HRANICE
Stojíte u nich zamyšleni.
Zvláštního na nich pranic není.
Ční tu jen bílé mezníky.
Tvé vlasti značka stojí na nich.
Ať šumí lesy, ať jsi v pláních,
divně to dojme poutníky.
Proč právě zde ten stojí kámen,
s tím, poutníče, jsi obeznámen.
I co je dál, tvá byla vlast.
Dějiny šly a chyby mstily.
A přišla nutnost v kruté chvíli
mezníky tyto blíže klást.
Proč právě zde ten stojí kámen,
s tím, poutníče, jsi obeznámen,
než ještě něco, brachu, víš:
Co přešlo, to se změnit nedá,
národu tomu ale běda,
jenž posouvá je blíž a blíž!
26
Do propasti se uvrháte,
hranice nejsou-li vám svaté,
nestřežíte-li jejich čest!
A kdo se neubrání jednou,
na toho všichni nárok zvednou,
kdo sláb je, dráždí cizí pěst!
Lesnaté chlumy, svahy lysé,
dějiny jdou a chyby mstí se
a pro obchůdky není kraj.
Života příliš tvrdá škola
na každý národ přísně volá:
Hranice vlasti sobě haj!
Do posledního haj je dechu,
spíš mrtev lehni na tom mechu,
než ustoupil bys zbaběle.
Tam vlast je pouze pojem planý,
kde hranice jsou bez obrany,
svod snadný pro nepřítele!
A možnost nepřipustnepřipusť ni v nitru,
že v neblahém bys kterém jitru
kles z vlastní vůle hloub a hloub.
Do propasti se slepě vrhá,
kdo z celku kusy lehce trhá,
má za nic pohraniční sloup.
27
Vlast nemění se ze dne na den
a sloup ten nesmí býti kladen
jen pro nic za nic sem a tam.
Hranice posvátný jsou pojem.
Chránit se musí mírem, bojem.
Bez stálosti jsou klam a mam.
Stojíte u nich zamyšleni.
Zvláštního na nich pranic není.
A přece hledíš na ně sniv:
Tvé vlasti osud na nich visí,
a píď-li půdy nebrání si,
nebude národ zítra živ!
28