TO BYLO KDYSI...
J. S. M.
To bylo kdysi, v ztracené už době,
kdy opojila touha svéhlavá.
My tenkráte jsme stáli proti sobě
a my se bili, hlava, nehlava!
Pak čas se změnil – zaběsnily živly.
A na bojišti řešen osud náš.
Že na přešlé jsme zapomněli, div-li?
A my jsme byli spolu věrná stráž.
Básníku, jestli iluse tvé ty tam,
jestliže hořkne přítomný ti den,
tobě ni sobě smutku nevyčítám.
Vždy nad splnění krásnější je sen.
A naplní-li hořkost srdce celé
a ošklivost-li z lidí otřese:
vždyť věštil jsem už ve vídeňské cele,
že po žaláři jednou steskne se!
18
Vše příliš znám. Já viděl všemu do dna.
A postoj efektní mne nezmýlí.
Kolikrát zmatků využila škodná
a kolikrát i svatí zhřešili!
Než před prokletím vzpomenu si dříve,
ne v hrdosti už, ale v pokoře:
básníku, zřel jsem také spravedlivé
v té Tvojí Sodomě a Gomoře!
Básníku, slovo právem rozhořčené
v rozhodné chvíli ve mně oněmí.
A ten, kdo klnul, sobě připomene:
Je malá doba? Jsme jí také my!
A je-li v Čechách jak dřív opět smutno,
chtivé-li ruce frází pod plášti:
čím hůře je, tím lepším býti nutno.
Kéž padnem v boji, a kéž bez záští!
Pěst zaťatá se k práci hodí málo.
Je třeba víry, jež se nechvěje.
Hle, táhnou mračna. Právě zahřímalo.
Reptej a bij; než neber naděje!
19