– – – jenž řekl: – Věci ochuzují,
– – – jenž řekl: – Věci ochuzují,
myšlenka, hrabivá, pobere je a sešlape.
Tvary léčkou svedenému duchu,
a jež vylouží dokonalost. –
Možností, modly, kamejové oči
jsou děrami larvy, kterou klame určení,
lhostejná kvočna.
Já, který nejsem ďáblem, šeptám ti: – Zavrhni,
a na trojici oné vymodli zavržení. –
Veškerá ona rozloha údolí,
hrobu hor nikdy nezasypaného,
hrotí se nyní –
– večernice sehnala stádce a zašla v dům utrmácená –
v ptačí tikavý sen jeden a osamělý.
Jak včera, jak před věky, jak tehdy až tento hrob posléze se zavřel,
tenký, tenký ten hlásek útočí na ozvěnu sfér,
srdnatě hrůtkem burácivý hlas z ní páče,
jenž by pověděl.
A do mezer smělých „tík“ řítí se laviny
ticha hrozného, tvrdého ticha dějstva,
a nerozlomný co koule, zapřísáhlý vzdor
zamlčet stařičké zemi, kdo že ji zaklel
v nevzhledné hořké zrno
a s nekonečna nebytí svrhl
v bědnou vteřinu trvání.
Neumlčí však zvuku-zvonečku,
jenž vždy zas vybřídá ze spoust nadějně radostný,
a křepce šplhaje,
s vrcholků zoufalých sosen důvěrně patří
hvězdám do tváře.
A hluboký spánek mystickou líhní zítřků.
26