Chovají odevzdané beránky, milující svá rouna

Richard Weiner

Chovají odevzdané beránky, milující svá rouna Chovají odevzdané beránky, milující svá rouna
 k vůli laskání bezradných rukou, a kteří, sotva zvedli prosebné oči (tlamičku mají lysou a vlhkou), klopí je pod káravým zrakem, který v nich dlouze zkoumá. Ano, chovají něhu, nedůtklivou a bojácnou, zajiklou plaše a provinile, protože ví, že zatoulané zornice, dřív než by zjihle k laskání bezradných rukou shlédly, raději pohasnou. Stěny konejší barvou, jakou mají slané přímořské pastviny; beránci, jimž sůl milá je (ó, ano, sůl slzí), tomu chtí. V nerovných dlážkách čtou oči napiatě jakby v mapě přátelství: horstva rozchodů, shod tiché toky, nezmarných záslibů šíré roviny. (Zatím co podružně a břitce – s lenivým pachem petroleje, jenž line z dláždic týž, co v létě z velikých alpských silnicí – vyvstala podrážděná žízeň po vůni sen a silicí.) A z těch, co společný jedí chléb, žádný, žádný se neusměje. Protože – nezapomínejte,!nezapomínejte! nezapomínejte! – přátelství je těžkou ornicí, z níž rostou radosti o semčených rtech a dovnitř zahleděných očí, kterým hříšno se oddávat, kterým se nedoslouží, a chladivý olej lásky že se se smíchem nemísí. Desatero očí temní tou radostí, věrnější stínu jež jest a nezbádavě němá. Vidí jiji, aniž žaslyžasly, a chystají úsměvúsměv, až by jim dala znamení. Bezradné ruce (ó, v řetěz rozrůst!) zkoušejí prsty laskání neuskutečněná. Okna zřekla se patřit, a jimi vsunula se západu zářivá širočina a v slova navždy už nepotřebná vtesala balvan mlčení, 23 jehož se dotkli: toto jest obřad patera srdcí drsného sloučení, a desatero zraků utkalo se přísahou stručnou a příkrou jak třaskavina. A výbuch – ten, jenž rozmetává stavě – bezhlesý zaskvěl se, souhvězdí rodič, drtič mlžin, v nichž kalí příští stálice. Vylidněné přistálo šero teď a pomáhá zapomenuté žárovce světlý kuželík kroužit, aby si Přátelství troufalo zaslzet. 24
Básně v knize Mnoho nocí:
  1. A bylo chýrné roztržení mračen,
  2. Rozklenout srázné sametové černo
  3. Na špici dýky, která usmrtila,
  4. Den ještě. Za řinoucím mřížovím halasného slapu
  5. Chovají odevzdané beránky, milující svá rouna
  6. TUCHA SMRTI JE KRÁSNÁ...
  7. – – – jenž řekl: – Věci ochuzují,
  8. Hnětu – hnětu –
  9. Ústa blahem zkulacená
  10. Z nečistě vzňatých trav střevlíčích houfů teče
  11. STACCATO
  12. Náměstí dáví tmu leklejší té, jíž se potí
  13. VZPOMÍNKA Z MORVANU
  14. Trpko pohledět,
  15. Citlivé báně echa pružně komíhají
  16. Odkud? – S ledovců. – Odkud? – Z hlubin. –
  17. VÁLKA
  18. Pastucha haleká, a myslivé se níží
  19. Trýznivá věta,
  20. Jméno! – Tvé jméno pravé, ty,
  21. Hedvábné hmaty vyplašených stonů,
  22. Hymnickým rytmem plynou úlomky létavic
  23. Prasklá kde duha se klene
  24. Mnoho nocí tísní se na cestách svatebčanů,