STACCATO

STACCATO
Ó! Ržání běloušů v planoucích lukách! Pěna posedlými vločkami ze šklebných dršek víříc, kletby do výhně syčí, ohé. Pošetilé panny bloudí kol dokola zamčených domů, ohavní pěstouni chlípně slídí děrami okenic po sledních křečích čistoty vydané ve psí, ohé. Manželky jejich látají punčochy dcer běhen, krátkozraké oči přes bryle v minulost tu tam žblunkly, a ruce, nahmatavše v ní hanbu, vztekle škubly jehlou, ohé. Nevinné panny bloudí zatím kol zamčených domů. Uštvané, do kouta vrat vmáčkly se, lenivé královny včelek, kýžený náraz smilstva otálí, šupiny spadly jim s očí, ohé. Synkové pěstounů béří se z hospod hulákajíce, obžerné škyty pohánějí měsíc, přízračný ráf, hvězdy mihotají úlisným mrkáním čmuchalek, ohé. Noc, pohozený šlojíř, nedbale uvázaný od polu k polu, nárazy zlotřilých větrů jedním se koncem posléz utrhla a hadím jakby jazýčkem ohledáváohledává, kde by uštkla planetu, ohé. A velitel všech věcí těch, ztepilý, mrazný a plachý, a na jehož mladém čele ranné vrásky trojklannou hvězdu tvoří (vskutku), ruce založiv patří na ono bezvládí a odpírá zvolat: Ohé! 35 Ohé, ohé!, až by pěstoun nevinné panny vpustil, až by se všichni snížili k nohám holek, měsíc stanul, noc políbila, bělouši vzdali se, ohé. Zpívejte znovu hroznou tuto píseň, ale hrajíce na strunné nástroje vnitřních Asií! Rýmy zvučnější gongů a trýznivou krásu msty najdete v ní. Bičem po zádech mrskne a vzpruží vzpouru, ohé! 36