RYBÍZ
Až ta nedovtipná očka prokouknou naven,
zajiskří se v prostořekých hroznech rybízů,
a brčálová zahradních dvířek (zhurta vyražených)
splyne s plecatou vandrovní chutí, ach, s tím nenasytou,
v kostrbatou sloku tulácké chůze, která má barvu
deváté ranní.
Až se jejich zamčená očka vyvalí následkem rámusení
mladičkých zahradníků, hrajících za zídkou v míč,
ráznými hrozny rybízů šlehne to šťavou
zpěvnou co krev, tak snadnou všakvšak, jako chutná
citroncitron, když udělal radost bělostným zubům gólmana,
kteréžto trnou, a jsou jako vlčáci.
Ale až ospalá růžová očka zase se zavřou,
protože poledne dvanáct vmetlo v ně písečných zrn,
8
smrskne se kotouč sloky na matnou rýžku
(jak svět v očích předoucích kocourů),
útěžek zrání zakalí nesmírnou zář ranní nejistoty,
zmoudřelý křík ten splihne jak vyčichlé whisky,
a my už jen zkyslé bubliny sodovky budeme čít
a usedlé odpoledne, v trepkách, jak neutrum verba.
Všechno však ještě lze napravit, dokud ta věž,
která nás vidí svou bání dužnatě cibulovou,
nevyřkla ještě ortel nad tímto dnem,
a zatím co bodrost počinku dalekou ještě cestu
vážit má k ústím touhy, skropme ji koráby,
chlubným jichž nákladem zhašená bolest, a víra,
jíž spila se mrouc.
9