Na špici dýky, která usmrtila,
Na špici dýky, která usmrtila,
poplašně mává vrahů věrná láska
praporcem prosby. Bílým děsem bílá
sípavě úpí o milost, by nastal
den smíru s probodeným.
Na tváři mrtvého (lehká mu země!)
dychtivá utekla se naděj ve mstu
pod masku míru. Zrak si potutelně
zpod nedovřených víček razí cestu,
špehuje vražedníka.
V nicotu vkletá havěď larv a červů,
slepýších plazů, prašiviny země
se ve zmraženou náhle jakby hrůzu
lhostejně uzamkla, kde bezejmenné
a hluché vichry řvaly,
v chuchvalce rozpomínek potácivých
se sbalujíce. Netvorné a zrůdné
blaho se odvíjelo z nehostinných
zákoutí paměti, zdusané ještě
a přec už botnající
kvasnicí slepé jistoty. A náhle
larvám a červům, slepýšovým plazům,
podzemní prašivině, pozůstalé
po jakéms dávném rozkotání světů
velice dokonalých,
ječící kolmicí, z chaosu vichrů,
vyhřezla soustrast s věrným vražedníkem.
16
A mstivý mrtvý, který nechce smíru,
larv pastva, potutelným kochá okem
na mrší hostině se.
A kvílí krtci, červi, hrobaříci
nad vrahem příliš věrnýmvěrným, než by kál se.
Hlodají larvy, chrobáci a krysy
na mrtvém, který pomsty nevzdává se...
A hrůzně znetvořený
chechce se lásce křečovitě vzpiaté
na hrotu dýky, která usmrtila.
Modlitby v jíní zmražené lpí na rtech
té, která zavražděna dřívdřív, než zavraždila,
ach, lásky vrahů věrné.
17