Mnoho nocí (1928)

Básně, Richard Weiner

Diplomatická verze Ediční verze
MNOHO NOCÍ
[3] RICHARD WEINER MNOHO NOCÍ BÁSNĚ
1928 AVENTINUM – PRAHA
[5] Matce Která už patří Její památce
[7]
A bylo chýrné roztrčeníroztržení mračen, A bylo chýrné roztrčeníroztržení mračen,
 blesk, vetčen kolmo, zvlnil se jak struna. Rachot bezradně ji vyhmatává, tu tam, střepí se drnče. Z onoho Jáhvova řásnatého náručí vyloupla se nepovědomá chudák mýtina habří, dvě břízy, sáh dříví, spálený palouk Blesk maní vžehl jí však znamení věčna. Vše pak sklíčeně shaslo. Atom času, jejž, co tady tančil, žeh onen zasáh’, stana, tětím ohňového meče pukl ve dví, a v každé půli oné jakby škeble, po skvělé perle: tamto trvání, znik onde, mimo čas obé. A ku podivu stejné. Nebylo svědků perlorodé té soulože ozon modře čpí věčnosti a ničeho modrá barva pomněnek kromě dvou bloudivších tu tvorů zahnaných bouří na okraj oné všemi zhrzené mýtiny, jíž na chvíli odpovědnost svatostánku. Kromě dvou bloudivších tu tvorů, a nepodobných druhu druh jak nepodobny obsah a nádoba nezoufejte, vzdálení! jež štítivými povrchy lpí, nenávistně čekajíce na kýs tříštící úder, slepého dárce svobody, který rozloučiv, rozpráší je niveč. Srpnových nocí hvězdné slapy. 11 Když se z chýrné trhliny mračen vyhoupla mýtina, plášť proroků pod ní vzdut mýtina chudák – ó, habří, ó, břízy, a ty, paloučku! – nevěsta zžehlá znamením hladká tržná rána jež vyvolené vbodl siný posel, shasiv dřívdřív, než zmámená zavrávorala, tehdy také tětím pukl atom času, stana první z bloudivších, sečný uslyšev příkaz mrštěný ohněm bíle a drze trysklým, zemní duch vře lávou přimhouřil zrak, a sobě sám pozorným cizincem, čpící ozon má modrou barvu pomněnek nalehl vnuknutím a vztyčil pyšnou jistotu, ohněm sršící bodlo. Zatím co tucha smrti, krásná jak zkamenělý dav, druhého v kolena ťala. Jenž, povznes zraky, kde slapy srpnových nocí po jiskrách páčivších tajemství popelný zastal déšť, kanoucí bezhlesou sprchou na úhor čela. Ústa šeptají půdě... Soustrastí ztrestav klečícího, svědek zřevší smutně se vznesl – tmavým kormidluje zrakem – odkud, odkud šumot křídel?! a svědek zbožňující, zasažen v srdce, vzlykl. Ústa šeptají půdě, a půda, naslouchajíc, odpovídá květenou. Ozon, jenž dohořívá, má modrou barvu pomněnek. 12 Když tu vesmírný vzdech vssál a zahladil nezoufejte, vzdálení! dva ty nesmířené. A z obou stran strmého ticha – visutý most, ale břehů není – zřeli jste? duha nad slzami hlasy marnou nadějí sezdaných střídavým zpěvem ó, habří, ó, břízy, a ty, paloučku! epitalam klenou mrtvě plesný. 13
Rozklenout srázné sametové černo Rozklenout srázné sametové černo
 zježené třpytem štíhlých hlatí zrady, sírnatá, modrá stopa pohany se seče s kostíkovou plochou smíchu. Napěchovány rudé holé stromy, zelené květy na nich hustě hnízdí, ježci, jak koule hladcí, kutálejí načepýřenou myšlenku uškrcenou. Vyslyš mé štkání, tmavozraký reku, brněním oděj mě své nelásky, ujařmující smutek srdce promyj hněvivým tryskem tvrdých nálezů. Či lépe srázné sametové černo krabaté klouby rukou, vyhubených, že měly soucit. Vodstva slzí planou, a žádný oheň světa neuhasí ničivý ten požár, ničivý ten požár. Mravenci zvící velbloudů se snaží odvléci stébla – libanonské cedry – a vysíleným nabízejí mštice, krásné a duhové, svá medná břicha. (Vzpomínka na jedno léto, růjné a znojné léto.) Vrou kvasné mlhy bělostného mléka, a kde se protrhly, tam pobřeží, 14 nehybná, modrá vodstva, taktéž vrak skácený na bok. Těžce oddychuje Jakubovým snem, snem Jakubovým, nikdy nemdlícím. Vyslyš mé štkání, orlonosý reku odlidštělý! O tvojí tvář tříští se prškou znoje myšlenka, která hraní v krychlích, skvělá. Nozdry tvé, libou vůní unešeny, bijí jak křídla. Čtyřstopí trpaslíci zahrabují do sypkých oblak nibelunžský poklad, a v pohyblivých runách, psaných hady, lze s jarou myslí čísti hrozné kletby. Myšlenka liběvonná, skvělá krychle, v rekově tváři poprašek třpytný – Bachraté žáby rodí bohatýry a s dívkami je zakrslými žení, jimž daly elfy život. Kněží pláčí, těm sňatkům žehnajíce, a rek-svědekrek-svědek, ojíněn myšlenkou, smíchem říhá. Vyslyš mé štkání, křídlonohý reku! Vykřičník štíhlý, odmítavý trčí. V úderný blesk se lámeš, věčnověká průtrži srázné sametové klenby černa. 15
Na špici dýky, která usmrtila, Na špici dýky, která usmrtila,
 poplašně mává vrahů věrná láska praporcem prosby. Bílým děsem bílá sípavě úpí o milost, by nastal den smíru s probodeným. Na tváři mrtvého (lehká mu země!) dychtivá utekla se naděj ve mstu pod masku míru. Zrak si potutelně zpod nedovřených víček razí cestu, špehuje vražedníka. V nicotu vkletá havěď larv a červů, slepýších plazů, prašiviny země se ve zmraženou náhle jakby hrůzu lhostejně uzamkla, kde bezejmenné a hluché vichry řvaly, v chuchvalce rozpomínek potácivých se sbalujíce. Netvorné a zrůdné blaho se odvíjelo z nehostinných zákoutí paměti, zdusané ještě a přec už botnající kvasnicí slepé jistoty. A náhle larvám a červům, slepýšovým plazům, podzemní prašivině, pozůstalé po jakéms dávném rozkotání světů velice dokonalých, ječící kolmicí, z chaosu vichrů, vyhřezla soustrast s věrným vražedníkem. 16 A mstivý mrtvý, který nechce smíru, larv pastva, potutelným kochá okem na mrší hostině se. A kvílí krtci, červi, hrobaříci nad vrahem příliš věrnýmvěrným, než by kál se. Hlodají larvy, chrobáci a krysy na mrtvém, který pomsty nevzdává se... A hrůzně znetvořený chechce se lásce křečovitě vzpiaté na hrotu dýky, která usmrtila. Modlitby v jíní zmražené lpí na rtech té, která zavražděna dřívdřív, než zavraždila, ach, lásky vrahů věrné. 17
Den ještě. Za řinoucím mřížovím halasného slapu Den ještě. Za řinoucím mřížovím halasného slapu
 v kouřícím obětí město a prška němy. Za chvíli nad ložem zmožených milenců noc opilým máváním zamává pochodněmi. Horoucí obětí města a pršky dýmá útlou kolmicí: smírčí obět těl. Nad bílou Remeší semčená trojice: François, Roger, Niel. Postoupil první. Za ním sirotčí srostlice dvou. Elektrickými prsty dlaně do hvězd patří, netrpělivé nozdry šíleně zvětřily Boha, jinoší čelo klene se pyšně nad myšlenkou bratří. Upletl z dlaní jímku, nic však nenačerpá z hustého strdí dolin, kam lačný zrak se zvrací. Mdlící slib čistoty zářivě procitá řinčením řetězu ledových, průhledných konstelací. François! Postoupil druhý. Za ním dychtivá srostlice dvou. V úhlednou škebli dlaně bezděky se bratří. Dvě oči, dvě slunce odpůrčích ekvinokcí vysoušejí vroucí zřídla, kam lítě patří. Ó, chtivé rty, s kterých kane – zvuk vrcholiště v mechu – bleskná sprcha touhy na nahost rozpomenutou. Ó, náhlá zlosti, jež v rozkošnickou kladeš ruku sebemrskačskou knutu! Roger! 18 Postoupil třetí. Za ním bezdechá srostlice dvou. Nedoslechnou se hlasu však, tváře se nedopatří. Pod kaleným brněním beze spáry kdosi žije, kdosi trpí za tři. Která je bolest, pod níž se krunýř tvůj rozpoltí, které je mrazivé blaho, kam netečně dohlížíš? Těžce rozpaživ paže vyrval z tučné půdy kotvu. Zpod puklého brnění září kříž. Niel! Horoucí obětí města a deště dýmá útlou kolmicí: smírčí obět těl. Cválá pod bílým chocholem Trojjediná Myšlenka: François, Roger, Niel. V šesteru očí dštících drásavou pýchu po ještěrčím mrská sebou slovo: Chutě, chutě! 19
Chovají odevzdané beránky, milující svá rouna Chovají odevzdané beránky, milující svá rouna
 k vůli laskání bezradných rukou, a kteří, sotva zvedli prosebné oči (tlamičku mají lysou a vlhkou), klopí je pod káravým zrakem, který v nich dlouze zkoumá. Ano, chovají něhu, nedůtklivou a bojácnou, zajiklou plaše a provinile, protože ví, že zatoulané zornice, dřív než by zjihle k laskání bezradných rukou shlédly, raději pohasnou. Stěny konejší barvou, jakou mají slané přímořské pastviny; beránci, jimž sůl milá je (ó, ano, sůl slzí), tomu chtí. V nerovných dlážkách čtou oči napiatě jakby v mapě přátelství: horstva rozchodů, shod tiché toky, nezmarných záslibů šíré roviny. (Zatím co podružně a břitce – s lenivým pachem petroleje, jenž line z dláždic týž, co v létě z velikých alpských silnicí – vyvstala podrážděná žízeň po vůni sen a silicí.) A z těch, co společný jedí chléb, žádný, žádný se neusměje. Protože – nezapomínejte,!nezapomínejte! nezapomínejte! – přátelství je těžkou ornicí, z níž rostou radosti o semčených rtech a dovnitř zahleděných očí, kterým hříšno se oddávat, kterým se nedoslouží, a chladivý olej lásky že se se smíchem nemísí. Desatero očí temní tou radostí, věrnější stínu jež jest a nezbádavě němá. Vidí jiji, aniž žaslyžasly, a chystají úsměvúsměv, až by jim dala znamení. Bezradné ruce (ó, v řetěz rozrůst!) zkoušejí prsty laskání neuskutečněná. Okna zřekla se patřit, a jimi vsunula se západu zářivá širočina a v slova navždy už nepotřebná vtesala balvan mlčení, 23 jehož se dotkli: toto jest obřad patera srdcí drsného sloučení, a desatero zraků utkalo se přísahou stručnou a příkrou jak třaskavina. A výbuch – ten, jenž rozmetává stavě – bezhlesý zaskvěl se, souhvězdí rodič, drtič mlžin, v nichž kalí příští stálice. Vylidněné přistálo šero teď a pomáhá zapomenuté žárovce světlý kuželík kroužit, aby si Přátelství troufalo zaslzet. 24
TUCHA SMRTI JE KRÁSNÁ... Verš z jiné básně.
Tucha smrti je krásná jak zkamenělý dav, jenž, spálen zděšením a žatva beznaděje, mrazivým vzmachem pýchy spásu svou rozkotav, zavrhá záchranu, pyšně se odvraceje. Fortny úniku třaskly a bezmocně se mstí uprchlé kořisti, po níž se, směšně piště, dřívější sápe děs – (jest jata sousrastísoustrastí) – prašivý vyvrhel a hanba spáleniště. Prostřed smířených němý se vztyčil rádce, vstav s lehátka asfodél, jež smavé dívky stelou, a, svůdně půvabný, nabízí bolehlav a číše kolují slavností sešeřelou. Tucha smrti je krásná jak zkamenělý dav. 25
– – – jenž řekl: – Věci ochuzují, – – – jenž řekl: – Věci ochuzují,
 myšlenka, hrabivá, pobere je a sešlape. Tvary léčkou svedenému duchu, a jež vylouží dokonalost. – Možností, modly, kamejové oči jsou děrami larvy, kterou klame určení, lhostejná kvočna. Já, který nejsem ďáblem, šeptám ti: – Zavrhni, a na trojici oné vymodli zavržení. – Veškerá ona rozloha údolí, hrobu hor nikdy nezasypaného, hrotí se nyní – – večernice sehnala stádce a zašla v dům utrmácená – v ptačí tikavý sen jeden a osamělý. Jak včera, jak před věky, jak tehdy až tento hrob posléze se zavřel, tenký, tenký ten hlásek útočí na ozvěnu sfér, srdnatě hrůtkem burácivý hlas z ní páče, jenž by pověděl. A do mezer smělých „tík“ řítí se laviny ticha hrozného, tvrdého ticha dějstva, a nerozlomný co koule, zapřísáhlý vzdor zamlčet stařičké zemi, kdo že ji zaklel v nevzhledné hořké zrno a s nekonečna nebytí svrhl v bědnou vteřinu trvání. Neumlčí však zvuku-zvonečku, jenž vždy zas vybřídá ze spoust nadějně radostný, a křepce šplhaje, s vrcholků zoufalých sosen důvěrně patří hvězdám do tváře. A hluboký spánek mystickou líhní zítřků. 26
Hnětu – hnětu – Hnětu – hnětu –
 já ryze zlá, ze sklepních temnot hnětu vidění oplzlá. Předu – předu lepkavou síť, síť neřestných slastí předupředu, čím tě utratit. Hlídám – hlídám, žárliva vlást, na zamčená víčka kydám chtíčů smolnou plást. Ó, jak chtěla bych, chtěla bdítibdíti, až třeskne den, až zakvílíš, pavoučí sítí mojí opředen. Radost – radost – ty, který lkáš – nikdy se s jitřenkou, nikdy už neshledáš. Radost – radost – nikdy, nikdy již, zpozdilý slunce synusynu, otce nespatříš. Vařím lektvar – démon nevinný – 27 v tobě to, v tobě sklizimsklízím na ten lektvar byliny. *** Běda – běda – co hatí mě? Čar vrhám zlý – a ty, běda!, dřímeš pokojně. Sápu se – sápu se na ústa tvá, dychtivý, jasný jich úsměv se nevzdává. Smeklé čelo – ó, zmaru závrati – plachým se teď návratem jsoucna jemně krabatí. Víčka – víčka – předěl vrtkavý – v chytrém utopí mě zraku, který snil a ví. Ruce,Ruce – ruce netrpělivé v předtuše zdarů hnětou bytí tvárlivé. Nozdry – nozdry – ptáci radostní – 28 modrý záslib rozkoši vdechly a smělost k ní. Duji – duji – já ryze zlá, do strážné lampy duji, aby uhasla. Běda – běda – Jak šťavami opilé poupě puká miláčkova lůžka lem. Užaslý se ve dni zhlíží. Záměrný rapír kříží se sokem přítelem. Z mých piklů co z lázně stoupá smělý a očištěn. 29
ŠEST HUMORESEK
[31]
Ústa blahem zkulacená Ústa blahem zkulacená
 sypou slova, slova sypou. – Hluk pršky. Těžce povstávají, omámená, čtverácký řetěz kumpánů ve vratké rovnováze. A náhle osamělo jedno každojediné a zvrátivši hlavu, a samo, a samo, s hlubokou příčnou vráskou na čele – samo – je to lkající polobůh, oh! hroutící se na kolena, beránek obětní. 33
Z nečistě vzňatých trav střevlíčích houfů utečeteče Z nečistě vzňatých trav střevlíčích houfů utečeteče
 měděné magma. Demon zpupně trůní, výhní se zpíjeje. – A spasmodické křeče zděšených sfer, žíhaných čmoudem vůní. Běsnící vedro, kvasem jich trpíc, drásá vlastní své útroby. Strunkají stařečtí cvrčci, splihlý dráždíce chtíč. Vilná vražda se krčí pod chlípnou zemí, jež lenivě sukni kasá. Polední ženky, zpustle znectěné krasavice, znalecky odkrývají vnadidla zpocených stehen, a náhle, běsem jaty, vstaly a zoufajíce, na rzivých mezích spílají pustému osudu běhen. Polední demon tehdy, zraky byv krhavými slunce, jež vrcholilo, takto ztupil, vítězně rozhlédl se, z výhně upil, nedbale důtky vzal a švihl jimi. 34
STACCATO
Ó! Ržání běloušů v planoucích lukách! Pěna posedlými vločkami ze šklebných dršek víříc, kletby do výhně syčí, ohé. Pošetilé panny bloudí kol dokola zamčených domů, ohavní pěstouni chlípně slídí děrami okenic po sledních křečích čistoty vydané ve psí, ohé. Manželky jejich látají punčochy dcer běhen, krátkozraké oči přes bryle v minulost tu tam žblunkly, a ruce, nahmatavše v ní hanbu, vztekle škubly jehlou, ohé. Nevinné panny bloudí zatím kol zamčených domů. Uštvané, do kouta vrat vmáčkly se, lenivé královny včelek, kýžený náraz smilstva otálí, šupiny spadly jim s očí, ohé. Synkové pěstounů béří se z hospod hulákajíce, obžerné škyty pohánějí měsíc, přízračný ráf, hvězdy mihotají úlisným mrkáním čmuchalek, ohé. Noc, pohozený šlojíř, nedbale uvázaný od polu k polu, nárazy zlotřilých větrů jedním se koncem posléz utrhla a hadím jakby jazýčkem ohledáváohledává, kde by uštkla planetu, ohé. A velitel všech věcí těch, ztepilý, mrazný a plachý, a na jehož mladém čele ranné vrásky trojklannou hvězdu tvoří (vskutku), ruce založiv patří na ono bezvládí a odpírá zvolat: Ohé! 35 Ohé, ohé!, až by pěstoun nevinné panny vpustil, až by se všichni snížili k nohám holek, měsíc stanul, noc políbila, bělouši vzdali se, ohé. Zpívejte znovu hroznou tuto píseň, ale hrajíce na strunné nástroje vnitřních Asií! Rýmy zvučnější gongů a trýznivou krásu msty najdete v ní. Bičem po zádech mrskne a vzpruží vzpouru, ohé! 36
Náměstí dáví tmu leklejší té, jíž se potí Náměstí dáví tmu leklejší té, jíž se potí
 půlnoční chrámchrám, když lotr věčnou v něm lampu shasil. Zaběhlé reflektory mrskají chvosty a brodí smolným se černem alejí, kde Mílek cizopasí. Poslední kavárna vyplila držgrešli zákazníka, posledním kalným hořákem zmrzele za ním civí. Střízlivost, postem zběsilá, chudáckou touhou hýkla po těžkém výkupném za závrať, jež platí živí. Vyrudlé sukno zbytečna souká se za shasínačem, soustředně rostou závěje plíživé černé hlísti. A město, škytem půlnoci a hysterickým pláčem doznává, že se nenávidí spuchřelou nenávistí. 37
VZPOMÍNKA Z MORVANU
Lasa pomalá, velmi pomalá, pomalá lasa, volná, povolná, plihá, krouživá zvolna kloužou lasa loudavá. Milíře kouří. Do bradatých borovic. *** To je už doba, co tady stojí ten lokajský špalír vousatých veteránů, zapustil kořeny. Tudy nikdy nikdo užuž, leda z milířů kouř – – lasa, lasa pomalá, velmi pomalá, pomalá lasa – kouř milířů, a zámek stydí se v průhledu. Prsteňáčkem leda děkovával chámským holdům, a teď zdraví je napřed. (Co zbylo z feudální pýchy?) Se stráně vidět však celý Morvan. (Lasa pomalá; lesy, lesy, lesy, dužnaté statky, město Avallon příliš krásné chystá se na skále 38 k sebevraždě. Vézelay lesklé jak čerstvý obtisk na modrém satinu, a pod smutným Montréalem zemanská tvrz). Se stráně celý Morvan. V aleji se nudí lenošný Amor, vyvedli ho ze zámku. Co si počne mezi veterány? Nemůže za svou zahálku, neboť všechno zpustlo, a tudy nikdy nikdo už, leda z milířů kouř. Čí hlas ozval se to? Ozval se nějaký? Ó, bože, bože, jaká to dávná zkazka se to zde rozchodila? Lasa pomalá – lasa – velmi – Kloužou povolnápovolná – zajat – Sedí zkazka, češe si vlasy. Bylo to – Ne! Vyhnaly Amora, vyhnaný Mílek. Kdyby si vzpomněl – Počkejte! Milíře kouří, milíře, milíře kouří. Z uhlířovy chatrče umouněné vyšlo dítě. Má krajíc chleba a žvýká prostřed vyrubaného lesa, a stouplo tak si krásně, 39 že srdce usedá. Stouplo si krásně tak, protože se zahledělo pozorlivým tím zrakem nechápavých, jichž nezradí žádná marnost. Stouplo si tak krásně, protože slyší neb vidí – obojí lzeť – jakoby volně, povolně, plize z ručky šlo do ručky pokrevných hlasů, a stojí jak Merkur na kouli uhnětené z dávných časů, a všechno se to točí a třpytí. Kdo se to tady rozchodil? Ticho má jiný krok. A ta zámecká stráň, odkud celý, celý Morvan, a silnice. *** Lasa volná, pomalá lasa, stoupajístoupají, kloužou, milíře kouříkouří, Mílek a dítě na hoře Olivet, celý svět. Bože, bozi, věci, zvířata i lidé!!! Devátý měsíc. Září, září, vzrušené lýry tón. 40
Trpko pohledět, Trpko pohledět,
 oloupené stromy! Jak vysvlék’ vás do mrazu tohoto zimní, zimní čas! Je neoblomný. Ni prosba, ni bázeň. Už však únor. Trpělivost! Noci se krátí, míza aby déle viděla na svou práci. Masopustu výhost hnedle dáme. Kratičko, krátko, a po trápení. Sadaři přijdou ostříhat vás, a brzy na to nakreslí děti křídou na chodníky hru zvanou Cizozemí. Kterých je mnoho, navrch Francie. Lidé se už těšítěší, aťsi stárli. Vracejí se čápi a kosi (takoví jsou noví, tak noví) a s božím svolením lidé lžou si, že prahnout, po čem prahli, ještě se smí. 41 Trpko pohledět. Proč jste zasmušilé? Ó, vím! Také však mně se každým jarem jedno odčítá. Jsem mladší než vy, a přece přichystán co chvíle. A je tak snadné říci ušlá cesta. Tak snadno říci: konec? kéž by tak, a počátek-li, počne, kde jsem přestal.
42
Citlivé báně echa pružně komíhají Citlivé báně echa pružně komíhají
 nad osmi lyrami, nad chlapců osmerem, nad chlapců osmerem. A v roztržitém háji hobojí bloudí ton rozčíslý vichorem. Jinochů svolná šíj milostně obemčena krajkovím obojků, a touhy rána zpěvná, pod solným obvazem jež vraha velebí. Ó, choulostivá echa nalíčených smíšků, ó, hravá echa závratí! A plavná echa slzí oslyšených pannen. Záhadných chlapců vzdorná brouzdá se v nich něha jak v mělké leptající lázni. Osmý, raněn sedmerem zapomětlivýchzapomnětlivých a krutých druhů, mává – v sirých, vysoko vzostlýchvzrostlých krváceje zvucích – thyrsem. Skřivánek Moranin vzkaz mu střásá trojzvuký, něžný, a v předtuše, že krásná, mroucí bůh velí křiku krve své, by utich’. Šestizvuk tanců vašich vzbouzí, kusý, mou touhu po sedmém. Kdo šťastnější ho zlákal, čí potěšením dnes je luzný druh váš rusý? Hrou bylo počato, a teď se v osud smráká. Jenž závoj za závojem rval, by odkryl Jméno – tak jako pod slohou, vždy těžší, verše kácí – jak stane před jícnem, zkad čiší Bezejmeno? Neoschlo ještě pýchou zžehlé tratoliště, zkad šestý, ucpávaje bok, byl ve hry druhů výskal, a zapomenut už, tak jak by nebyl ještě. V slepých však pamětech vidomý jakby vyvstal 45 stín podoby jsoucí a nikam nepodobné, a pánovitější než agonie píšťal. Čtyřhlasým zpěvem, jemuž slepý výkřik podpalnou jiskrou byl, couvaje záštíplný, vybuchá povržením udusaná láska, zlostně hýří, a každým poskokem srocených smrtí vlny úskočné parády lstných andělů se bystří. Když tři, jediným jsouce, byli vystavili stráže kol vězení, kde jali Oko Boží, srazili děs, an hnal se po nich, bílý, a dumají, slyšíce bázeň svou jak hoří. Věrnost je jediná, a vše jí dobrou sudbou. Líp nežli proutkem, žízní objeví se pramen. Odstraší zástupy, kdo zanícen jde o dvou. Rouškou, jež zbyla, cloumá vichr Jména. Až časy naplní se, bude odnešena! Zbylý je připraven. Sirý, vysoko šlehlý zvuk ho probod’. 46
Odkud? – S ledovců. – Odkud? – Z hlubin. – Odkud? – S ledovců. – Odkud? – Z hlubin. –
 Odkud? – Z propastí. – Odkud? – S hvězd. – Střez se šlépějí povzbudivých, stopa smazaná lepší jest. Kdybych tě mohl vésti, jak rád bych tamtudy ved’ tě, kde neznám cest. Jíti po stopách neshledání, hlasy zbloudilých dát se vést... Ten, kdo na prahu „na shledanou“ říká, lépe by zůstal zde. Není návratů, není cílů, nejdeš ty.Tvoje cesta jde. Odtud, kam míříš, odvíjí pásmo lhostejno, kam bys nohu klad’. Dojdeš stoje, ač doved’-li jsi sebe v sobě zahrabat. Žít a nebýt! Ó, plodné marno, firmamenty jímž osety! Cíle není ni na shledanou, jsi ty. Jdeš sobě v ústrety. Snáším se s ledovců, stoupám z hlubin, nořím se z propastí, padám s hvězd. Slyš mě, poslechni, rozkazuji! Jsem hlas všeho, co Samo jest. 47
VÁLKA
Zaržání ztrženého cvalu mrštěných štafet, dunivý seskok uřícených hord, a útroby vyjevené země hekly. Na krátkých opratích třímán, vrch se vzpíná, a bubny už dalekých katů úderný ferman bravurním vířením chrlí. Černé, černé geysery, a trysklé synkopy ticha – peřesté mlčení lesů, jak zpíváváš ty! – trysklé synkopy ticha, trysklé synkopy ticha,ticha (dům Usherův, Usherův dům, hnilý pád vin), marně výstražné metly bloudů zdupány schváceným řevem holomků vulgárních pravd. (A byla tu ticha, ticha ležící na kručinkách, s paží v lokti překrásně ohnutou, a sunoucí pod hlavu myslivou, zadumanou, šetrně ruku.) Říčné štafety, jimž vrch, na krátkých opratích třímán, a trysklé synkopy ticha černě kropenatí rudý majorát nesnesitelných křivd. (A útlá práva beznáročných? Kolovraty, pějící s hučením planoucích krbů dvojzpěv tak jemný? A tichá práva prostných, 48 jejichž dech se krátíkrátí, když praskají zrající lány, protože myslí na nevýslovně celistvou řadu pokolení? A ti, co právě u paty žebříku šťastni podléhali v zápase s andělem?) Seskok hordy poslů, poslušných rozkazů, i hekly útroby země. Černé, černé geysery, a trysklé synkopy ticha (po hřbetě obzoru přízračně klouzají včerejšky vyhublé na mátohy) – puklé synkopy ticha, puklé synkopy ticha prchlým rozhodem rozsévačovým trousí ponuře velebnou mstu. Zázrak metel střelhbitě zkvetlých božíhodovým hávem, a ze vztažené jakés pravice šumně prší zrod. 49
Pastucha haleká, a myslivé se níží Pastucha haleká, a myslivé se níží
 doubravy. Ticho propadlé. Noc plaše vyplouvá a v sborceném se zhlíží jistoty zrcadle. Rašící pochyby slzami nabotnaly, pláče úlevou zavýskly, falešné hádanky děravé masky sňaly, chlubně se zablýskly (obluzující Snad s mlčícím Nelze smlouvá) harpuny krotkých bezpečí, a před úslužným Proč ochotné Nevím couvá pod vetchá přístřeší. A slepé zrcadlo, kam vůli káže hledět zděšených pudů přesila, sháší a komolí ohňové slovo Vědět a kalné, sesílá s odrazy sedmkrát sedmera konstelací s bezvládím hvězdných bojiští a s vrávoráním slov, jež Nevýslovné vrací, přeludy kotviští. Bezhlesý vzňal se vzdech a vonně dohořívá v myšlence ověnčené snem, hvězdnými obrazci přes hory srozumívá se anděl s proklatcem. Nemluvný bleskl klad a chladná jiskra křísla, za časy spadla závora. 50 V ukrutnost znamení a neoblomnost čísla zarostla prostora. A těšitelka noc, netečně soucit tříštíc – – nelidský, krásný, hluchý květ – čte Slovo. V lakotném křišťále tvrdých číslic. Odpírá povědět. 51
Trýznivá věta, Trýznivá věta,
 skolivši zákaz vykročila, závoje veselých písniček v cárech, a ona tu, hudcům díc: – Hrejte! – A nad strunníky vzníceně zatřepotala křídla rukou, účinlivá pážata nadzvedla vlečku melodie. Blouznivé hmaty trnité věnce pletou plesajícím, a ranivší ostny vítězoslavně svítí krůpějí krve. Nikdo nedbá zmatených holubicí naděje – vře jimi obzor – zkonejšené bázně soustrastně patří za jejich letem. Hrozny peřejí trousí marnotratně zrno za zrnem, netenčí se však a nechudne halasná sklizeň jejich kypění. A vlna, vlna, přikutá změna a bleskurychlá stálost, měří se s časem, jenž jediný sám strmě kotví v řícení všeho. 55 Strmě kotví, a třeskutý mráz, jenž navršil závěje na schůdné cesty vedoucí od živých k mrtvým, vlaze taje. 56
Jméno! – Tvé jméno pravé, ty, Jméno! – Tvé jméno pravé, ty,
 sluncem svržený soku, zvaný stín. Z těch, jež protivenství láme, nejsi. Přesný, věrný, svobodný pod bezbožnou patou lidí, kterým teprve nemdlícím archandělem jsi tam, kde zápolíš s bohem, zlomen a zpříma? Jméno! – Tvé jméno pravé! – Vídám tě padat; šíp střemhlav není hroznější tebe, když – pustiv kopí, cesty brázdiče – v korunu hadích vlasů létavic vjels prsty vřeteny, zatím co v ústech, rudých a okrouhlých jak pečeťpečeť, vře vykleštěný zvuk. A krutě napiatá lýtka i v pádu ještě osnují nanebevstoupení. Zářivý! Ty, z podstaty slunce, podrážděn pralesními hlasy temnot, znovu vždy, vždy znovu vrháš se kučeravým lvíčetem v jejich splavy, zas a zase se nevraceje – – – Rozemlet tmami že, ty, boha znepřátelený miláček, s nimž se smiřuješ laskáním za obzory? Ne! Hádem neporaněn dospěls k lukám oslňujícím, a vzduchu, ostrého jak šafrán, nalokav hrůzu, duješ do plachet nebeských fregat. A toto je koloběh, kudy se přemožen nepřemožen 57 k nemdlícímu jak ty vracíš soupeři, křiče štěstím. Jméno! – Tvé jméno pravé! – A uvítám smrt, s níž jsi sezdán láskou krvesmilnou. 58
Hedvábné hmaty vyplašených stonů, Hedvábné hmaty vyplašených stonů,
 zbloudilých, beznadějných stonů milionů, ach, lidských stonů zabloudilých v kosmu, hedvábné, marné hmaty po vesmírných strunách splihlých, hluchých. A nářky nastřádané ve vyhaslých lunách, rdoušených sluncí skřek, jenž tone v mutných vlnách kosmických pasátů, a průvan prázden, který sháší orkány katastrof i aleluja ptačí, prostorů ticho je tesem ztroskotání. Na drama bez děje se rozuzlení snáší jak viditelná hudba ku podivu čárná, a je to bílá hudba drásavě jednotvárná jak slunná pohroma, nepřehledná a marná, jako klid neodvratných osudů. Houpavá lana vykleštěných zvonů. Zásnubné pobratimství početí a skonů v drásavě jednotvárné hudbě kosmů. Hedvábné marné hmaty po vesmírných strunách uzlí se v uzel, jemuž meče není. 59
Hymnickým rytmem plynou úlomky létavic Hymnickým rytmem plynou úlomky létavic
 padlé do Lethe řeky, a neladěný cymbál, opilou tlučen paličkou, hutný hrá doprovod. Švihlé prsty, aby pozapomněly, sáhají do harf, a po štíplých strunách sváží se půvabným smykem, níž, níž, poskočiv tu tam, zčeřený smích. V šlechetných městech jak v kelímcích klokotem se taví změtená směska strastí v kalenou bolest jednu (o nížniž bratrsky děl se, chceš-li ji míti celou), toho, kdo v podvečer sám jde stezkou vroubenou ostružím, po jestřabím napadá úzkost člověcká, soumračně ztichlý Pan. Andělská křídla však i těsnou šterbinouštěrbinou rouhání snadno vejdou, a z blankytně když chytrých zaklínadel pannenský svět se svařil a vyplul krásný, tančící anachoreti, vyloudivše na jazzu ropot utkaný saxofonem, s ostychem přikrývají nouzovou, skrovnou tou plenou svých srdcí vzácné robě, a červnové slunce, násilím vpadnuvši do přístřeší černokněžných družin přátel, cloní si oči před skvělým tajemnem drahokamů mletých gramofony. Mysticky jasná tucha všudypřítomných davů v halasnou, čirou zdí tě samotu, tyranská družnost plete z obětin sobectví 60 pružné okovy, a kyslík velké svobody, prýštící ze zdusaných hald posečené zvůle srdce, křísí mrtvoly. Jak se nestrašitJak nestrašit mládí, jestli zmoudřelo tolik, že se zřeklo smrti?! 61
Prasklá kde duha se klene Prasklá kde duha se klene
 nad vlastní radostí, tam kouzelná je země, kde boží dvořanstvo dlí. A jak by tam jiný pobyl, když ti jen dospějou, kdo vyhladit znali rozdíl mezi vinou a zásluhou? Žádná tam nesvítí hvězda na cestu k Betlému. (Rým ten by: Radosten hvízdá slepý kos tam slepému. Rým povinný velí však: Cizá jímá mě úzkost a bdí, počínáť strmá jízda k výsostem šílenství).šílenství.) Zkušení vůdcové, vari! Bojím se vašich věd. Vy byste namíchali v pokrmy moje jed. A já bych už nerozuměl, proč v oné zemi – jak dí – každý, kdo našel svůj údělúděl, ho polekán opouští, a schválně se oslepiv, zkouší po vodách kráčeti, 65 a vystříhaje se souší pevninu najíti. A proč tam prasklé srdce přístřeškem nejlepším, proč nejmoudřejším rádcem, koho nejvíc je konejšit. Bolest proč právem lenním, milostí velikou, u věčném nad bohem bdění oddechem, přestávkou. Jakoby píšťaly varhan duní sousoší korálů, a chvalozpěvů orkán strh’ klenbu azuru. Útočnou spirálou kouří těhotná ornice a libí andělé krouží, v bouřky se měníce. Prchlivé blesky píší věcnou tam kroniku osudných tragedií bez herců, bez svědků. Osudných tragedií, kde shroucení otálí, jež sveřepě z temna žijí, kam zatkly svou tlapu pardalí. 66 Toho jsoucna zatvrzelého, jež Minerva marně proklela! Ó, slova zapřeného čirosti klamně zšeřelá! Rozvorem těžké brány (zaskříply rezavé veřeje) k sýpkám, kde nastřádány sudby, hrnou se peřeje. Beránčím rounem pění, a muži spěchají, za ranních kuropění tu pěnu sbírají. A obětavé ženy časně si přivstaly a kouzelnou tu vlnu ruče spřádají. A kdo se v šat ten oděl, nic ho už netrápí, a kdo se v šat ten oděl, hoří závratí. Matka tam robátko hýčká a ví, že to dítě milené, na jehož zavřená víčka pálá špice tvorného plamene, jí nepozná, až se vzbudí, a ona že ho už nepozná, 67 těsnej’ je k sobě tulí, sedmiradostná, vítězná, a s mramorovou tváří uštknutí vzývá blažené, jež lidská srdce sváří v jediné, andělsky kamenné. V té zemi korálové, v té modré zemi šílené, kde po tichých vodách plove vypleté býlí naděje. 68
Mnoho nocí tísní se na cestách svatebčanů, Mnoho nocí tísní se na cestách svatebčanů,
 a mnoho nocí cválá eskortou kočárům vyhnaných milostnic. Mnoho nocí, družka neznajíc družky, dřepem kol studní, a, lokty na brlení, v hloubi, kde prskají fosforové jiskry, upřeně po svých vlastech pátrají nemluvíce. Mnoho nocí. – Mnoho nocí slizskýchslizkých jak užovky vybředlé z bahenní lázně, a po rukou spících do svých hnízd jež lezou. A mnoho nocínocí, kdy elektrické vlasy světce z hřešících činí. Mnoho nocínocí, tvrdý jež diktují osud městům, kde armády světel zaspaly šturm, a mnoho nocí, které, zblednuvše, kvapem couvají před maní vztyčeným prstem spícího děcka. Mnoho, mnoho nocí na cestách svatebčanů, a kol bryček vyhnanců též. Mnoho nocí. – Mnoho jich táboří na sešlapaných leženích kapitánů, a nesčetně plápolá jich popelícím pasem na revolucích sluncí. Mnoho nocí krčí se v zákoutích září. Mnoho nocí v jedné jediné noci hluboké. – [69] OBSAH
A bylo chýrné roztržení mračen...11 Rozklenout srázné sametové černo...14 Na špici dýky...16 Den ještě...18 Chovají odevzdané beránky...23 Tucha smrti je krásná...25 ...jenž řekl...26 Hnětu – hnětu...27 Šest humoresek Ústa blahem skulacená...33 Z nečistě vzňatých trav...34 Staccato35 Náměstí dáví tmu...37 Vzpomínka z Morvanu38 Trpko pohledět...41 Citlivé báně echa...45 Odkud?...47 Válka48 Pastucha haleká...50 Trýznivá věta...55 Jméno! – Tvé pravé jméno...57 Hedvábné hmaty...59 Hymnickým rytmem plynou...60 Prasklá kde duha se klene...65 Mnoho nocí...69
[71] RICHARD WEINER MNOHO NOCÍ BÁSNĚ
Vydal s kresbami Josefa Šímy a značkou Jana Zrzavého v únoru roku 1928 Dr. Ot. Štorch-Marien v Praze II, Purkyňova 6 jako 184. svazek své edice AVENTINUM Vytiskli knihtiskaři Kryl a Scotti v Novém Jičíně na Moravě v 1000 číslovaných výtiscích, z nichž prvých 50 je tištěno na tuzem. japonu a podepsáno autorem
Copyright by Aventinum Prague 1928
E: jf; 2006 [73]
Bibliografické údaje

Nakladatel: Štorch-Marien, Otakar; Aventinum; Kryl, Karel; Scotti, Ferdinand
(Richard Weiner - Mnoho nocí - Básně - Vydal s kresbami Josefa Šímy a značkou Jana Zrzavého v únoru roku 1928 Dr. Ot. Štorch-Marien v Praze II, Purkyňova 6 jako 184. svazek své edice Aventinum - Vytiskli knihtiskaři Kryl a Scotti v Novém Jičíně na Moravě v 1000 číslovaných výtiscích, z nichž prvých 50 je tištěno na tuzem. japonu a podepsáno autorem - Copyright by Aventinum Prague 1928)

Místo: Praha

Vydání: 1.

Počet stran: 76

Věnování: Weinerová, Gabriela
(Matce
Která už patří
Její památce)