Jméno! – Tvé jméno pravé, ty,
Jméno! – Tvé jméno pravé, ty,
sluncem svržený soku,
zvaný stín.
Z těch, jež protivenství láme, nejsi.
Přesný, věrný, svobodný pod bezbožnou patou lidí,
kterým teprve nemdlícím archandělem jsi tam,
kde zápolíš s bohem,
zlomen a zpříma?
Jméno! – Tvé jméno pravé! –
Vídám tě padat; šíp střemhlav
není hroznější tebe,
když – pustiv kopí, cesty brázdiče –
v korunu hadích vlasů létavic
vjels prsty vřeteny,
zatím co v ústech, rudých a okrouhlých jak pečeťpečeť,
vře vykleštěný zvuk.
A krutě napiatá lýtka i v pádu ještě osnují
nanebevstoupení.
Zářivý!
Ty, z podstaty slunce,
podrážděn pralesními hlasy temnot,
znovu vždy, vždy znovu
vrháš se kučeravým lvíčetem v jejich splavy,
zas a zase se nevraceje – – –
Rozemlet tmami že, ty, boha znepřátelený miláček,
s nimž se smiřuješ laskáním za obzory?
Ne! Hádem neporaněn dospěls
k lukám oslňujícím,
a vzduchu, ostrého jak šafrán, nalokav hrůzu,
duješ do plachet nebeských fregat.
A toto je koloběh, kudy se přemožen nepřemožen
57
k nemdlícímu jak ty vracíš soupeři,
křiče štěstím.
Jméno! – Tvé jméno pravé! –
A uvítám smrt, s níž jsi sezdán
láskou krvesmilnou.
58