A bylo chýrné roztržení mračen,

A bylo chýrné roztrčeníroztržení mračen, A bylo chýrné roztrčeníroztržení mračen,
blesk, vetčen kolmo, zvlnil se jak struna. Rachot bezradně ji vyhmatává, tu tam, střepí se drnče. Z onoho Jáhvova řásnatého náručí vyloupla se nepovědomá chudák mýtina habří, dvě břízy, sáh dříví, spálený palouk Blesk maní vžehl jí však znamení věčna. Vše pak sklíčeně shaslo. Atom času, jejž, co tady tančil, žeh onen zasáh’, stana, tětím ohňového meče pukl ve dví, a v každé půli oné jakby škeble, po skvělé perle: tamto trvání, znik onde, mimo čas obé. A ku podivu stejné. Nebylo svědků perlorodé té soulože ozon modře čpí věčnosti a ničeho modrá barva pomněnek kromě dvou bloudivších tu tvorů zahnaných bouří na okraj oné všemi zhrzené mýtiny, jíž na chvíli odpovědnost svatostánku. Kromě dvou bloudivších tu tvorů, a nepodobných druhu druh jak nepodobny obsah a nádoba nezoufejte, vzdálení! jež štítivými povrchy lpí, nenávistně čekajíce na kýs tříštící úder, slepého dárce svobody, který rozloučiv, rozpráší je niveč. Srpnových nocí hvězdné slapy. 11 Když se z chýrné trhliny mračen vyhoupla mýtina, plášť proroků pod ní vzdut mýtina chudák – ó, habří, ó, břízy, a ty, paloučku! – nevěsta zžehlá znamením hladká tržná rána jež vyvolené vbodl siný posel, shasiv dřívdřív, než zmámená zavrávorala, tehdy také tětím pukl atom času, stana první z bloudivších, sečný uslyšev příkaz mrštěný ohněm bíle a drze trysklým, zemní duch vře lávou přimhouřil zrak, a sobě sám pozorným cizincem, čpící ozon má modrou barvu pomněnek nalehl vnuknutím a vztyčil pyšnou jistotu, ohněm sršící bodlo. Zatím co tucha smrti, krásná jak zkamenělý dav, druhého v kolena ťala. Jenž, povznes zraky, kde slapy srpnových nocí po jiskrách páčivších tajemství popelný zastal déšť, kanoucí bezhlesou sprchou na úhor čela. Ústa šeptají půdě... Soustrastí ztrestav klečícího, svědek zřevší smutně se vznesl – tmavým kormidluje zrakem – odkud, odkud šumot křídel?! a svědek zbožňující, zasažen v srdce, vzlykl. Ústa šeptají půdě, a půda, naslouchajíc, odpovídá květenou. Ozon, jenž dohořívá, má modrou barvu pomněnek. 12 Když tu vesmírný vzdech vssál a zahladil nezoufejte, vzdálení! dva ty nesmířené. A z obou stran strmého ticha – visutý most, ale břehů není – zřeli jste? duha nad slzami hlasy marnou nadějí sezdaných střídavým zpěvem ó, habří, ó, břízy, a ty, paloučku! epitalam klenou mrtvě plesný. 13