačilo dvé,
by nestačilo tré, neb vím, že umírat
trojnásob bude mi za to, že měl tě rád,
a za to též, že já jsem směl tě míti,
ó žel, tak male rád,
když jemu poveleno umírat.
Ó lásko má, střez se mou lásku pochopiti.