Jméno! – Tvé jméno pravé, ty,

Richard Weiner

Jméno! – Tvé jméno pravé, ty, Jméno! – Tvé jméno pravé, ty,
sluncem svržený soku, zvaný stín. Z těch, jež protivenství láme, nejsi. Přesný, věrný, svobodný pod bezbožnou patou lidí, kterým teprve nemdlícím archandělem jsi tam, kde zápolíš s bohem, zlomen a zpříma? Jméno! – Tvé jméno pravé! – Vídám tě padat; šíp střemhlav není hroznější tebe, když – pustiv kopí, cesty brázdiče – v korunu hadích vlasů létavic vjels prsty vřeteny, zatím co v ústech, rudých a okrouhlých jak pečeťpečeť, vře vykleštěný zvuk. A krutě napiatá lýtka i v pádu ještě osnují nanebevstoupení. Zářivý! Ty, z podstaty slunce, podrážděn pralesními hlasy temnot, znovu vždy, vždy znovu vrháš se kučeravým lvíčetem v jejich splavy, zas a zase se nevraceje – – – Rozemlet tmami že, ty, boha znepřátelený miláček, s nimž se smiřuješ laskáním za obzory? Ne! Hádem neporaněn dospěls k lukám oslňujícím, a vzduchu, ostrého jak šafrán, nalokav hrůzu, duješ do plachet nebeských fregat. A toto je koloběh, kudy se přemožen nepřemožen 57 k nemdlícímu jak ty vracíš soupeři, křiče štěstím. Jméno! – Tvé jméno pravé! – A uvítám smrt, s níž jsi sezdán láskou krvesmilnou.
58