Vidím je. Takové dlouhé, hubené ruce,
žilnaté, suché a svraštělé ruce,
ty ruce hladem umdlené a bázní,
ty nesmělé a ustrašené ruce.
Tak bojácně a plaše proti nám se zvedaly
ty ruce ukřehlé a třesoucí se studem
v těch místech odlehlých na osamělém nároží.
Tam z cárů natahovaly se proti nám
v ponurém přítmí zamlklého portálu
v té čtvrti starých feudálních sídel,
v těch místech plných melancholie a smutku
a v přitlumené záři omlžené svítilny.
Ty’s ráda se mnou bloudila v těch končinách
tak teskně zamlklých a smutných,
v těch klikatých a tmavých uličkách
ponurých paláců a starých opuštěných zahrad,
kde podzim byl tak melancholický
mrtvými vůněmi svých opozděných květů,
kde ustydlá šeď stáří na všem ležela
a mlčení kamenných hrobů někde za městem.
O rámě moje opřena a plna smíchu
a zdravé veselosti kypícího mládí,
ty, dítě tolik milující vzduch a světlo,
v těch smutných končinách jsi se mnou bloudila,
kde prázdným ohlasem se rozléhal tvůj smích,
ten smích tvůj tolik kontrastující s tím klidem,
s tou zachmuřenou, těžkou náladou
a přísnou zamlklostí šerých portálů
s obrysy gigantických kariatid
a se vší tou se rozpadávající starobou.
Ty, dítě slunce, jako světlý paprsek
sem zbloudila jsi do těch stínů zakletých,
a tolik bylo něhy ve tvém hlase,
a tolik štěstí v jiskřících tvých očích.
Pak k tomu nároží jsme přicházeli...
Takové byly dlouhé, vyhublé ty ruce,
ty ruce chvějící se pokorou a studem,
ty ruce vyčítající a prosící,
ty ruce nastavující své prázdné dlaně
(takové byly měkké a horké ty dlaně)
a tolik bylo zoufalství a tolik tragiky
v bojácném chvění těch dvou ulekaných rukou.
Proč jsi tak vždycky zvážněla a smích tvůj umlkal,
když míjeli jsme spolu zamlklý ten portál?
Pro bolestný ten soucit měkké tvojí duše,
pro ten tvůj soucit hluboký a zraňující,
jímž náhle smutněly veliké zornice tvých očí,
ty, dítě, víš, já měl tě tolik, tolik rád!
Mne ale jiný smutek, těžší, přepadal...
Jsou pustá místa, kudy se mnou jdeš, má duše,
samoty soumračné a plné pozdních stínů. –
Já viděl je, jak proti nám se zvedají
ty něčí vyhublé a dlouhé, suché ruce,
jak v samotách těch natahují proti nám
své úpěnlivě prosící a horké dlaně,
jak všude ze tmy k nám se spínají
ty ruce hladové a plné neklidu,
ty ruce stále žádostivé něčeho,
stále za něco prosící a něco čekající,
jimž jednou nebudem’ už mít co dát,
ty ruce hladem nemocné, ty ruce nervosní
v těch odlehlých a sešeřených končinách,
kde osamělí jednou, duše, půjdem’ spolu...