Citlivé báně echa pružně komíhají
nad osmi lyrami, nad chlapců osmerem,
nad chlapců osmerem. A v roztržitém háji
hobojí bloudí ton rozčíslý vichorem.
Jinochů svolná šíj milostně obemčena
krajkovím obojků, a touhy rána zpěvná,
pod solným obvazem jež vraha velebí.
Ó, choulostivá echa nalíčených smíšků,
ó, hravá echa závratí!
A plavná echa slzí oslyšených pannen.
Záhadných chlapců vzdorná brouzdá se v nich něha
jak v mělké leptající lázni. Osmý, raněn
sedmerem zapomnětlivých a krutých druhů, mává
– v sirých, vysoko vzrostlých krváceje zvucích –
thyrsem. Skřivánek Moranin vzkaz mu střásá
trojzvuký, něžný, a v předtuše, že krásná,
mroucí bůh velí křiku krve své, by utich’.
Šestizvuk tanců vašich vzbouzí, kusý,
mou touhu po sedmém. Kdo šťastnější ho zlákal,
čí potěšením dnes je luzný druh váš rusý?
Hrou bylo počato, a teď se v osud smráká.
Jenž závoj za závojem rval, by odkryl Jméno
– tak jako pod slohou, vždy těžší, verše kácí –
jak stane před jícnem, zkad čiší Bezejmeno?
Neoschlo ještě pýchou zžehlé tratoliště,
zkad šestý, ucpávaje bok, byl ve hry druhů výskal,
a zapomenut už, tak jak by nebyl ještě.
V slepých však pamětech vidomý jakby vyvstal
stín podoby jsoucí a nikam nepodobné,
a pánovitější než agonie píšťal.
Čtyřhlasým zpěvem, jemuž slepý výkřik
podpalnou jiskrou byl, couvaje záštíplný,
vybuchá povržením udusaná láska, zlostně hýří,
a každým poskokem srocených smrtí vlny
úskočné parády lstných andělů se bystří.
Když tři, jediným jsouce, byli vystavili
stráže kol vězení, kde jali Oko Boží,
srazili děs, an hnal se po nich, bílý,
a dumají, slyšíce bázeň svou jak hoří.
Věrnost je jediná, a vše jí dobrou sudbou.
Líp nežli proutkem, žízní objeví se pramen.
Odstraší zástupy, kdo zanícen jde o dvou.
Rouškou, jež zbyla, cloumá vichr Jména.
Až časy naplní se, bude odnešena!
Zbylý je připraven.
Sirý, vysoko šlehlý zvuk ho probod’.