ZAPOMENUTÉ BÁSNĚ
1957
MĚLNÍK
[5]
PÍSEŇ KŘIŽÁKA
V sluneční záři meč se blýská
tak bez důvodu tasený.
Přes pole, luka, přes křoviska,
přes bystřiny a plameny!
Tam do dálek se s mraky ženu,
nedočkav příštích osudů.
Čeká-li na sta Saracénů,
já přece couvat nebudu.
Svůj kříž jsem vzal, jdu v svatou zemi
hledati něco z dávných stop...
Snad boží hrob, však přiznejte mi,
že možná také vlastní hrob.
Tož, paní, ještě vyhlédněte,
než krvavá ta počne řež.
Mohu být velkým, jestli chcete!
Mohu být šťastným, jestli chceš!
7
NEŘÍKEJME...
Neříkejme: Já, já, já jsem spasil.
Živí ovšem mohou chránit své.
Zbude však vždy, kdo se nepřihlásil.
Ponechejme něco pro mrtvé!
Neříkejme: Já vždy dobře viděl.
Nezneucti nikdy čestný blud.
Za jediné nutno bych se styděl:
nechápu-li chyby doposud.
Na své já se těžko zapomíná
s myšlenkami, zájmy vlastními.
Ale nebuď na našem já vina,
nemůže-li národ říci: My.
8
STARÉ MĚSTO
V měsíčním svitu pod mým oknem
Vltavy vlny volně plynou
ukolébávajíce v sen.
Nad portály jsou růže, růže.
A pod arkýři starých domů
minulost splývá s budoucnem.
V měsíčním svitu nad údolím
se tiše tyčí tmavé lesy
na národů dvou pomezí.
Mocněji bije-li tvé srdce
a myšlenka tvá má-li křídla,
probije se a doletí!
9
LETNÍ SIESTA
Osení vítr načechrává
a vyhřívá se v slunci svět.
Sušená včera voní tráva
a tak je blízký horský hřbet.
Je okamžik, kdy síly sbírá,
kdo těžké břímě cestou nesnes,
a leže v trávě smířen zírá
i na zemi i do nebes.
A kamkoli můj pohled těká,
vše za ten oddech vzdává dík.
A psík-li kdesi na mne štěká,
bůh s ním: ať štěká. Je to psík!
10
28. 10. 1922
Dny sychravé a smutné jsou
a spadlé listy větry odnesou.
A máme-li být k sobě upřímní:
náš svátek národní je svátek podzimní.
Dny sychravé a smutné jsou
a spadlé listy větry odnesou.
A slyšíš stesky kol a slyšíš spory.
Náš svátek národní dni blízký Bílé Hory.
Nač bát se podzimu, když přijde jaro zas,
a nač se mlhy bát, když vzejde slunce jas?
I když nám srdce časem bolest svírá:
umírá člověk, národ neumírá.
A nač se báti stínu Bílé Hory,
když na Tobě, by vyléčil se chorý?
Minulost těžká ať nás nemučí.
Dík budiž neštěstí, jež poučí.
11
K těm promluví-li, kdož dřív neslyšeli,
dík budiž neštěstí, dík budiž nepříteli.
Dík bloudění, když čerpá z něho zrak.
To není soumrak; je to pouze mrak.
12
POBUĎTE, MRTVÍ –
A spíše noc to byla nežli den,
čas vhodný pro smutek, ne pro veselí.
Jda kluzkou dlažbou, snil jsem zamyšlen
o těch, kdož zašli, by se nevraceli.
Pobuďte, mrtví; vhodná chvíle je.
S úsměvem za stůl s námi usedněte.
Vy, bojovníci velké ideje,
druhové staří z vojny mnohaleté.
Pobuďte jako čistý obraz dnes,
ne strašidlo, jež štve a jež je štváno,
ni tichá výčitka, ni výtky hrot, ni děs,
jen připomínka: Není dokonáno!
Nechcete truchlit; nechcem ani my.
Nechceme mluvit o bolu ni ráně.
Jen tichý odchod v noc a do zimy,
polnicí zahřmí: Nuže, jménem Páně!
13
TAK SEBOU NEBUDEŠ
Tak sebou nebudeš, když v ústraní se schováš,
kde tebe nenajdou, kam příliv nesahá.
Tak sebou nebudeš. A ještě něco považ:
tím více sílí duch, čím více přemáhá!
Z divého chaosu, kde vášeň všech v tvář zírá
a všechno kolem jak by zvlčelo,
co dříve obzor skryl, se nyní otevírá.
A tiše promlouvá, co věky mlčelo.
Víc srdce pochopí, víc oči tvoje vidí
a křídla rozepnou se k rozletu.
Je jedna samota, samota v hluku lidí,
křest pravých, pravých anachoretů.
I to se přihodí, že ranili, že bodli.
Než bol jen lázní je, jíž duch tvůj okřeje.
Na poušti poustevník ať o spásu se modlí.
Věř: nelze ubíti, co v tobě silné je.
14
Posměch ni nenávist tvých nezastaví kroků,
když velkost vedla tě, když žil jsi pro krásu.
Buď jako zápasník, jenž, čím víc vidí soků,
tím mocněji je puzen k zápasu.
15
POZDRAV
K 50. narozeninám J. Opolského
Ohnivé jiskry na pozadí tmavém
se roztančily ve svém zániku.
Noc. V rytmu vlaku, líně kolébavém,
skanduji tiše pozdrav básníku.
Jde naše mládí po květnatém luhu,
jde lehko, i když kráčí v tragice.
Kdys připomene stín však mrtvých druhů,
že nekonečnost má své hranice.
Na kraji pouště stojíš u cisterny.
Co nutí dále v poušť jít? Nic a nic.
Pod šípy let je tíže být snu věrný
než tenkrát, když vše bylo bez hranic.
Přec, básníku, však ve Vás touha mládí,
formule žije dávná, tajemná:
být žhavou jiskrou tmavém na pozadí,
jež – třeba marně – padla do temna.
16
Dost. Oddech ne. Ne resignace, vzdechy.
Úsilí nové v novém zápase.
Ať žije krása a v ní lepší Čechy.
Umírá garda, ale nevzdá se!
17
TO BYLO KDYSI...
J. S. M.
To bylo kdysi, v ztracené už době,
kdy opojila touha svéhlavá.
My tenkráte jsme stáli proti sobě
a my se bili, hlava, nehlava!
Pak čas se změnil – zaběsnily živly.
A na bojišti řešen osud náš.
Že na přešlé jsme zapomněli, div-li?
A my jsme byli spolu věrná stráž.
Básníku, jestli iluse tvé ty tam,
jestliže hořkne přítomný ti den,
tobě ni sobě smutku nevyčítám.
Vždy nad splnění krásnější je sen.
A naplní-li hořkost srdce celé
a ošklivost-li z lidí otřese:
vždyť věštil jsem už ve vídeňské cele,
že po žaláři jednou steskne se!
18
Vše příliš znám. Já viděl všemu do dna.
A postoj efektní mne nezmýlí.
Kolikrát zmatků využila škodná
a kolikrát i svatí zhřešili!
Než před prokletím vzpomenu si dříve,
ne v hrdosti už, ale v pokoře:
básníku, zřel jsem také spravedlivé
v té Tvojí Sodomě a Gomoře!
Básníku, slovo právem rozhořčené
v rozhodné chvíli ve mně oněmí.
A ten, kdo klnul, sobě připomene:
Je malá doba? Jsme jí také my!
A je-li v Čechách jak dřív opět smutno,
chtivé-li ruce frází pod plášti:
čím hůře je, tím lepším býti nutno.
Kéž padnem v boji, a kéž bez záští!
Pěst zaťatá se k práci hodí málo.
Je třeba víry, jež se nechvěje.
Hle, táhnou mračna. Právě zahřímalo.
Reptej a bij; než neber naděje!
19
JÁ PŮJDU DALEKO
Já půjdu daleko a nevím dobře, kam.
Zlého se nebojím, dobrého nečekám.
Když kříž svůj vzali jsme, tož donesme svůj kříž.
Jen jsem se zastavil a nezastavím již.
Já půjdu daleko a nevím, dojdu-li.
Noc. Mnozí nedošli a mnozí usnuli.
Já půjdu, na bránu zavřenou zaklepu.
A jestliže je noc, tož půjdu po slepu!
20
VELIKONOČNÍ
Velikonoce! dí mi větru van:
v nich Kristus Pán a pohanský v nich Pan.
Ukřižování v nich a Vzkříšení.
Mře Vykupitel v prvé zeleni
a k prvým květům jako k něze prvé
představu mládí pojí krve.
Co skřivan zpíval až tam v modru nebe,
v ten Velký Pátek uviděl jsem Tebe,
Nerudův stíne. Širou zněly plání
Páteční zpěvy s vírou zmrtvýchvstání.
Jako by zrakem usměvavým měřil
mne nevěrec, jenž přece nejvíc věřil,
jako by tiše citoval:
„Tak Bůh svět miloval – – !“
21
RANNÍ APOSTROFA ZEMĚ
Dej mrtvým klid; nechť neprobudí spáče
zoufalost sirot, hoře vdov.
Dej život živým; teskným pět nech ptáče,
kde básník teplých nenachází slov.
Dej kleslým víru, hladovým dej chleba,
těm naději, kdož osikou se chví.
Dej posléz všem nám, čeho nejvíc třeba:
každodenního hrdinství!
22
ČÍM DÁLE K HRANICÍM..
Čím dále k hranicím, tím srdce bije víc,
čím dále k moři, tím země je nám dražší;
čím bližší bojiště, tím více plane líc,
čím blíže cizina, tím zvučněji zní: Naši.
Ať srdce sebe víc je statečné,
v Capuji klidem ochabne a měkne.
A mezi netečnými netečné
nad bídou „Snad“, nad hanbou „Budiž“ řekne.
Leč voják, který cítí palby žár,
pochopí jinak každý klad a zápor.
A není mu jen bezvýznamný cár
ten krví bratří posvěcený prapor.
23
MÁJOVÝ POZDRAV
K nikomu zášť nemáme, jen ke zlu,
a chránit chcem před zlem tím rodnou zem.
A Habsburků když čelili jsme žezlu,
pacholků jejich též se neleknem!
K nikomu zášť nemáme, jen ke zlu!
K nikomu zášť nemáme, jen k hříchu,
jejž na svém bratru páše rodný brat.
Svou závist odlož ty a ty svou pýchu,
hřích bořiti, kde můžeš budovat!
K nikomu zášť nemáme, jen k hříchu!
Podejme sobě ruce, bratři, v díle!
V přírodě květ a v srdci budiž květ,
ti, pro velké kdož krváceli cíle,
musili zas by jinak krvácet.
Podejme sobě ruce, bratři, v díle!
Nám svátkem lásky zůstal svátek práce!
A láska naši práci posvětí.
24
Syn za otce se nesmí rdíti zrádce
vnuk nesmí říkat: „Buďtež prokleti!“
Nám svátkem lásky zůstal svátek práce!
25
HRANICE
Stojíte u nich zamyšleni.
Zvláštního na nich pranic není.
Ční tu jen bílé mezníky.
Tvé vlasti značka stojí na nich.
Ať šumí lesy, ať jsi v pláních,
divně to dojme poutníky.
Proč právě zde ten stojí kámen,
s tím, poutníče, jsi obeznámen.
I co je dál, tvá byla vlast.
Dějiny šly a chyby mstily.
A přišla nutnost v kruté chvíli
mezníky tyto blíže klást.
Proč právě zde ten stojí kámen,
s tím, poutníče, jsi obeznámen,
než ještě něco, brachu, víš:
Co přešlo, to se změnit nedá,
národu tomu ale běda,
jenž posouvá je blíž a blíž!
26
Do propasti se uvrháte,
hranice nejsou-li vám svaté,
nestřežíte-li jejich čest!
A kdo se neubrání jednou,
na toho všichni nárok zvednou,
kdo sláb je, dráždí cizí pěst!
Lesnaté chlumy, svahy lysé,
dějiny jdou a chyby mstí se
a pro obchůdky není kraj.
Života příliš tvrdá škola
na každý národ přísně volá:
Hranice vlasti sobě haj!
Do posledního haj je dechu,
spíš mrtev lehni na tom mechu,
než ustoupil bys zbaběle.
Tam vlast je pouze pojem planý,
kde hranice jsou bez obrany,
svod snadný pro nepřítele!
A možnost nepřipustnepřipusť ni v nitru,
že v neblahém bys kterém jitru
kles z vlastní vůle hloub a hloub.
Do propasti se slepě vrhá,
kdo z celku kusy lehce trhá,
má za nic pohraniční sloup.
27
Vlast nemění se ze dne na den
a sloup ten nesmí býti kladen
jen pro nic za nic sem a tam.
Hranice posvátný jsou pojem.
Chránit se musí mírem, bojem.
Bez stálosti jsou klam a mam.
Stojíte u nich zamyšleni.
Zvláštního na nich pranic není.
A přece hledíš na ně sniv:
Tvé vlasti osud na nich visí,
a píď-li půdy nebrání si,
nebude národ zítra živ!
28
MLÁDEŽI
Zestárlé oči příliš nazad hledí,
zestárlé oči slábnou k posledu.
Zestárlým očím všechno splývá v šedi.
– Vy, kteří jdete, jděte kupředu.
Zestárlé srdce zimou vždy se chvěje,
dne bojí se a zneklidní se snem.
Zestárlé srdce, to se neusměje.
– Vy, kteří jdete, jděte s úsměvem.
Usmějte se! Váš osud čeká vůkol.
Je mladost cos, co rychle přeletí.
Své těžké břímě a svůj těžký úkol
děd vnuku vydá, věkům století.
Meč nejen padlý z ruky, jež se třese,
zachyťte Vaše mladá ramena.
Myšlenku také, které neunese
mdlá hlava, dílem příliš znavena!
29
Myšlenku, která přes věky nás vítá,
jež zazáří v tmách věčným plamenem,
kostnickou hranicí jež neubita,
neumlčena chladným Brixenem!
Vezmi ji, chraň ji, mládí, dni, jenž zchladl.
S úsměvem ber ji, pevně dál ji nes!
Na místo nastup tam, kde mrtvý padl,
a na místo, kde živý, běda, kles!
30
K DESÁTÉMU VÝROČÍ
Hájiti své, života svého plnost,
hájiti půdu, na níž děd náš rost,
hájiti právo, hájit spravedlnost
a proti dnešku bránit budoucnost!
Jak se to kráčí, když ti v pozdrav mává
kdekterá ruka, když vše souhlasí,
růžemi kdekdo cestu zasypává
a vyhrány jsou předem zápasy.
Než hůře jít v boj v plném zmatku doby,
jež za pravdu svůj prohlašuje blud,
jež kamenuje plná záští, zloby
a nechá tobě pelyněk a rmut!
Je nutno konat do úpadu práci
a klidit nevděk za své poslání,
držeti pevně, co se chví a kácí,
to ubránit, co jiní nebrání!
31
Jak rychle léta utíkají v boji!
Jak rychle v práci letí deset let!
Dnes rozhlédni se. Pevni jsme a svoji.
Obzor se jasní. Nuže, dál a vpřed!
32
VŠE PODIVNÉ TAK...
Vše podivné tak a tak licho.
Zastavil ses a dech svůj tlumíš.
To není opravdové ticho.
Toť řeč je, které nerozumíš.
Ne, není ticho, není hlucho.
Tušení v duchu tvém i v těle.
A marně snaží se tvé ucho
zachytit zvuky rozechvělé...
A vida kraje všecky vzruchy
procházíš jím jak cizí říší.
Tak nervosní jsi jako hluchý,
jenž vidí řeč, však neuslyší.
33
ZVONY DOMOVA
Zvony domova nechť slavně zvoní
těm, kdo odcházejí hájit zemi rodnou.
Její květy ať jim dlouho voní,
hrouda, kterou chránili, ať pro ně plodnou!
Zvony domova nechť slavně uvítají
ty, kdož vracejí se, odrazivše nápor.
Krásné tváře ať se usmívají
na ty, kteří k slávě nesli český prapor.
Zvony domova nechť tiše zvoní
těm, kdo nevrátí se pod své střechy chudé.
Krásné oči nechať slzy roní,
hrouda, kterou chránili, jim lehká bude.
Zvony domova nechť tiše zvoní,
tise, tiše, sen by nerušily.
Nechať květy nad hrobem těch voní,
kteří padli, abychom my žili.
34
PÍSEŇ O VLASTI
Ze slz a krve vzrostla jsi,
tlí křtitelů Tvých kosti,
Tvůj úděl byly zápasy.
Stín byl v Tvé minulosti.
My vysnili Tě v porobě
a sny ty síly daly.
Leč z těch, již snili o Tobě,
mnozí se nedočkali.
Kdes v chladné jámě kosti tlí,
dnes ještě klnou, spíce.
Tvou cestou růže nekvetly,
jen chmurné šibenice.
Rdousili Tě a slyšelas
checht zpupný satanáše.
A červánků přec přišel čas...
Žij, republiko naše!
35
Ze slz a krve vzrostla jsi,
rozesměješ se stěží.
Tvůj úděl ještě zápasy,
na dnešku chmury leží.
Leč zítřek, který kyne Ti,
jas vratiž mladým skráním!
Tys narozena z prokletí,
buď příštím požehnáním!
36
EDIČNÍ POZNÁMKY
Sbírka ZAPOMENUTÉ BÁSNĚ Viktora Dyka představuje výběr básní, jež autor nepojal do svých sbírek. Obsahuje verše převážně publikované časopisecky; výjimkou jsou básně Zvony domova a Píseň o vlasti, otištěné v čítankách. Básně v tomto svazku obsažené byly otištěny v Cestě, Lumíru, Národě, Národních listech, Samostatnosti, Zemi, ale i v almanaších, čítankách a jinde. Většina byla napsána v letech 1920 – 1931. Řadíme je chronologicky podle data otisku, když doba vzniku jednotlivých básní je nejistá. U básní Zvony domova a Píseň o vlasti se řídíme chronologií otisku v čítankách.
Za základní text považujeme znění z otisků, ježto rukopis básníkův skoro vesměs chybí. Ve shodě s nynějším pravopisným usem upravujeme v textu psaní předpon s- a z-; opravujeme zřejmé tiskové chyby a ojediněle i interpunkci.
37
PÍSEŇ KŘIŽÁKA – Země I, č. 4, 7. 1. 1920, str. 49.
NEŘÍKEJME... – Národní listy 61, č. 263, 25. 9. 1921, str. 1.
STARÉ MĚSTO – Národní listy 62, č. 157, 11. 6. 1922, str. 1 - s datem Český Krumlov, 5. června 1922.
LETNÍ SIESTA – Národní listy 62, č. 192, 16. 7. 1922, str. 1. V 2. sloce v 3. verši opravujeme proti časopiseckému znění zívá na zírá.
28. 10. 1922 – Národní listy 62, č. 296, 28. 10. 1922, str. 1.
POBUĎTE, MRTVÍ – Národní listy 62, č. 352, 24. 12. 1922, str. 1.
TAK SEBOU NEBUDEŠ – Cesta VI – 1924, č. 1, str. 1.
POZDRAV – Národní listy 65, č. 192, 15. 7. 1925, str. 2. Báseň napsána k 50. narozeninám Dykova přítele básníka Jana Opolského (1875 – 1942).
TO BYLO KDYSI... – Cesta VlII – 1926, č. 1, str. 1, s názvem Psáno 20. 9. v rychlíku mezi Roudnicí a Ústím. Báseň věnována J. S. Macharovi (1864 – 1942). První sloka naráží na dobu okolo r. 1900, kdy stáli autor a J. S. Machar v různých táborech a ostře se utkávali (viz Dykovy „Satiry a sarkasmy“), strofa druhá
38
vzpomíná toho, jak je rok 1918 srazil oba v jeden šik. („V dnech dobrých můžem v různých stranách státi, leč ve zlých buďme všichni Sokoly!“ napsal J. S. Machar 2. II. 1919.) Celá pak báseň jako by byla odpovědí věřícího Dyka na zahořklé verše Macharovy „A věřit, doufat?“ (Jsou otištěny ve sbírce „Tristium Praga“ pod čís. LXXII s dedikací V. D.).
JÁ PŮJDU DALEKO – Lumír LIII, č. 2, 25. 3.1926, str. 57, s poznámkou: „Psáno v prosinci 1916 v policejní věznici pražské“.
VELIKONOČNÍ – Národní listy 66, č. 94, 4. 4. 1926, str. 3.
RANNÍ APOSTROFA ZEMĚ – Národní listy 67, č. 154, 5. 6. 1927, str. 1.
ČÍM DÁLE K HRANICÍM... – Samostatnost XXIII, č. 3, 13. 1. 1928, str. 5. Rkp. ze 7. 7. 1914. V časopise je báseň bez názvu. Viktor Dyk napsal báseň pro královédvorské číslo deníku „Samostatnost“, ale otištěna byla až 30. 12. 1927 v královédvorském týdeníku „Pokrokové noviny“. Název rekonstruován podle prvého verše.
MÁJOVÝ POZDRAV – Národ, roč. 1929, č. 101, 30. 4. 1929, str. 2.
39
HRANICE – Národní listy 70, č. 271, 2. 10. 1930, str. 3. Roku 1947 vydal tuto báseň s kresbami Jana Konůpka jako soukromý tisk Alois Dyk v Praze v 60 výtiscích.
MLÁDEŽI – Literární Rozhledy XV, č. 4, leden 1931, str. 138-9. V článku Ze starých papírů Viktor Dyk o této básni píše: „V období těsně před válkou vznikly verše, napsané na žádost studentů k představení, které chystali v Národním divadle. Nevím už, došlo-li k němu, a došlo-li, nevím, byla-li báseň recitována; tištěna nebyla“.
K DESÁTÉMU VÝROČÍ – Národní listy 71, č. 120, 1. 5. 1931, str. 1, s názvem K nedělnímu sjezdu národních železničářů. V rukopise je báseň nadepsána K desátému výročí.
VŠE PODIVNÉ TÁK... – Lumír LVIII, č. 7, 18. 5. 1932, str. 353, s datem duben 1931.
ZVONY DOMOVA – Čítanka pro druhou třídu středních škol. Sestavili R. Schams a Fr. Pulec. Praha 1933, str. 18.
O VLASTI – Čítanka pro třetí třídu středních škol. Sestavili R. Schams a Fr. Pulec. Praha 1934, str. 33.
J. H.
40
OBSAH
Píseň křižáka7
Neříkejme...8
Staré město9
Letní siesta10
28. 10. 192211
Pobuďte, mrtví –13
Tak sebou nebudeš14
Pozdrav16
To bylo kdysi18
Já půjdu daleko20
41
Velikonoční21
Ranní apostrofa země22
Čím dále k hranicím...23
Májový pozdrav24
Hranice26
Mládeži29
K desátému výročí31
Vše podivné tak...33
Zvony domova34
Píseň o vlasti35
Ediční poznámky37
[42]
VINICE
KNIŽNICE MĚLNICKA
Svazek 2
Řídí Jindřich Hauft
VIKTOR DYK
ZAPOMENUTÉ BÁSNĚ
Uspořádal, k vydání připravil a poznámky napsal Jindřich Hauft. Frontispice nakreslil Cyril Bouda. K oslavě 80. výročí básníkových narozenin vydal Dům osvěty na Mělníce a Spolek pro zřízení pomníku Viktoru Dykovi v Praze v prosinci 1957. Povoleno odborem kultury rady krajského národního výboru v Praze.
Vydání I. V nákladu 1000 výtisků vytiskly Kladenské tiskárny, n. p., závod 06, Mělník, písmem cicero Baskerville a Veneziana.
Cena brož. 10 Kčs
E: sf; 2004
[44]