Chovají odevzdané beránky, milující svá rouna
k vůli laskání bezradných rukou,
a kteří, sotva zvedli prosebné oči (tlamičku mají lysou a vlhkou),
klopí je pod káravým zrakem, který v nich dlouze zkoumá.
Ano, chovají něhu, nedůtklivou a bojácnou,
zajiklou plaše a provinile,
protože ví, že zatoulané zornice, dřív než by zjihle
k laskání bezradných rukou shlédly, raději pohasnou.
Stěny konejší barvou, jakou mají slané přímořské pastviny;
beránci, jimž sůl milá je (ó, ano, sůl slzí), tomu chtí.
V nerovných dlážkách čtou oči napiatě jakby v mapě přátelství:
horstva rozchodů, shod tiché toky, nezmarných záslibů šíré roviny.
(Zatím co podružně a břitce – s lenivým pachem petroleje,
jenž line z dláždic týž, co v létě z velikých alpských silnicí –
vyvstala podrážděná žízeň po vůni sen a silicí.)
A z těch, co společný jedí chléb, žádný, žádný se neusměje.
Protože – nezapomínejte! nezapomínejte! – přátelství je těžkou ornicí,
z níž rostou radosti o semčených rtech a dovnitř zahleděných očí,
kterým hříšno se oddávat, kterým se nedoslouží,
a chladivý olej lásky že se se smíchem nemísí.
Desatero očí temní tou radostí, věrnější stínu jež jest a nezbádavě němá.
Vidí ji, aniž žasly, a chystají úsměv, až by jim dala znamení.
Bezradné ruce (ó, v řetěz rozrůst!) zkoušejí prsty laskání
neuskutečněná.
Okna zřekla se patřit, a jimi vsunula se západu zářivá širočina
a v slova navždy už nepotřebná vtesala balvan mlčení,
jehož se dotkli: toto jest obřad patera srdcí drsného sloučení,
a desatero zraků utkalo se přísahou stručnou a příkrou jak třaskavina.
A výbuch – ten, jenž rozmetává stavě – bezhlesý zaskvěl se,
souhvězdí rodič, drtič mlžin, v nichž kalí příští stálice.
Vylidněné přistálo šero teď a pomáhá zapomenuté žárovce
světlý kuželík kroužit, aby si Přátelství troufalo zaslzet.