KOSMOLOGIE
Jizva srážky, záměrná jak rozum, dí: – Jsem ranou, tedy poutem, mnou snoubíte se, samotářští blázni. – Ale kosmické planiny tonoucí v povodni čísel, a natáčené na hřídele, jejichž chod neznám, ni smysl, ale dráhy, kde se jako neštěstí válejí planety s vlajícími vlasy, v odveť: – Jsi jen, že jsme se střetly. – 7

RYBÍZ
Až ta nedovtipná očka prokouknou naven, zajiskří se v prostořekých hroznech rybízů, a brčálová zahradních dvířek (zhurta vyražených) splyne s plecatou vandrovní chutí, ach, s tím nenasytou, v kostrbatou sloku tulácké chůze, která má barvu deváté ranní. Až se jejich zamčená očka vyvalí následkem rámusení mladičkých zahradníků, hrajících za zídkou v míč, ráznými hrozny rybízů šlehne to šťavou zpěvnou co krev, tak snadnou všakvšak, jako chutná citroncitron, když udělal radost bělostným zubům gólmana, kteréžto trnou, a jsou jako vlčáci. Ale až ospalá růžová očka zase se zavřou, protože poledne dvanáct vmetlo v ně písečných zrn, 8 smrskne se kotouč sloky na matnou rýžku (jak svět v očích předoucích kocourů), útěžek zrání zakalí nesmírnou zář ranní nejistoty, zmoudřelý křík ten splihne jak vyčichlé whisky, a my už jen zkyslé bubliny sodovky budeme čít a usedlé odpoledne, v trepkách, jak neutrum verba. Všechno však ještě lze napravit, dokud ta věž, která nás vidí svou bání dužnatě cibulovou, nevyřkla ještě ortel nad tímto dnem, a zatím co bodrost počinku dalekou ještě cestu vážit má k ústím touhy, skropme ji koráby, chlubným jichž nákladem zhašená bolest, a víra, jíž spila se mrouc. 9

SOBOTA
Kučeravým globem třaslavých stuh vrou a válí se klubka snů, a z rozedraných atak Don Quijotů, – srdnatých atak klikyháky na králství onoho světa – koketně visí, půvabně vzkvétá dekorativní cárstvo. Samotářův kout, zkad se strastmi člun vyplul. S posádkou línou vyplul, hladce, hladce přistál, zacinkav o jejich tvrdnoucí křišťál, před vyznáními lásky. Och, o srdcervoucím souzvuku pavoučí kouty hovoří, když radost, jež táboří v sobotě anglického týdnetýdne, byla je obstoupila! 10 Zašveholila chvatně, smyčně a švižně jakásto družná rozpomínka. Jak aeolská harfa zalhaných stonů. Jak nevinný dítěte škyt, jež spinká uprostřed orgií vibrionů. Sobota anglického týdne. Chytré aperitivy, chytré, smavé – duhy rub – kuplířky žvavé a vyzývavé rhytmicky tleskají k farandole večerních zálusků, a slečna pokladní taktuje prstem, taktuje trestem, taktuje v kole za vlání číšnických ubrousků. Zrcadla vězní vichřice pohledů, které dost rychle neutekly, padly do chtivých očí, padly do vlčích jam,jam (na jedné pohovce, kde se vtírá falešný aubusson, odumírá zrazené lásky slib hlavolam), a nedružná kocábka opilého hosta brázdí, brázdí moře trpkého octa, napiavši velikou plachtu z novin (stránka sebevražd), kouř čadících tužeb opřel se do ní, 11 ana křivou stopou úhorových brázd fičí slotou. 12

LENKA
Taková jsi polonahá! Taková jsi! – Proč se zdráhá hrdopýška? Proč se zdráhá nad těmito cáry, které jsem jí dala, ze srdce, ze srdce ráda dala? Vezmi, vezmi, zaplatilas, neboť jsem ti chlapce vzala. Vzala! Těsná snad halenka? Krátká snad sukénka? – Leničko, Lenka, žalost tak hluboko jak slunce vysoko, den zmizet ještě nechce, a mně už tak teskně jakby noc. – 13 Úzká snad botička? Tlačí nožička? Lenka, Lenka! Míň nežli srdéčka vzpomínka, vzpomínečka, bolestivá jehla, jehla tenká. Oj, tam skála, kde jsem výskávala, když jsem čekávala. Ó, to skála, co jsi plakávala. Holá skála, strmá skála, ztezka vychytralá vede k ní, láká. Když se smráká, slunce tam naposled zastaví sese, než do moře skočí a utopí se. Po skále voda hmatá, sáhá, tak svůdná, tak vlahá, a jiskří se a krabatíkrabatí, když sluneční ořioři, než zmizeli v mořimoři, zabrali v oprati. 14 Slunce tam naposled staví se, slunce tam odtamtud topí se. Než zmizeli ve vodě, zabrali v opratě sluneční oři, sluneční koně bystří. Jak daleko se, jak překrásně jiskří! – Lenka, Lenka! – bohatí jsou tak chytří a chudí hloupí tak, a tolik tenká, tenká, tenká je láska. S jedné strany je trpké moře, s druhé údolí sladké. S jedné strany se utápí hoře, s druhé je štěstí, ale vrátké. Co zaplatíš, Lenko, Leničko? Zaplatíš tolik co slunéčko? Než zmizeli ve voděvodě, zabrali v opratě koně, světlí koně bystří. Lenka, Leničko, Leničko, Lenka, za krátkou sukénkou, sukénkou žebravou, za Lenkou obranou moře se jiskří, jiskří, jiskří. 15

SNOVÁ BALADA O SNU A SPÁČI
Sen nejkrásnější noci – shaslý chorál duhy, němý požár hvězd – vzbouřil se, vyvřel, vzkypěl, udal se, prohléd’ a k loži sed’. Usedl k loži a patřil spícímu ve tvář (či to mrtvý byl?) i poznal a nepoznával druha, jehož byl zapudil. Zřel shořelý byt svůj, stydlý jak popřený malodušný čin, a v stojatých loužích spánku syčí oharky snových zřícenin. – Dočerpej dna se mého, ó spáči, zánik tam nově se dní, 16 kořeny moje vysuš, popřev, a poušť tvého spánku se zúrodní. Jsem, běda!: Shaslý chorál puk’ zapěv, a němá světla hynou slepýma očima. Jsem!, ale marný jsem, jak popel, když spáleno nic, kde všechno počíná. Sni zas, ó spící spáči, a hrobovou spánku sluj zalidni mrtvým, jenž vrací se v zhrzený domov svůj. – A spící ze sluje spánku se vynořil (spící či mrtvý spíš?) a na pustých skalách první trsy číhající myšlenky hraní již. A dí: – Kdo mluví tady? – A onen: – Sen nejkrasší noci tvé. – Dí znovu: – Kdo to mluví k mé odmítavé myšlence? Kdo mluví? Je však řečí ještě ta tma shaslých slov, kudy ploužný dým? Jaké to dálavy plavily spáče, že řeč onu vím, ale neslyším? – 17 Sen: Sirotčí tvar můj se taví touhou po sobě. Horká láva ta zpráhlým tvým nitrem brázdí zase cestu snům, která zaváta. – Zas opadly vody spánku, a nový trs počal vykvítat. – Ty snem? Sen nebyl. Sen linul. Snem ty, o němž mohu přemítat? Sen nejkrásnější noci? Je pohroben v bdění mém. Jak byl bys jím ty, ty, jenž sobě tolik podoben? – – Ne pohroben v tobě. Jsi hrobem puklým a zejícím. Poshášej klamy bdění svého, a já zase zasvítím. – Štěrbinou okenice den zastrašil sirý a zlý. Řek’ spáč: – Mrtví méně jsou mrtvi než titi, kdo nevěrně uprchli. Teď poznávám tě: Jsi zradou, zradou snu, jenž byl, že ničím byl. 18 Jsi zradou, jsa jím přílišpříliš, než že bys vpravdě byl. – A poznavše se, patří tvář ve tvář dva sobě zcizení. A v rumišti snů dar světla o daru temna sní. Níž, níže opadává vodstvo noci a z něho vykvétá trs myšlenky trpce bdělý, a šírost veň zakleta. 19

PROSTOR PAŘÍŽ
Na bulváru Montmartre jsou knihkupectví firem Rey a Flammarion, která téměř sousedí a jejichž pouliční vykládce – „ostrůvky“, kam se utíkáme před autobusy – jsou jakoby útočištěm jistým chodcům původem s levého seineského břehu, jež uprostřed tohoto ambulantního barbarského tábořiště jala taková nostalgie po náměstí sv. Sulpicia, lucemburské zahradě a ulici sv. Otců (kterýmiž třemi body jako by byl pro ně určen „prostor pařížský“), že se už už chystali rozplakati se a utéci se jako v davu zbloudilé dítě k panu strážníkovi, který ostatně má tady jiné věci na práci než chlácholiti ztracená neviňátka z Latinské čtvrti, jež jemu, pastýři bulvárního stáda skořicových svrchníků, exotických huček a kokrhelů, nejapně nalíčených krasavic a krasavců z Montevidea, Braily, Berlína a Simferopole, je čímsi tak vzdáleným, že se zdá modrým mythem. Tak asi bylo zčerstva přibylému Barbarovi, když ho na římském foru přepadla vzpomínka na Getsemane. 20 Mezi oběma knihkupectvími je podvojná zasklená galerie, plná krámků, kavárniček a hospůdek. Ústí na bulvár dvěma vchody. Nad jedním je nápis „Galerie de l’Horloge“, druhý zve se „Galerie du Thermomètre“. Jsou to jakoby dvě těsná slepá střívka, visící na velestřevě. Vzadu splývají, a přes sousedství bulváru i značný počet závodů, s nimiž se tam shledáváme, je v nich podivuhodné spiklenecké mrtvo. Ruch tamní má se k uraganu na bulvárech, jako se má světlo pod širým nebem k mazlavé a začazené šedi, která sem padá nepopsatelně špinavými světlíky. Vše to, knihkupectví i obě pasáže, padnou zanedlouho v obět krumpáči; půjde tudy prodloužený bulvár Haussmannův, který stejně netečně spolkne jak obě dvě ona tuskula čtenářů i zlekanců napřed, tak obě chrniště vzadu. Pravíme „chrniště“. Neboť Louis Aragon, který po těchto zdánlivě banálních pasážích, mimo něž přejdou denně, nic netušíce, statisíce lidí, podnikl podrobnou výzkumnou cestu, napsal o nich monografii tak pitoreskního a pornografického romantismu, jak je s to napsati mladý muž naší doby, jehož obrazností, (kterou anýz de l’Oxo, srkaný na kavárenské terase v onu předvečerní chvíli, když bulvár vysílá do světa poplašné světelné signály, aby mu bylo pomoženo od povodně lidí, ryků, chtíčů a potutelné naivnosti, jež se jím valí, zlehtal do optimistické vlídnosti), pádí romantické vidiny, klouzajíce po převodním kole jeho 21 nervového ústředí s tím halucinovaným mlaskotem, s jakým se dobře namaštěný řemen navíjí na setrvačník. Dokazovati, že naše civilisace, za jejíž hlavní příznak bývá mylně pokládán chvat, není střízlivá, nebo dokonce, jak se říká, antipoetická, bylo by nošením sov do Athén. – Naopak, jest až podivuhodno, kterak tato civilisace, jejíž chod projevuje stále zřetelnější sklon k tomu, aby připomínal racionelní chod čistotně zpracovaného, lesklého a přehledného stroje, se pathosu často velikášskému a velkomyslně theatrálnímu podává tak, že se v tom žádná doba nemůže měřiti s dobou naší. Nejpodivuhodnější jest však to, že kvalita současné romantiky, a řeknu romaneskna, je táž jako romantika let třicátých. Ledaže – ježto hlavním příznakem naší civilisace je cynický vzdor vytrvati ve zlu – jsou vidiny současných romantiků nepoměrně obludnější a zavileji obludné než i vidiny „nejtemnějšího“ středověku, který ostatně nebyl ani zdaleka tak temný, jak to tvrdí jeho epitheton constans. Kdyby vás byl oběma oněmi galeriemi prováděl romantik z dob, kdy na bulváru pučela ještě tráva a hrály se premiéry Offenbachových operet, byl by tamní pitoreskní prostituci, trůnící za štíty střižních obchodů, modistek, výstředních divadélek a masérek, poznamenal frivolním epigramem, jaké se pěstovaly v kavárně Tortoni. Romantik opravdový nebyl by se 22 spokojil duchaplností tak střízlivou. Prostituce tak karnavaleskní jako je ona, kterou, jak se zdá, hostí obě pasáže, byla by jeho obrazotvornost pobídla k vyšším poetickým metám, a Eugène Süe byl by tam rozbil stan jakýchsi pomyslných spiklenců, usilujících o cíl stejně naivní jako neujasněný, byl by tamnímu domovníkovi přidělil podvojnou úlohu důvěrníka politických psanců a tajného policisty, a jedna z nevěstek, jejichž práci popisuje dnešní průvodce s naturalismem tak halucinačním, že přestává býti naturalismem, byla by bývala záhadnou kněžnou, kterou na tomto bezpečném místě chová před škůdci kníže ještě záhadnější a jež hyne nakonec dýkou svého „pasáka“. Louis Aragon naproti tomu podává o obou pasážích obraz vpravdě féerický! Jsme s ním jakoby v akvariu plném mléčné jakési tekutiny, kde krouží najády, tu se rozplývající niveč jako v pohádce, tu berouce na se hrůzně obludné podoby, že jde mráz po zádech; lidé, kteří se tudy berou, připomínají ku podivu figury Balzacovy – nezapomínejte, že jsme na dva kroky od bulváru 1924 – ale jsou tak odhmotněni, že vrhají sotva stín; bary mění se pod rukou Aragonovou v jakés ponuré oficiny zločinu a odporných machinací; v prosaickém deštnikářově výkladci provádějí deštníky a hole kýs tanec kostlivců, a falešná ruka v zanedbané vitrině obchodníka s obvazy a protésami, pohozená v bidet, div se mu nerozrůstá v děsivě mnohorukou postať Šivy, koupajícího se v moči. 23 Nespouštějme s mysli, že prosaická všednost obou pasáží je rovnou provokativní. Jaký romantický potenciál třeba tedy předpokládati u spisovatele, jenž je s takou snadností, s takou frenesií (na oko tak chladnou jako rozjímání karbonářovo) transponuje do reality takto supranaturální. – Jaký potenciál teprve, uvážíme-li, že to jest muž, který dnes odpoledne v automobilové výstavě hladil a laskal jako ženu podélný řez posledního modelu Dieselova motoru, znaje v něm vše až do poslední záklopky, že to je muž, z jehož velikých ctižádostí je nemíti ve svém úboru nic, co by mohlo býti pokládáno za kopii podle waleského prince, který však zato zase byl prvním pařížským mladíkem, jenž nosil americké brýle, muž, který staví na odiv takovou nevážnost k intelektualitě, že mluvívá o literatuře výhradně jen se svým domovníkem, jenž jest tajným policistou téměř negramotným, zatím co se svými redakčními kolegy rokuje toliko, a s vášní nikoliv už zastíranou, o vzrušujících odysejích agenta publicity. Muž posléze, jenž nemá ve své pracovně jiných obrazů krom kolorovaných kreseb z anglických módních časopisů pro pány a tvrdí, že nesnese čísti nic krom La Côte Deffossés, Paris-Longchamp a „Jezero“ od Lamartinea. Nepodobá se však, že by právě „Jezero“ bylo příčinou jeho romantické literární orientace. Pro člověka jako já, jemuž – poněkud libovolně – bylo dáno přízvisko „dvojnictvím posedlý“, nic není 24 svůdnější než vmysliti se v příběh, jenž by se sehrál na podvojném jevišti pasáže „de l’Horloge“ a „du Thermomètre“ a byl svou povahou křiklavým protikladem této chlipné scenerie. Chtěl bych na příklad, aby pokladní „Théâtre Moderne“, které je na konci pasáže de l’Horloge, byla čistotná, cele vrásčitá babička v naškrobeném béarnském čepečku, a zimomřivá v černé niantilce z pletené vlny. Zatím co by vydávala lístky do onoho naprosto prý nikoliv obojakého podniku (neboť se říká, že je vším spíše než divadlem) a nepřítomným hlasem odpovídala na potouchlé otázky zákazníků, duchem by s úzkostí dlela u vnuka, švarného chasníka klidného a tvrdého zraku, kterého se slzami v očích uprosila (tři léta tomu), aby opustil pařížský Babylon pro spásu duše své a který se v americké kterési farmě lopotí, nabádán jedinou myšlenkou, aby totiž každého měsíce mohl své ubohé babičce, která se ho, sirotka, byla ujala, vypomoci příspěvkem, a do pěti let ušetřiti ještě tolik, aby jí zabezpečil bezstarostné, byťsi skromné stáří, a vykoupil ji z hanebného povolání, jež se bylo jediné nabídlo její bídě a její vetchosti. Někdy by tato babička dala skanouti slze na podávaný kupon, oprávňující nejen k účasti na představení „Šimravého Serailu", nýbrž i k přehlídce Odalisek, a bledému výrostkovi v čapce, s cigaretou přilíplou na spodní ret, by na drzý a zlý výsměch, s nímž by ho bral, odpověděla třaslavým hlasem: „Ó pane, můj vnuk by se takového něčeho nikdy nedopustil, 25 proč nectíte stáří?“ – Kdyby výrostek, pohodiv ulízanou hlavou a přitáhnuv fulár, odsekl: „Nebreč, babo, tvůj vnuk je pasák jako já,“ bylo by to, jako by vrazil dýku do vyschlé hrudi babiččiny, která ovšem netuší, že její vnouče, místo aby se plahočilo na farmě, je tak říkajíc sekretářem staré, ale dychtivé americké spisovatelky, bydlí v Bostonu a nosí kravaty podeseti dolarech. Jakkoliv však by oběma pasážím slušela nějaká svěží, nakasaná povídka, hodná hraběnky Ségur-Rostopčinové, plná čtveračivých dívek nebeských zraků, jinochů, troufajících sobě líbati toliko čílka, a shovívavých, žertovně přísných babiček, mám nakvap, abych opustil tyto končiny, jež patří Louis Aragonovi tak jako Země Františka Josefa patří Payerovi, který ji objevil. Neboť čím déle dlím v těchto jiným objevených končinách, tím trapněji svírá mě pocit, že honím na cizí honitbě. Opouštím ji tedy a jsem unášen peřejemi, které se vždy, šestou počínajíc, rozproudí nerovnou ulicí Montmartre, aby se rozplynuly v tišině, která se tou dobou rozkládá kolem Ústředních Tržnic jako mrtvé vody sotva zatím zčepýřené posledními metaři, a líné tak, že byste je sotva měli za schopny přeměny jakoby v gigantický vroucí polévkový kotel, kterým budou k půlnoci. Kdykoliv zabloudím ve čtvrť Tržnic, vyhledám ulici de la Vieille-Truanderie, která je ledajaká, ale do níž mě vábí protiklad, jejž tvoří její jméno, evokující 26 středověk (ne však středověk rytířský, nýbrž středověk zalidněný chátrou náhlých běsných, ale rychle opadajících rebelií) s moderním restaurantem Pharamond, jehož jméno – k dovršení příjemného protikladu – je rovněž středověké, ale šlechtické. Před jedním z hotýlků, jakých je v této čtvrti mnoho a na nichž podivu nejhodnější je to, že lidé, všedší tam, zhusta opět vycházejí živi (a kdo vzhled těchto hotýlků zná, nepodiví se, že se nad touto okolností pozastavuji), stojí dav, takový dav „okolo vraždy“, jenž se přes svou horečnou repetivost vždy zdá hrobově mlčelivým, i dovídám se, že byl právě zatčen vrah vetešnice z ulice St. Joseph (jak to, že se v této ulici nevraždí denně?), o jejíž bestiální vraždě píší večerníky. Dovídám se také, vrah že byl vypátrán náhodou dosti zvláštní. Jeden obchodník ptactvem na nábřeží des Messageries udal na komisařství své čtvrti, že ráno, sotva otevřel krám, přišel k němu asi osmnáctiletý kluk, jenž mu napadl svým brutálním vzezřením a rozčilením, které se marně snažil zastřít nuceným žertováním. Kluk ten žádal ptačího zobu, a jakkoliv se ho obchodník po ničem netázal, dodal jakoby na vysvětlenou svého časného příchodu, že „kdoví jestli ta stará ochechule z toho už neumřela“. Když se obchodník tázal, cože tím myslí, kluk odpověděl, že mluví o své sousedce, bydlící v témže hotelu jako on, staré svobodné šteperce, která už několik týdnů leží, o niž on pečuje a které zejména slíbil, že se bude starati o 27 jejího kanára. „Ale měl jsem v těchto dnech vážnější věci na práci, musil jsem se cárat sem a tam, měl jsem „něco“ v Chartres a o dům jsem už tři dni ani nezavadil. Tak mě zrovna napadlo, co ta stará a její pernatec asi dělají.“ Nuže, svůj ptačí zob platil kluk stofrankovou bankovkou; obchodníkovi, který se pozastavoval nad tím, že platí koupi tak nepatrnou velikou bankovkou, odpověděl, že „každý má takový drobný, jaký zaslouží; já stovky.“ A podle popisu obchodníkova podařilo se vraha k večeru zatknouti. Nenašli ho v jeho pokoji, nýbrž u lože šteperky, která div nezšílela, když se dověděla, proč „ti páni“ přišli. Křičela, že to není možně, zaklínala se, že ta „zlatá duše“ jim svou nevinu dokáže. Vrah! Vrah on, který ani na cestách na jejího „zpěváčka“ nezapomněl. Sotva se dnes ráno po sedmé vrátil, rovnou ke kleci, kterou vyčistil, s kanárkem se mazlil, nadrobil mu. V pokoji poklidil, pro jídlo jí došel a celé odpoledne ztrávil u její pelesti, vyprávěje, jí, „ubožačce, která už za nic nestojí“, o své cestě. Vrah! Jako by vrah mohl říci to, co jí „ta zlatá duše“ říkala právě než ti páni přišli: „A, tetka zlatá, to byste neřekla, tady bláto a špína, a okolo Chartres půda umrzlá, že zvoní. A ráno to jíní!“ Nuže, zlatá ta duše byla za půl hodiny donucena k přiznání. Nebylo žádné cesty, žádného Chartres, nýbrž třídenní hýření „na kuráž“, třídenní špehy, „jaké že ta stará má zvyky“ a vražda, kladivem do palice a 28 podříznutím. – Lidé pohoršovali se zvláště tím, co nazývali „holomkovým pokrytectvím“. Jeho starostlivost o chudou nemocnou šteperku, jeho péče o starého, opelichaného kanára nebyly jim ničím jiným než nemotornou „combine“ aby svedl podezření. Možná, že by ve dne byli bývali shovívavější, ale noc, tma, pokálená nečistými světélky primitivních plynových svítilen, je potměšilým spojencem podezřívavosti a podlosti. – Což však dovede opravdu jen Rus věřit v něhu vrahů? V světě, jejž obýváme, existuje jakýsi rušitel, jenž je příčinou, proč není ctnosti ni krásy, v nichž by nevězel mrzký kaz, ni bědy, ni podlosti, v jejichž některé řase by nějaká tříšť slitování či lépe čistoty nebyly našly vlídného útočiště. – V každé z našich věr sedí, slzíc, nostalgie po věrách těch, jež jsme pro vyvolené vyznání potírali, a každý z triumfů, jež dobrý člověk slaví nad svými vrahy, smeká klobouk před tím, nad kým zároveň mává vítěznou a krutou sekyrou. Příroda není sentimentální jako některá úzkostlivá svědomí, a ani v příčinách, ani v pohnutkách ni pudech ni gestech není hierarchie. Není proč žasnouti spíše nad dojatým vrahem než nad upřímným diplomatem nebo nad otylým dobromyslným šprýmařem, jehož nejmilejší kratochvílí je vytrhávat pavoukům nohy. Všichni jsou stejně vzrušujícími jevy podivuhodného zákona, podle něhož boj kontrastů je věčný 29 a nerozhodný, a kde každý částečný úspěch je zároveň také karikaturou vítězství moci, třebaže tajně a nevědomky protivné, jíž straníme nejvíce právě tehdy, kdy jí nejvíce klneme. V jednom z moderních divadel viděl jsem onehdy promítati film, jehož autor se honosil, že, skládaje jej, zřekl se všech tak zvaných uměleckých úmyslů. – Chybou všeho dosavadního kinematografického podnikání právě bylo, tak tvrdil, že snilo o jakési filmové estetice a že kazilo filmy cerebrálními zřeteli a divadelní sentimentalitou. Libreto filmu nepadá vůbec na váhu. Kinematografie není uměním, nýbrž průmyslem a technikou. To, co film spasí a co z něho učiní onu podívanou, kterou tak vášnivě očekáváme, budou zpomalovače, urychlovače, přetisk, osvětlovací triky, zvrhování projekcí, přerušování, a vše to beze zřetele nejen k libretu, nýbrž i k fotografovanému objektu. Jen takto necitový a neestetický film hoví nám dnešním lidem, kteří myslíme nejinak než zvučící receptor bezdrátové telegrafie, a pro něž Láska je nehodou. Za promítání onoho filmu smekl se jednou reflektor tak že místo na plátno vrhal světlo do obecenstva, smazav obrazy na průmětně jakoby tvrdou gumou. Můj zrak, zmatený světelným koštětem, padl náhodou na autora filmu, kterého znám. Jest to mladý muž, jehož zjev vnucuje neodbytný dojem, že jest žárlivým strojníkem, zamilovaným do stroje jemu svěřeného. 30 Strojem tím je jeho vlastní tělo. Komu, ne-li jemu, slušela by ona urputná ocelová estetika? Pod volným oblekem z dobrého anglického sukna, střiženého na rázně ulitou a bezvadně artikulovanou masu těla, tušíte zrnatou bílou pleť přivyklou každodenní koupeli, prostocviku, který se mu stal svatou povinností, a v nerozpačitě pohodlných ohbích šatstva volně a pyšně rodí se pohyb, který z kloubů, tak jakoby z čepů výborného stroje, přenáší se, rozvíjeje se a mohutně, po šlachách a svalech, jež ho jako transmise podají bezpečně až tam, kde se má vyjádřiti jakýms účelným a nezpěvným lyrismem. Oči vychované k nevšímavosti vůči všemu krom překážek, které by se pošetile stavěly v cestu suverennímu pohybu tohoto necitelného božstva, nedovedou patřiti jinak než rovnou před se, ne však, aby vnímaly, nýbrž aby řídily onu vzácnou mechanickou hračku, před níž sklánějí ženy hlavy, instinktivní to obranou před oním pokušitelem, o němž vědí, že by nevyslyšel jejich pohledů, stupňuje jejich žádost svou nevšímavostí bezděky až v uslzené a marné šílení. Vznos této hlavy, jejíž lnoucí vlasy se lesknou jako vycíděná koule regulátoru, je tím vyzývavěji pyšný, že bezděčný, a ústa tak úzká a rudá jako jizva, která jen náhodou je překrásná, a nos o nic smyslnější, tenký, a s nozdrami, které jako by říkaly „vari!“ každému, kdo byť i jen myšlenkou se chystal pokusiti se o účast této ožilé lhostejnosti, jsou jakoby oněmi částmi stroje, jichž účelu nezasvěcený 31 nezná a které proto pokládá za rozkošnou hříčku konstruktérovu. Strojník svého těla laská je a pěstí neúnavně. Toť veškerý smysl jeho jsoucna. Laská je, pěstí a šetří nikoliv, aby bylo zdrávo, nýbrž aby bylo krásné. Věc příliš drahocenná, než že by ji obětoval čemukoliv. I společenství s cílem lidsky nejušlechtilejším jevilo by se mu degradující promiskuitou. Pro něho není žádných povinností krom povinnosti harmonisovati s věcmi, jichž si oblíbil. Pravili jste „láska, soucit?“ Dvě vodorovné, ostré vrásky na čtyřhranném bílém čele, spíše znamení, že nechápe, než že by pohrdal... Ale je zato ctižádostivý, aby se přesností, pohotovostí a uctivou drzostí vyrovnal svému vozu, jejž sám řídí, tak, že by se zdál jeho nerozlučnou částí. Rozkoš, jež ho jímá za ranní projížďky Buloňským lesíkem, je rozkoší stroje, jenž bezvadně „vzal“ záhyb silnice. Když se obléká do večerního úboru, jímá ho až závrať z pomyšlení, jak že nezbytným je on a jemu podobní, aby mahagonový bar s duhou svých lahví, s odvážnými taburety na vysokých nohách, se svými černochy, odrhovačkami, reflektory, tanečníky a červenobílými ubrousky, které, složeny do trojúhelníků, tvoří smírčí akord, byl vysvěcen na onen stánek diskretního a cynického hýřilství, na něž je století tak hrdo. Se vším, co znepokojení hledači smyslu světa, života odsunuli roztržitou dlaní jako rušivý incident, se vším, co je jim jen jakoby čeřením hladiny, jež nemá 32 žádného vlivu na hutné spodní proudy, se vším, co po vědomí jen klouže a o mysterium sotva zavadí, se vším tím uzavřel tvrdé přátelství a velebí úsečným chvalozpěvem, složeným z jednoslabičných citoslovcí. Ulice, spací vagony, přepychové dopravní lodi, dvorany mezinárodních hotelů, v nichž je ono podivuhodné těžké ticho, podobné kouli, která co chvíle vybuchne ďábelským halasem, železné pruty klecí na betonových staveništích, z nichž trčí jeřáby jako kolosální žirafy, vše to poslouchá ho na slovo a trne rozkoší,když se blíží. – Kráčí-li večer po bulvárech, zdá se, že střídavé zhasínání a rozsvěcování světel řídí se rytmem jeho dlouhokroké „comfortable“ chůze, pekelná čtverylka vozidel že se tančí nikoliv podle povelů policistů, nýbrž podle úsečné metodické jeho zvůle, povykující koktání bezdrátového telefonu na redakci Malinu že je rozčileným štěkotem uvázaných psů, vzbuzených zvukem mohutného chodu tohoto mimojdoucího stroje, a že všechen ten upěchovaný halas večerní Paříže není ničím jiným než vnitřní písní oné lidské dynamoelektrické stanice, kterou je. Ale když jsem jej spatřil ve světelném chvostu reflektoru, na který možná pozapomněl, tiskl k sobě ženu, která byla zvrátila hlavu jemu na hruď, a jeho oči byly očima zamilovaného. Držel ji okolo pasu tak, jako by byl sentimentálním vesnickým hochem, který o pouti vyšel s děvčetem od muziky na náves, kolísaje mezi žádostí, úctou a něhou, a vzrušen tak, že ani 33 neslyší rozjařeného smíchu mládeže, zveselené marnými jeho pokusy zapáliti svůj smotek, aniž pustil z objetí svou znejmilejší. – Vyšel jsem. A ježto nejpřirozenější povahou věcí jest, že se sdružují pořádkem, jenž se nám zdá nejméně přirozeným, ký div, že mě zavalila veliká, pevná a slastná důvěra. Odkud asi prýštila a k čemu se asi nesla? Prýštila z burleskní antithese, již představovalo to, co jsem byl právě v divadle spatřil? Nesla se k osudu lidstva či k mému vlastnímu? Byl čiperný mrazík, jenž jest jakoby mýdlem na neřesti, nebe bylo poseto hvězdami, které se tetelily tak, jako by mžikaly nemohouce pochopiti, jak že to, že vše, co spatřují tu dole u nás, je rozpolceno samo v sobě, a nevzpomínajíce sobě už, chtěly-li tomu tak, když tuto zemi tvořily, či dovršili-li jsme takto jejich dílo my sami. A váhaly, mají-li pochvalovati či kárati. Tu spatřily dívku, která se hlasitě smála v náručí milencově. Pojednou však ustala, její hlava, tisknouc se k jeho hrudi, se schýlila a vzlykem, který otřásal celou její bytostí, drala se slova: „Šťastna, šťastna!“ A hvězdy si vzpomněly: „Ne, takhle jsme svět nestvořily.“ A dodaly šeptem: „Je to dílo z utrpení a dílo lidské. A větší našeho.“ – (1924.) 34

RODIČKA NEŠTĚSTÍ
Opřena tamo, ale spíš jakby jeden z bílých těch sloupů, jež chrabře snášejí uhránčivý a olovem brocený čar nebes leptaných vedrem (třas odsouzených ustal, protože smrtelné nejistoty shodily kápí, a temno vavřínů se okřídlilo světlem) vzhůru, a v husté pršce Heliových dukátů házených do sázky s Plutem, a písmem ze shášených jisker píšíc epitafy svrženým strastem na moře, kde laškují – vinicemi Atiky svolné neumřít pokřikuje vlání zbujných tunik – opřena tamo a vezděna všecka v kamenně němý příkaz nedbat a stříci, 35 rodička neštěstí dlí – radostný vítr láme se o tu příď – a netečnou kopretinu, všecko jejíž okvětí hadími jazýčky švihá, mávajíc levicí, podává, aby ji rvaly, prorokujícím zítřkům. (Ach, křídla motýlů, zbodenýchzbodených, nežli vzlétli, a svůdná vlnovko, po níž plavně kloužoukloužou, než ulpěly na hladině zkázněných proudů, tekoucích zkad a kams!) Opřena tamo ta mlčky zuřivá, která harcuje kobylu Hněv, a krotí ji, svévolnou, jestli by plaše odskočila s cesty, již střeží bledá Psaná msta; opřena tamo, jaká je krásná rodička neštěstí v pršce lístků té kopretiny, s nimiž rozmarný vánek si hrá, čeře loubí. Si hrá... Ó, není vichru, jenž by jen o píď je od cíle stočil, kam musejí zákeřně spadnout. U paty bílého sloupu, a sama jakby sloup, nad mořem, stříbrnými vlnkami nalíčeným na starce, v hrozivé mlčení noří se hloub’ a hloub’ rodička neštěstí. 36 Kterak bystří pozor, když malátné poledne zdřimlo.zdřimlo a ona sama tu s přiboudlým pachem varku, který k zabití dráždí. Neúnavná! Vraždila šest dní, a v nastalém sedmém vraždí dvojnásob dovedně. A kterak zná pátrat nosička netečné kopretiny! Jak posedlý jezevčík hrabe rysí úskok, jejž jí svěřila Psaná msta. Ó bystrá!, pod slávou lánů odkrývá rzivý trs kletby, zkad v šlahounech vyrůstá rod její svěřenců. Vy však pokojně sněte, ó, zbujné tuniky pod odmlčelými keři! „Evoé“ dmychá v leptavý lijavec neštěstí a smetá jej za tančící. A poupata limbů se zamkla, a kopinník sen tam střeží rhytmus votivních tanců. A nad potopami skáčí v tanečně výhružném taktu přechytré archy a prostřed vod shazují přítěž, a žraloci číhají pod prahy zvonících kataraktů na své sousto psanců. 37 I zvědavý klíček písně vypadlý z rohu hojnosti, jejž jitřní krása ledabyle naklání, puchne a černáčerná, jestliže cíp jen nešťastníkova snu, kde se kuklí můra, mokře naň pad’. TamTam, kde se běžcova bílá pata kdy jen mihla, roztaje beze škod kopretinná závěj sudeb, přimíšena-li však smítka jen mršiny bázně, travka tam nevzejde už. Mimo trosky, rychle, jestli sídlištěm vzdechů, ni maní slzy znamenaným vzývačům fata, kdo by jen chvíli jihl nad smutným osudem psanců, hned si ho ta chátra osvojí. Nejen rzivou hlízu kletby odkrývá rysí úskok slepé rodičky neštěstí, soustrasti koukol také. Rouhejte se hrozivé vánici stínů, jinak závěje kleteb na vás. A buší-li strach, píšťaly, puklice, bubny sem! Spusťte již, požehnané vy mlýnky, kde tetelení na krupobití rhytmu se smílá. Vy, chrastící kastaněty, rozstřílejte bubácký mrak náhody! Neboť horlící ostří šavle znamená rysy zrádců, kteří ho zbožňují v brusu. 38 Střemhlavou náhodu krotí a osedlává poltící popírač, a hněte z ní tvárné dnes. Opřena o sloup – úklad vesmíru na něm – a sama zmateně dychtíc po spáse břemenem drtivým tak, že nelze ho unésti, nad marně lámaným rhytmem moře, na něm ztrhané prámice kytic, volajíc po mukách, která se zpěčují bolet, dlí, sebe neznajíc, rodička neštěstí. Tu nevinně zlou, jež podává osudnou kopretinu sápavým prstům příští, mrak pohrom ji miluje, jeho vyznáním blesk, kterým zryt, a v chroptících temnech těch, kde se světlé turnaje o rudé smršti tříští, jsou němoty díkůvzdáním, zpěvem pláč a jsoucnem být. Ale světelný povyk příčin oblehl pevnost, jež vězením sobě samé, zavilá slepota nadarmo ježí se v střílnách a vroucí smolu leje, štěkot světel aťsi zdáven, zhouba syčí, a rozeklané temno posléz temnem se ví. V jeho podzemí jiskra řeči světelné zmatky seje. 39 Ztečena sobě samé. Po vrátkém laně otázky spouští sese, aby se vzdala: – Proč vadnevadne, nač patřím? Proč kynu-li, děs jakby podpálil? Proč líto mi zmilitkých mých? Proč kysne úsměv, který jsem uchystala? A bělostná prška květu proč sprchá na sídla jen, jichž jako by nikdo nehájil? – V dálkách, kde úsečná vládne zvůle, soudní prestol. A dokola davem kmen vasalských věštců, a kolik tu sudičů, tolik též vyřčeno práv, strach toulavých rádců vystřebán horečkou mízy, a zchytaným jasnem ztráven, sám sobě zaskočil ústup a troubí vzkříšení anděle pozjímav. Po stráních spásaných včelami závodí chladivé ohně, když shaslyshasly, popele není, v záhadných spirálách obnovy odplouvá krása a vůně a loučí se shledáním, po stopách rozmarných křídel stoupá nepamět pokolení, sršící koule záludně zavádí vzpomínky k stržím, a sháší jim. 40 Propasti svržené vzhůru, kde mrznou; mrtvi strážci stavidel, kudy valí se láva upřených jmen a bezradných těhotenství, zároveň strůjce i tvor, líné těsto na hmotu, prostor i čas, otrok znamení, která dává zpitý a zneuctěný, tvůrcem svým pohozený, líný a svrchovaný jakoby diktátor. Šílenec, který se ví. Psané msty negramotný písař, rodičce neštěstí potrhle velící pól. Mráz bezhvězdí nad ním. Příkré pak nic, a potom jen chechtot boha, jenž stvořiv sešílel. Dýny, že kutaly v sypku svém, shrouceny. Zpříma však vetchý stvol, jenž objevil slovo: krotí pojmenovav, štítí se pojmenovav, sámjediný tvořitel. Prostřed bílých sloupů – – nežehrají, nikdy že patka klenby neuštkne hlavice jejich, aby zklenula přístřešek – – třas odsouzených ustal, protože strašídelný ortel shodil kápí a žasne – prostřed jich, a sama trpělivější ještě rodička neštěstí dlí. 41 Docela nahé mládě člověka – – o, toho třpytu zlatých šupin delfínů, tak zlostně nedočkavých, aby už uvízli v sítích drsné hudby – mládě člověka vztyčilo významně prst, druhou co rukou laská, roztržitě patříc, marné své rekovství, to hříbě. Ona však, ztrnulá posud, zvedá nyní zvolna rámě. Jež, když vodorovné, na slepé oči vědouc klade se, zatím co se jinotajně vlní řásnatý rukáv. PohleďtePohleďte, jak je mladá a jak krásná. A zří. 42

VE DVOU POLOHÁCH
Den, sotva vstal, už pokřtěn: Zrada. Nezradil ještě, a já už sama. Kuchyně, plotna, muž; a děti. Den lenivý plž, a já jím štvána. Kuchyně, plotna. Aspoň poodskočit k oknu. Ráno! Tak buřičsky čisté! Padnout jak ono! Neotročit obehrané včerejší frašce, ó Kriste! Co cest, co věcí kynulo zrána! Kde se mi ztratily, že jsem sama? Žasnouc nad světem, an se vzbouzí, Jitřenka, poslední z hvězd, tu sama. Tamto jsou červánky, tamto padá sypký čas, jenž bdí nad hvězdama. Úzkosti sluncí se semkly v kruhy, kudy se oheň ubírá, noc objala den a umírá 43 trefena šípem z puklé duhy. Skřivánčí píseň stoupá, ranná, veselou Jitřenkou požádaná. A žádost svítí, sama, sama. Nešťastná? Kéž by! Nic mě nečeká. Nehrozí nic mně nečekané. Není co stříci, není oč chvěti se mně cizince odevšad vykázané. Muž nehorší jiných, děti rostou jak z vody, stačíme s boží pomocí. A hodiny padají: shnilé plody, zčernalá strava snětivé nemoci. Padají hluše jakby hrana: Vdova po živých, sama, sama. Žasnouc nad světěmsvětem, an tu usíná, Venuše, první z hvězd, tu sama, pod nocí, která napřela, povolí slunečnou pečetí zamčená brána. Hebký je písek, jímž noční hodiny slunci vyhnanství odsýpají, vzkříšená přátelství svolávají bludné a nešťastné hvězdné rodiny. A luna, ta všemi zrazovaná, smířeně patří za hvězdama, a země sní, že není sama. 44 Vyčítat? Nesmím! Plouží se hodiny, obětní stáda odevzdaná. Den, cizí chodec, nedává, nebéře. Nehýčkána ni nezklamána. Chvatný manželský polibek na čelo – daň, kterou věrnost platí maní – a kdyby mě ještě něco bolelo, snad že by smířil ten polibek ranní. Já však jak hranice podupaná: I bolest na popel. – Sama, sama. Přede dnem, prázdné když zase nádrže z kyklopských snů, kde nastřádána ledová vodstva modré zátopy, tma stoupá hudouc, a snadně, a sama. Nanebevzetí komet, jež potají z perutné bitvy odvolány, zástupy úradků, udolány vlnitým mečem světla, couvají. Legie harcovných šípů rána. Výhružně duní východní strana za smělou Denicí, která sama. Bolí! – Ale tak všedně a střízlivě. Krvácí! Ale tak skoupě ta rána. Cos vnukla mé ruce, ó úkladná únavo, že bodla, křepce tak odhodlána? Ležel tu na stole, čistý a břitký, 45 a promluvil. – Slovem! – Jak zjevená víra. Ostří, zkad slunce křeše mžitky, třas krůpěje oné, kterou překypí míra. A z bezvětří prsou rozsápaná vyšlehla smršť, a já v ní sama. S čistým a břitkým nožem sama. V poledne, den když sebe zpovídá, já, na prahu sebe, zkad vykázána, hmatám skvělou mnohost bludiští, hmatám led klatby a nejsem už sama. Vrší, vrší se slavná zrcadla, vychrtlou samotu lačně ssají, nící stesky jak zástavy vlají, znavený čas se řítí v propadla. Rdí se to krví? Rdí pýchou má rána? V hlazených prázdnech mnohost nepřebraná, a šalmaj míru nad vodama. 46

TRIPTYCH
Těch oken s květináči se bezzemkové bojí. Jdou-li mimo, luskají prsty, aby zažehnali ono kouzlo. (Kéž Lotových pomněli žen a neohlédli se!) Potom je pokojpokoj, kde složeny rhapsodie jak plachty vysloužilých bárek, a též jejich tvar jak tvar plachet za siroccascirocca se svým protáhlým „běda!“ Papír je zašlý,zašlý a skleněné dvéředvéře, navyklé vrtochům, na dlážděnou vedou předsínpředsíň, plnou bývalých návštěv hodnostářů po hrubé mši. Dnes však, levicí opřen o starý sekretářsekretář, stojí ten, kdo po páté už pročítá psaní dnešního rána. (Proto také vše zvuky mu splývají v hukot jarních třenic.) Čtoucího sklopené oči. A mřížoví řas, za nímž nedůtklivě vězní 47 rozkoše veškerých Arabií. Nikdy se nepřiznají k pravému počtu rájů, kam byly nahlédly za velkých zim a za ještě větších veder. Oči, očioči, proč tajítetajíte, co hlahol jerišských trub všem už zvěstoval? A čtenář ví, návsi a náměstí že jsou državami rozumu rozumných, a v posměchu majíce ty, jejichž pohledů os nikdo dotud nevystopoval, jsou ve svém svatém právu. Znáte-li ty, od nichž odešli přátelé jakby jen do ochozů, odkud bezděčný návrat? Znáte-li vír hodů, jenž křísí nejinak než pozouny archandělů? Ptejte se, ptejte umělé polární noci nad Paříží (je přesvědčivější té pravé) a pomněnek v podhájí, kde tak je přesycen stín, že z něho hraní druzy hlaholu. Ptejte se, ptejte se řásnatých těch nocí, z nichž se to kouří pošmournými jitry, a které rostou jediné na slatinách panství páně Macbethových. Kulich je objevem chudého vynálezce, a jeho věštba trvá tolik co natažené péro. 48 Tam právě, kde se mramorové schodiště noří z jezera – to aby vlnky šplounaly v smluveném taktu – stojí princezna. Z nabízející dlaně odlétá cípatá hvězda, kterou sňala s čela. Je lépe dáti se oklikou přes onu ves, kde jsme se včera pod oknem s květináči rozešli. Za princeznou je zámek podobný zámkům, jichž tolik v pohádkách: krásný a nebydelný. Nikoho v něm a nikdo ho nepřijde vzbudit. Nižádné důvěrnice. Ni oné ve vdovském hávu, a jejíž polibky kysnou na kapradí. Skřítkové dostali rozkaz donášet potravu na první schod – vlnky jsou orlojem beznaděje – a přede dnem odkvapit. Znáte-li ony, od nichž přátelé odcházejí se sborceným na shledanou na rtech, ale zdravíce spiklenecky rozchod, jenž, co noha nohu mine, stoupá vzhůru? Znáte-li bubínky, na nichž se v chudičkých kostelích hraje laciné Dies irae? Ptejte se, ptejte oněch neštěstí obraných tak, že nemají ani na zoufalství, ptejte se, ptejte mansard ve čtvrti La Glacière. 49 V herbáři spí, kdo zákeřně byli pochováni bez přispění víry, trubky vzkříšení však i tam snad dolehnou. Ničeho se už nenadál onen odsouzený a přece říkal, když zachrastil v zámku klíč: – Je to Petr, dobře. Je-li to však Pavel? Měříval kobku a snažil se podvést osud zkracuje poslední kroky, aby jich měl sudě. Jednou večer přišel žalářník: – Říkals, žes býval hráčem (beztoho tě asi přivedly sem kostky). Nechceš si zahrát? V tom zvenčí sekera. (Ne každý slyšel přibíjet noc na kříž, kdo však slyšel, slyšel jen jednou.) Žalářník sklopil oči, ale on mu je podchytil pohledem a vypáčil z nich „Ano“ psané písmeny velice velikými, a přibil je – úsměvem, jejž nelze popsat – na zeď, hezky viditelně. Seděli za stolem. On vzal kostky a řekl: – SudáSudá, nebo lichá? – A vrhl je. Tu ležely, a jejich oka hleděla vykradeně jak oči leklých ryb. Ale bylo jich sudě. 50 V noci se mu zdálo, že ráno, když nadešla chvíle, nastal velký sběh, protože žalář tkvěl mezi nebesy a zemí – blíž onamo než sem – a k němu nikdo nemoh’. Sní ještě. I je tomu tak. Návsi a náměstí jsou državami rozumu rozumných – vlnky jsou orlojem beznaděje – a v posměchu majíce ty, jejichž pohledů os nikdo dotud nevystopoval, jsou ve svém svatém právu. Ale jsou sny tak husté, že z nich kvapem hraní v hlazených druzách život takový, že tam s kostkami falšovanými hra nad jiné spravedlivá. 51

MRTVÍ PTÁCI
Růžence mrtvých ptáků zdobí výkladce zvěřinářství, a čokoládové kuchařky z ostrova Martinique s karakem sedícím ještě spolehlivěj’ nežli kreolský katechismus, říkají na nich ranní otčenáš. Na mramorových deskách před krámy však mrtvolky de grand luxe. (Myslím, myslím na krásné katafalky zesnulých králů, tasené rapiryrapíry kolkolem brání obřadně slzámslzám, by tekly.) Hledí si jich důstojně bělostný zřízenec vznešených jakýchsi pompes funèbres, a firmě oné svěříme jednou rádi péči o duši svou, neboť mrtví dekorativní jsou ovšem po pravici. 52 A jak tu leží, naznak, ve slávě bobkových lístků, a v zobáčku, který nic jiného nyní už neumí, rudou z voskovaného organtýnu svírají sedmikrásu, zatím co nad citronový val kupecké sluníčko stoupá (myslím, myslím na žence spící o polednách, s šátkem na tváři, a štvavý karafiát na nalitých živůtcích děvčat), koho by tu napadlo, ptáček že z příčiny jiné očka svá možná zamknulzamknul, nežli že chtěl!? Růžence mrtvých ptáků zdobí výkladce zvěřinářství, a na dlažbu pizzicato, pizzicato, ano, to je jejich krev. Tamtéž, tamtéž bobkový list se temní, horkých pásem pomyslné metrum shání v kupu rozuteklou vřavu záludné ulice Vignon, a v pozorných očích kuchařčiných žhne ostrov Martinique. Růžence mrtvých ptáků zdobí výkladce zvěřinářství, prosebně ohnuté nožky chlácholí, ó, chlácholí nemožné naděje, zatím co křídla, broky těžce splihlásplihlá, už nic. Skrčené pahýly mrtvolek de grand luxe však 53 střeží se, střeží čehosi úkladného,úkladného (neboť mrtví jsou podezíraví)podezíraví), kterak to chápat uprostřed takové selanky, a proč se bránit, jsouce onamo!? Růžence mrtvých ptáků zdobí výkladce zvěřinářství, na bílých plotnách mrtví jsou stejně věcní jak zesnulí králové na krásných katafalcích uprostřed čadivých voskovic, kolem nichž tasené rapíry obřádněobřadně brání slzámslzám, by tekly. Růžence mrtvých ptáků zdobí výkladce zvěřinářství, a čokoládové kuchařky z ostrova Martinique říkají na nich otčenáš, uzounké ručky v chevreau rukavičkách, aniž je dojaly zobáčky držící sedmikrásu, lehtají hrudi úhledných ptáků, z nichž někteří zdvořile se smějí. Ale smíšek nesmíšek peče se jednostejně na ohni révovém, jenž dává dobrou chut. Rožeň se točí, a skrčené pahýly podezíravých mrtvých brání se na všechny strany. (Čemu však, čemu i teď ještě?) 54 NěkteřiNěkteří lidé druhdy si také vzpomenou, věci tyto možná že lítaly, kupec však, bodrý, jemuž jsou požehnáním, ze všech lidí nejméně vzpomíná, nejméně, že tyto věci lítaly včera ještě. 55

MRTVÍ PTÁCI. (Varianta)
Mějte soucit, ó, soucit s obětmi mrzké léčky! Je krásné spadnout raněn; ti však sem shozeni. Byl žluklý úsvit, kdy se vlkodlačí smečky po hnusném páření vracejí v podzemí. (A rozespalý metař jal se mést.) Zemřeli šeredně, neb smrtí ošizenou: chytli se do ok spletených z drsných křiků (svých vlastních křiků) a za hlavičku truchle vyvrácenou viseli na krčku jak hrozen na svém dříku. Modravá mázdra, vševědoucna plíseň, potáhla bělmo, v kterém speklý oheň hnízdí, sborcený trylek skácel slední píseň, pokřivil zobáček a půvabně je hyzdí. 56 Ptáček tak podle ptáčka, seřazeni v růženec na zbabělé modlení, a takto spatřili je mezi nebesy a zemí vznešení andělé, jichž srdce z kamení. To byli oni, kdo ta oka kladli, a kořist našedše, vrhali do propastí smrduté mrchy ty, jež náhodou jen spadly (jak žoky) na čisťounké stoly zvěřinářství. Bylo to sklonkem noci. – Tehdy, kdy si opilí lampáři v butykách přihýbají, jizlivý hrůtek dne kdy škodolibě visí nad srdcem děvek, které vzpomínají (neb hosté odešli) na svoje milené. Po kolmých lanech zvonic fičí úsvit, třaskavá zápalka, v ústrety výbuchu, a zatím co zlé delta noci ústí v lhostejnou horších věcí předtuchu, kníže mstných andělů, byv zmatku toho vyčkal, osočil mrtvé z nespáchané viny a vydal ptáčky rukám v rukavičkách, v hebounkých chevreau rukavičkách, jež páší bezpráví, nevědouce co činí. (A rozespalý metař jal se mést.) 57

MRTVÍ PTÁCI. (Druhá varianta)
Spráskaný vztek supů – zobce zkřivené marným cloumáním mračny – stuhy třepotavých snů, smýkané po mléčné dráze, kam se poděli ptáci, a jejich skřek več to vyhranil, když se jim do křídel sosák pádu vbod’? Kam jste se poděli, ptáci, a več asi zmrz’ váš výkřik, zlovolně když zrubány svalnaté vzpružiny perutí? Tak nám, truchlícím, jako by zpříčená závrať, kam se zakleslo vrávorání, vaší chrabrosti pohrobkem. Kolik to věků váhal pištec, kolik věků, než uhrančivý ten tanec vnuk’ rousnatým prstům svým, tanec na divnou flétnu, odkud se jako hádě plíží vzpomínka na ševel říčekříček, když skonával prvotní svět? 58 Tehdy se žádost zbraněmi ještě neplemenila, šroubovnicí kroužíc vyšvihla se vířením násobena a doběhnouc, lačně ťala v kořist, ohromením vzňatá vybuchla, a vy jste padali od jisker neodlišní. Na vlhkém písku zátok šustily leklé pirogy, jež člověk, nevědomý ještě, vídal ožívat s přílivem, souše i mokrost, všechno mu, protože zaslepen, sloužilo, jediný zbojník jen: ta hybná a posměšná Čirost, jež vám líhní. Ó, ptáci! On to zamířil žádostí, svěží a tvrdou ještě jak dětská chut k jídlu, a s chrupem krásným tak, že úlovek, drcen jím, se tetelil rozkoší, a když jste se ve vlavém dešti pírek střemhlav řítili, polderů svrasklé vody, vzbuzené mrazíkem, pialy se jak atlas. Nejzazší okraj pevniny nahlodala hladová vodstva, v uzounké rýžce obzoru sunou se přesné stíny, a kosá vesla, vzepřená na ramenou plecitých mátoh, pánovitě shrabují chuchvalce dešťových mračen. Křídla větrných mlýnů, meloucích ticho na němotu, velebně odsouvala srocený odpor bahnišť, 59 a mělněný hukot času vířil v silokřivkách, tvoře spletité obrazce závrati. Kam jste se poděli, ptáci, a več to vyhranil skřek váš, když záškodná člověčí žádost očkovala rozkoš, a ve zvrácených očích vás blažených vypukle když se zrcadlily pohaslé vody polderů, kde zachrastil mrazík? 60

MRTVÍ PTÁCI. (Jiná varianta)
Modlitby plaše svíjené se spiatých rukou, jež ční nad davy lysých ptáků jako ledolam na pohromy, růženec, jenž se chrastě bázlivě souká do dlaní jak žehnání, děsně vědoucí, že úradku neoblomí. Zhrzené vykoupení zabírá v nachové tábory zaklínadel, a stany, sténajíce vyjí jak puklé gongy, a spása zdrásaná na slovech klikatou stezkou blesku klopýtá do vichřice. Ale na spiatých rukou, které z neštěstí ptáků ční, tříští se ryšavý hlad po zlu a odbublává, kouzlo, pyšné jak purpur, zkroceno, žalostní po vetchých odpustcích a bělostně odpykává. Sepiaté ruce, co ční, co ční jako ledolam, na němž uštvaný ptačí tah se rozčís’, by lovce klamal, 61 aby úskok neviny, tak beznadějně sám, sveřepost rozzlobených jak jarní ledy lámal. Modlitby navíjené na spiaté ruce, jež ční z neštěstí lysých ptáků a nevědí oč prosit, daremným vykoupením zlomené žehnání, jež mělo ostříhat a neumí leč kosit. 62

MRTVÍ PTÁCI (Čtvrtá varianta)
Bezradné vločky pampeliščí, či rozptýlené ptačí pýří, oblaka obláčky se pýří před mladým večerem, jenž klíčí. Před mladým večerem, jenž klíčí, o rudých křivdách něžná báj, a andělé, již oka líčí, líčí je na zlou noční láj. Líčí je na tuláckou láj, aby beránkům, než se vrátí v noční stáj, nebylo se čeho báti. Tam za vodou, tam za vodou vypřáhl němý vozataj, 63 zchvácení koně píti jdou nocí včerejškem zbrocenou. V té věrné tmě, jež nestraní, co že je slovo, co že tvar, co že je újma, co že dar, co slepota, co poznání? V jinotajích se rozednívá, nyní je píseň tím, co zpívá, zaždání tu splněním, a svět nic víc než znamením. Zahlazena, zaváta – jak by nikdy nebývala – ptáčků krutá dramata, nepamět je pochovala. Ryzích dějstev odhodlaná, smiřující nepamět, temny tarasená brána, zoufalá a usebraná vede v rozsvícený svět. Protrpěná dramata zahlazena, odváta jako vločky pampeliščí. Vozka vzkřik’ a koně řičí, 64 nová jízda počata, noví andělé tu líčí, nová pějí ptáčata. Nevinný je den, jenž klíčí. 65

DENNÍ ZPRÁVA AMPLIFIKÁTOREM
Atény, 12. března 1928. Malý torpédoborec Panormos, jejž na šírém moři před ostrovem Eginou překvapila prudká vichřice, vržen byl na úskalí mysu Turlu a úplně zničen. Velitel jeho pokusil se o sebevraždu. Několik lodí, upozorněných signály, přikvapily na místo neštěstí. Celá posádka Panorma a čtrnáct strojníků plavecké školy, které měl na palubě, byli zachráněni. (Noviny).
Skrápěny nocí domy hasly a zmlkaly a černě teď spí. Jenom jeden váhá. Tmám vzdal se i on, štola, již dobrali, v něm světlo. Jím k Bohu sáh’, nedosáhá. Na kraji přístavu stojí dům, voj Velkého Vozu míří naň, 66 do plachet zámlk úzkost duje. U světla žena ponocuje, moře tkví jak tasená zbraň. Na příď korábu čas byl své břímě složil, tam člověk nad zajatou smrtí bdí. V moři valem tonou souhvězdí, z vod pění se sen, jejž prožil. Na přídi korábu člověk bdí, voj Velkého Vozu míří naň, nade hrou pamětlivých vod úzkost a jistota o závod, moře tkví jak tasená zbraň. – Panormos rozbit, ale posádka živa. – Dav aťsi boha velebí. Slov azurem však, lidských radostí chtivá, myšlenka sjela podezřivá jako kometa po nebi. – Smrt velitelka, podváděná bohem, jejž sklízí z člověka, ta bezpočtukrát neproměnná, nevěsta lidí pokořená, jež pro zcizené lásky lká. Za onen práh, kde stínů stíny, velí pokorná služebnice, rozkazy svůdné prosebnice jsou jako vzdechy milenčiny. 67 Smích těch však, kdo úskočně vyrváni z jejího obětí, zní živoucím jako zalkání andělů v zajetí. Myšlenka lidských radostí chtivá sjela a trčí podezřivá v ženině naději. Na sinalé zdivo noci bezesné úzkost přízraky metá. Dočká se světýlko střídy dne, den, dočká se obnovy světa? V přístavu dům, kam se zatíná dráp-slovo, dráp-slovo: Egina. Voj Velkého Vozu míří naň. – Dokud šátek v ústrety mi nezavlá třepotáním těch, kdo se vracejí od zmražených ohňů k ohýnku, jenž plá hned zármutkem, hned nadějí, dokud nezavlánezavlá, jako by šeptem byl, druh můj že vpravdě se navrátil, těmato očima dokud neuzřím, žádný že podle něho stín, dotud sirými moře, nebe, zem, a dotud já vdovou po živém. – Tkví moře jak tasená zbraň. 68 Nade hrou pamětlivých vod – konec buduje, boře co počátek snoval – úzkost a jistota o závod, bdící obou prost, obou politoval. Kdo na onom prahu kdy, oslněn, byl zchvácen vteřinou, když zpita svou krátkou věčností, a lítá čelila dávným věčnostem, tomu bůh bohem, že bleskem trvá, a dobrý hospodář, kdo mrhá. Velký Vůz míří vojí svou na loď se veselící, nad smrtí v řetězích svobodnou,svobodnou dlí životem lapený bdící. A oko v oku, zraky těch dvou vrátkou váží se přísahou, a je to přísaha, která víže vinu s odplatou. – Že jste mi život zachránili? Dali jste lhůtu jen. Jednu bránu jste zahradili, val valných dob však prolomen. Vrátí vám chotě, choti má, ale vysadí cizince na břeh, jakže vás pozná očima, pamětí svou vás zapřev? 69 A na zpupně pyšné lodi té zpívají bdícího přátelé: – Jsme nešeni tak jako spánkem nešen a vznášen a potápěn sen. Z nás nikdo neví, odkud že plujem’. Ztratil se a propad’ přístav věcí počatých před tímtím, než na šírém moři pod Eginou Panormos najel. Zmizel. S ním ti, kým jsme bývali. – – Jak líto vás, choti starostlivá, jak líto něze mé, jež dívá se směrem k vám. Vás nevidí. Jsem snoubencem zajaté na přídi. – Nade hrou pamětlivých vod – konec buduje, boře co počátek snoval – úzkost družčinu spatřil chot, spatřil a nepolitoval. Rozlámán vítr vpadlý do plachet, a vyproštěn den, jímž smýkal. A sotva byl a sotva vzhléd’, sršící důtky světla zved’, a bdící se milenky zříkal. Jak ubohá byla, jak zažebral ten zrak onamo uhránčivý, když mezi živými zase živý, smrtelný znovu a důvěřivý, 70 – a zatím co úsvit na poplach bil – smrti řetězy sňal. První když pouto povolil, nebe se otevřela, poslední řetěz když zachrastil, smrt, volná, zaúpěla. – Rozpomeň se! Život lhůtou jen. – A bdící, zraky odvrátiv: – Smrtelným lhůta je životem. – A den, zakrvácen už západem, pyšně jen hlavou pohodil, a hasnoucím svým bičištěm hvězdným drahám pohrozil. A večerní mhy, jimž nakázáno, shořely na říjivé ráno, mrtví zradili smrt, a za nimi, hrozná a slavná a nelidská, života píseň verbířská: tlukoucí křídla, tančící delfíni, nedočkavé zlosti v nebe bubnující, vítr, pěna, stopy vlasaticí, a bozi, mrtví a nesmírní, vše končící, vše skončené poslechlo smělých důtek dne, vše skončené, vše končící zahnalo žnoucí vichřici 71 nadšené a zoufalé, smrtelné, trvalé. A den se zapřáh’ do korábu, kouře pýchou vleče ho do přístavu, a na palubě šátky vlají, v přístavu prapory třepotají. A smrt, zlomena svobodou, kterou jí pyšný slaboch dal, poddaná a všemohoucí, sama se svou odplatou trpělivou, nehynoucí. Ani vzdech se nevyrval. Naslouchá zpěvu živoucích, rty pečetí úsměv vědoucích. – Přistáváme, přistáváme jako sensen, když zakotvil v probuzení. Z nás nikdo neví, zkad plujem’, ale jak krásná je tato plavba ze záhad v nevědomo. Ztratil se a propad’ přístav věcí počatých před tímtím, než na šírém moři pod Eginou Panormos najel. Zmizel. S ním ti, kým jsme bývali. Jak svobodně je cizím, když háží kotvu, nevědouce zda se uchytí. – 72 A šalupa když přirazila, on první vrhl se tam, a šalupa když odrazila, zrak jeho vzad jakby připoután. A jeho šátek vlá do předu na uvítanou, a jeho šátek vlá do zadu na shledanou. A když svou družku v náručí jal, moře se zaskvělo, on zajásal, on zajásal, a srdce ho bolelo. 73

MICHAUD ČILI PAŘÍŽSKÉ PASTORALE
Předevčírem ve čtvrtek, jejž si vypůjčil máj od listopadu, déšť a slota. Dnes však, ó skromný přístřešku franku, připomínáš ony na oko vetché domky, jimiž poseta Všivá Champagne. Severák, řekl bys, je složí. Ale vichřice a smrště přikvačily a odešly, a chalupy v té své humpolecké důvěře a nevyzývavé síle stále tu ještě. Odranější trochu, ale dřeň je dobrá. Bytná vzdornost, proč ne, ale právě tolik jen, kolik sejí ještě snáší s přívětivostí. To stačí, pravda-li!? A existencím dávno vkořeněným a jež starousedlictvím získaly šlechtictví – nač jim okázalosti? Je sobota před letnicemi, a odevšad line pohoda: nebe je modré; velikým strachům otrnulo; a pět ohromných nádraží, pět mocných vacuum-cleaner pumpuje a vyvěvá. Lidi, miasmy, starosti. – Vizte Paříž vysmejčenou, propláchnutou, oprášenou. Nikde smítky. Čerstvě předělaná špalíčková dlažba před Café de la Régence, nadehtovaná a opísčená, je tu plachá jaksi jako mo- 74 nument přichystaný k slavnosti odhalení, a oježděná, naolejovaná dlažba náměstí Carouselu sálá do oblohy úlevná uf! Je k osmé večer. Řídké a bílé světlo. Prošlo-li se trojčlennou klenbou Louvru, překročilo nábřeží a učinilo několik kroků po mostě Svatých Otců (což zní lépe než napoleonsko-laické most Carouselu), maní couvneš, abys neprotrhl ten jemný akvarel: co živoucího, tetelícího se kamení, co přírodní svinibrodské zeleně, a ta modř Nattier nahoře! A hnědé basso Institutu! Král Jindřich IV. a jeho kobyla dosedávají na svěže natřepaný stromový polštář Vert Galantu, Nový Most smáčí v Seině své mnohé hnáty, ale tak opatrně, aby zrcadlení nezkrabatělo, a jasný hrot ostrova Cité, stříbrná lodní příď, brázdí Paříži cestu skrze vody a stromy. Víka bukinářských krabic jsou už sklopena; toť příčinou, proč celá končina vyhlíží slavnostně, svátečně, uklizeně. – – – Ulice Svatých Otců táhne se jako ochozený běhoun, rozvíjený k velikým svatbám; a náhodou i ona jde na konci trochu do vršíčku, jako schůdek k oltáři. Nikdo. Všichni starožitníci odjeli do Dieppe nebo do Sables d’ Olonne. Než půjdou falešní Coroti zase na odbyt, uběhnou dva dni. Tu však již je Bulvár Saint-Germain. Na to, aby mi maďálovou alej před naším píseckým domem zpřítomnil docela, schází jen služka jdoucí s pivem „přes ulici“. Nedaleko ulice du Bac, pod roztržitým pohledem bronzového Chappea, zastavil si pan poslanec abbé Bergey 75 automobilovou drožku. A ten landský sedlák v sutaně leze do ní sledován šesti vrtícími se holčičkami. Asi dcerušky tamních hodnostářů; „náš poslanec“ má je o letnicích provádět dans la capitale. Jeden domovník – ruce pod modrou zástěrou a dýmku v ústech – se na to dívá. Kněz a šest vrtících se děvčátek v těsném taxíku – – – ale domovníka nenavštívila nižádná rozpustilá myšlenka; nikoho, kdo jde mimo. Podle jeho pohledu, utkvělého, zadumaného a zvědavého... ale ovšem: nový Euklid, který uvažuje, zdali by snad přece jen nebylo lze, aby se větší prostor vešel do menšího. – Maminka sedí se synáčkem na lavici a louská mu burské oříšky. Je to chovanec důstojnické školy v Saint-Cyr. Bělo-červený kohoutí chochol na modré čáce je fanfaronádou, ruka korektivem: je v bílé rukavičce, a posuněk, který béře vyloupaná jadérka, je posunkem dítěte, beroucího za „dobré chování“ bonbon. A oba dva, ať si seděli, připomínají Milletovo Klekání. – – – Maloměstské, vesnické idyly! Jak jste tady doma! Kde by vám rámce universálnějšího a přirozenějšího, ne-li v této veliké vsi? Jak se to všechno krásně hodí do tohoto města obřadných lidových jarmarků, velekněžských číšníků a kamelotů vážných jako notáři! Pojďme k Michaudovi! Nevím k vůli čemu sem chodí jiní. Jiní, totiž oni starší už páni, k jejichž sympaticky nedbalému ústroji maní přimýšlíte lehkou kulatou satinovou studijní 76 čepičku, zaprášený psací stůl ryzího slohu, pracovnu jatou v elegantní náručí popraskaných kremových lambris Louis XVI., vysoké knižní regály s bibliofilským koutkem, nedbale pověšený Latourův pastel, k podlaze sáhající okno s vyhlídkou na odpočívající a ubezpečené stromy některé z oněch nedostupných zahrad v ulici de Verneuil; jiní, totiž jinoši, sesedávající si do důvěrných skupin, zkad zpod dlouhých řas intensivně šlehají chápavé, zasvěcené či zatoulané pohledy, a odkud – jako tennisový míč, ale nesmírně lehký a pružný – vzlétají heslovité útržky diskusí, hesla nikoliv dogmat, nýbrž jakoby nějakých eleusinských mysterií, ale mysterií trochu příliš zesvětštělých, trochu příliš vláčně dekadentních, kde se mluví vulgátou, která se podobá vlavé řeči jemných srdcí choulostivých a schoulostivělých dobrodruhů; jiní, totiž kvetoucí anglické dívky vonící levandulí, mýdlem a nedočkavou nevinností, a jejich mladí otcové, dívky, jež čtouce jídelní lístek, zvolna smekají zrak k jeho okraji, odkud však neposkočil k čarovnému protějšku, nýbrž kde váhá před neurčitém; jiní, totiž důstojné, nepedantní mladé staré missis, které jedly svůj breakfast metodicky a roztržitě a jež, večeříce, živí se hovorem tak pečlivým, přesným a vybraným, jako by se přemítalo v drahocenných albech nebo prohlížely se a ukládaly skvělé tkaniny; jiní, totiž vysocí mladíci, kteří nosí smoking nejinak než kvalifikovaný dělník, šlechtic, nosí svou salopette, mladí- 77 ci, páchnoucí zavlhlým zelenem Oxfordu nebo Cambridge, a jejichž řeč a posunky oddechují onou velkodušnou nenuceností, onou svobodou nerozpačitou, s jakými se shledáváme jen u jinochů, kterým po dlouhá léta byla ukládána neoblomná a velkomyslná autorita. Snad také oni trochu aspoň k vůli tomu, proč sem chodívám já... Hostinec Michaud je v starém domě. Tuším, že také v prvním poschodí jsou pokojíky. Ale neotvírají jich. Bylo by toho škoda. Kdyby zmizeli z nálevny hosté-čekatelé, hostinec Michaud pozbyl by jedné ze svých velkých příznačných známek (tak jako jsou známky šampaňského nebo játrové paštiky). Prostřed nálevny nebylo by pak už židlí obsazených dámami a pány, kteří čekají, až na ně dojde, a vstávají na kategorický pokyn číšníka nebo hostinského jako nějací cidevant ubírající se k divadelní lepenkové guillotině. – V přízemí jsou dvě síně. Méně láká mě podlouhlý „salon“, kde sídlí pokladní a kudy se vchází do kuchyně. Zato však jakou atrakcí nálevna! Je vetší salonu; jí chodí se do vedlejších místností, přes podivuhodně nepěkný dvorek, a jejichž komfort je tou měrou primitivní, že se zdá pyšně sebevědomým... Také v nálevně, jako v salonu, jsou stoly jen podél zdí. I vzniká volné prostranství, kde se zatím usazují ti, kteří musejí čekat, a tak – zejména – je dosaženo uctivého odstupu od velebného nálevního stolu, kde 78 se vydávají nápoje, a za nímž je úpravna. Lze-li, usedávám v nálevně. K vůli pultu; z jakéhosi intelektuálního rozkošnictví! Čítával jsem a čítám, že některé obrazy v musejích mají skutečné milence, kteří za nimi chodí plaše, rozpačitě, zmateně jako na první dostaveníčko. Můj vztah k Michaudovu pultu není ani takto trapný ani takto bojácný. Je složitější, nemá s fetišismem nic, je skoro veselý. A dík růžovému vínu ztrávil jsem s ním večery, jejichž svěžest, třebaže prosta veškeré sentimentality, či snad právě proto, byla zcela blízko plesání. Typ Michaudova pultu je na venkově velmi častý. Také v Paříži, ale to musíte do výčepů navštěvovaných lidmi „nízké kondice“, totiž lidmi, kterých mahagoni, měděná opěradla, niklované kování a zrcadlová police na lahve (pod každou lahví kostkovaný ubrousek) ještě neuhranula, a kteří chápou, že výzdoba místnosti, kde se pije, má býti spíše v barvách těžkých, v liniích nerudných, vážná, ponurá, téměř smutná. Neškodí, je-li ošklivá. Takový pult je u Michauda. Jeho svislá stěna rozdělena je v černá pole. Jde o čerň tupou, nelesklou, čerň nedostatečně dobarveného sukna,ale konec konců čerň. Omyl je vyloučen. Jsou nálevny sprosté, vkusu degenerovaného, povážlivě odselštěného, nálevny usmyslivší si přírodu korigovati: doplňují černá pole – objev geniálního natěračského mistra, který měl zrovna kocovinu, jež hrála úlohu Prozřetelnosti 79 – doplňují je bílými šmouhami na černý mramor. U Michauda nic takového. To, co Michaudův pult činí tak sympatickým a intelektuálně plodným, jest jeho reelnost. Nic se nepředstírá. A právě tak jako dřevěná stěna pultu odmítá býti falešným mramorem, tak zase její barevné barokní medailony – jinde skoro napořád truchlá dřevěná imitace – jsou z velkolepých, drsných, krásně křiklavých mramorů, protože jim z mramorů býti jest. Medailony tyto jsou různých tvarů: dekorativní růžice, kosé čtverce konkavních hran, trojhranné výplně. Vše to tvoří s černým dřevem polí jakési resignované a proto úctyhodné manželství, manželství uzavřené – řekněme – lidskými antipody, kteří však se posléze smířili: oba ze svých ideálů slevili; slevili se srdcem krvácejícím, ale bez trpkosti; obět to, jež nemůže nedosíci odměny. Dostavila se v podobě divákova úžasu, jenž, třebaže konstatoval nesourodost všech oněch těžkopádných, proti líbivosti zapřísáhlých, trochu mrzoutských a sobě neurčených prvků, vidí jak jakoby zázrakem nicméně byl povstal soulad, soulad ó nikoliv spontánní, nikoliv snadný a pranic vzletný, nýbrž pracný, soulad z vůle, toporný téměř, ale solidní, a každým způsobem a právě proto svrchovaně respektábl. Při popisu Michaudova pultu nesmím zapomenout úzkého plochého zinkového žlábku, který, jak známo, je ve všech francouzských výčepech vlastní plochou „užitečnou“. Žlábku Michaudovu vytknu jistou titěr- 80 nost; činím to nerad, protože tím káři, což je stonem selanky neslučitelné... Ale to pokárání netřeba bráti tragičtěji než na příklad: „Ó, kruté srdce Chloino, zda tušíš, atd.“, což má vlastně ten smysl, že totiž milujeme ono srdce právě pro jeho krutost, a Michaudův pult pro jeho tepané palmetky, drobně zubaté rýžky, protože víme, že jsou tu jen z přemíry řemeslné horlivosti. – Jinak však žlábek onen jako všechny jemu podobní a příbuzní jest oním mazlíčkem francouzských hostinských a číšníků, jenž se po každém hostu tak úporně vytírá a jehož velká toileta koná se ráno pomocí různých antirzových a leskudodávajících past a tinktur, s velkým návalem hader od režných do sametových, a v níž se nejmladší číšník uvazuje s horlivostí vskutku znojnou, s přesvědčením opravdu neofytským. V Paříži doporučuje se cizincům, aby si přivstali (ačli noc raději neprobdí); prý k vůli životu v tržnicích. Avšak je ještě cos krásnějšího: pohled na čističe „zinků“; pohled na nahé paže drhnoucí zinkový žlábek, jako by z něho nějakou potměšilou nemoc vydříti chtěly: nejinak než úporná masáž, ne však řemeslně neúčastná, nýbrž „rodinná“, totiž zaujatá, a proč se báti slova: zamilovaná. Pot stéká s masérova čela hojně; hlava je nachýlená jakoby u poslechu, a suché rhytmické popotahování svědčí o ekstatickém stavu blaženství: vizte člověka, jenž se svou prací splynul. Jsme slepí! Jak zabydlenějším jevil by se nám svět 81 kdybychom otevřeli oči na „malé věci“, v nichž se Tvorba zračívá tím sdílněji, že jen fragmentárně, ale přece jen s veškerým svým potenciálem, tak jako torsa antických soch. Jules Romains ukázal, jakým uměním může býti řemeslo cidiče bot, uměním v hlubokém smyslu, totiž Přerozovatelem. Pulteu Michauda, přes nějž jsem se domyslil k horlivému čističi zinků, a jenž jsi transsubstanciací jednoho ze sprostných kouzel Paříže! Chtěl-li bych už velebiti Paříž jako velkoměsto, dívám se naň (a jihnu nad ním) s oněch stran, odkud se jeví širým a velkomyslným, odkud, tak jako by se rozpomínalo na svou vesskou postat, nabádá nikoliv k paraître, nýbrž k bytí, k bytí širokoprsému, hlaholivému a furiantsky sebevědomému. Vzpomínám davů, jež stavu svého nikoliv jen nezastírají, nýbrž se jím naopak holedbají, sprostní oslavovatelé svých řemesel a živností. Okřívám podívanou na číšníky, jakoby vlité do krátkých lustrových figar a v bílých, vzadu tak silně přitažených zástěrách, když majíce pochůzku za drobnými či za cigaretami, jdou přes bulváry uvázavše kolem krku ubrousek (vzadu cíp a pod bradou uzel); na inženýry v dlouhých, špinavých plátěných pláštích, když doprovázejí známé, aťsi krásně a elegantní dámy, které za nimi přišly do továrny a s nimiž jdou nyní hodný kus cesty; chvíli zavlaje jejich všemi barvami hrající plášť prostřed zahálčivého a věčně 82 nedělně naladěného davu na bulvárech jako štafeta svobodné a krásné práce; na otylé bankovní posly za horkého červencového dopoledne, stírající znojná čela a k doušku hrdě rozepiavší přiléhavé modré kabáty uniformy; na listonoše po roznášce, když přesunuli své nemotorné kožené pouzdro na záda a černý slaměný širák s nápisem Postes et Télégraphes vrazili do týla, zapálili špačka a jdou procházkou k čekajícímu dopravnímu karu, důstojní, ležerní a občanští; na zedníky a štukatéry v bundách, když se na terase „bistra“ pyšní řádným obědem a laškují s děvčaty; na študenty v propálených zástěrách, kteří si z laboratoře zašli přes ulici ke knihkupci, a jež vidíme jak se svýma nepěstěnýma rukama probírají v jemných knížkách, jimž neublíží; na všechny ty nesčetné, již radši než v nedělním vyžehlení nosí se v drsných, klackovitých, nelíbezných, hubatých ornátech svého laického kněžství... Ach, toť město jinak opojné, jinak vzrušující, velkolepé a svrchované než blázinec, na nějž se jezdíte podívati, blázinec s plyšovými kanapíčky, niklovými chladiči na šampaňské, s pol-overy na těsných prsíčkách nedochůdných mládenečků (zatím co patří na širokou hruď mladíků prsti se neštítících), s falešně osmáhlými a pokrytecky bojácnými neřestmi. Toť město sváteční vezdy, sváteční právě proto, že nedbalé, neboť to jest ono jaké jest, patříte-li na ně s veliké výše (budiž s letadla): vyrostlé uprostřed venkova, když pole, louky, pastviny a lesy 83 ustoupily této velké dílně zušlechťovací. Když mu chalupy a statky byly delegovaly energii přetékajících svých sil – tak jako ji horské bystřiny delegují elektrické továrně pod zdymadlem – ne jako protivníkovi, nýbrž jako moci nepochybně anezlomně spřátelené. Parky, squary a stromořadí jsou zástavou této úmluvy. Běda městům, jež se jí zpronevěřují! Paříž není z nich. Jen slepí a hluší mohou nevidět, jak věrnou zůstala svému selskému původu. Paříž selská! A přece jen, jak o tom pochybovati, když jsme se zamyslili nad nálevnou u Michaudů? Její selskost je to, co, aniž snad tušili, vábí cizince a zdejší. Selskou jest hrdost pracovních ornátů. Selskou je vážná, tu tam zažertovavší oddanost tvých pracujících synů a dcer k jejich stavu a práci. Selským sváteční usebrání tvého lidu. Kam byste se už byla poděla, Přívětivosti, kam byste se byla poděla na asfaltu, nebýti toho, že tkvíte kořeny v prsti starého pohostinství chýší a statků? Kolik že velkých měst – a kolik malých – kde by před hostinci posud stával bachratý, ruměnolící hostinský – se smeknutou střapatou čapkou v ruce – a se srdečnou poklonou vítal novomanžele vystupující z dostavníku? Ani v Paříži se po něm neohlížejte. Ve své způsobě doslovné a dotěrné, ve své způsobě olejotiskové není. Ale hemží se jím v náznacích, výrazných a srdečných zkratkách, v oněch zdomácnělých symbolech, stavších se všedními, anonymními a přesto hřejivými postoji a zvyky, hřejivými 84 proto právě, že jsou jakoby torsy povzbuzující tradiční celistvosti, jíž se pobízí podvědomí. Koho dobrá Prozřetelnost zavedla do některé té Michaudovy hospody o bílých ubrouscích, nejez s nosem v talíři, olupoval by ses; jez však kochaje se pohledem na sestavy posluhy, jež je opravdovým Přisluhováním. Potrava jinak bytná než sám Boží dar na talíři, drsné, nevyumělkované naučení: Nezničitelný dobrý rozmar číšníků; rozmar, u jehož pramene stojí s plamenným mečem genius Povolání, aby bránil mrzutostem a trampotám Soukromí, kdyby ho chtěly zkaliti; rozmar utkvělý jako jejich úsměv, a stejně jako on nekonvenční, neboť oba jsou z vědomí vlastní důstojnosti; úprava stolu, kladení prostěradla, ubrousku a příborů, přinesených zčerstva pro tebe, ať jsi bohat, ať chud: zvoucí gesto hospodářovo, pod jehož střechu jsi vešel a který se neptá, odkud že přicházíš, ni kým jsi; obřad odzátkování tvého vína, jenž, byťsi byl dům přeplněn a práce nad hlavu, nesmí býti ukvapený a nedbalý, a první doušek odlitý do tvé sklínky tak pozorně a přemítavě jako by šlo o svěcený olej: starobylá úcta k světelnému moku a k tomu, jejž jsme uznali hodným, aby ho upil; a němá presentace mísy s pečení, dějství hieraticky vznešené, protože odmaterialisované: snad řečnická otázka, na níž se netrpí odpovědi (neboť kdo viděl kdy koho, kdo si troufal vyjádřiti nespokojenost a mísu odmítnouti?), snad symbol poddanství a poslušnosti: jsi mým ho- 85 stem, tedy poroučej mi!; a přísluha tvého kousku (když jsi byl mlčky schválil), jejž kladou na tvůj talíř, zatím co s rukama v klíně trpně přihlížíš: selsky zdvořilá odpověd hostova, znamení, že se s důvěrou vzdává svrchované péči hostitelově; a slavnostně zasmušilá přísluha nevzácných zákusků, sýrů a ovoce: neboť mezi Božími dary není třídních rozdílů, a nejvšednější, je-li výborné a ryzí, rovná se nejvzácnějšímu. Schází jen zakouřený krb se zavěšeným kotlem, tvrdá lavice a neprostřený stůl, upěchovaná půda a zčernalé stropní trámce, velké mísy v natažených pažích, donášené těžce našlapujícími ženskými, a osiřelé obřady u Michaudů stekly by se v projev patriarchálního řádu, za jehož panství bývalo stolování modlitbou a zábava poslušnou povinností. – – Chcete viděti v Paříži i stopy její? Ono rituelní plesání s tichýma a vážnýma očima, ono veselí zákonné a posilující, jehož sacerdotální přísnost naléhá druhdy tolik, že ji zažehnáváme ironickým „lazzi“? Jde se k němu dlouhou alejí oněch milovnických dvojic, které se zaslíbily ve věku, kdy jinde je zákonem přelétavost. A vře, těžce a bublinatě, jako hustá domácí polévka, na všech oněch lidových slavnostech a radovánkách, jejichž neměnnost a jednotvárnost je úchvatná, na všech oněch jarmarcích, které se stěhují ze čtvrtě do čtvrtě, tak že není týdne, aniž se kdesi v Paříži holedbal jejich těžkopádný a těžkokrevný květ. – Těch zamyšlených dospělých osob popřávších si jízdu po 86 kolotoči! Toho kontrastu mezi žertovnými názvy kravek, prasátek a ryb, mezi vážně myšlenou komikou strakatosti a třpytu, a úzkostí kvetoucích děvčat, aby se „udržela“, a romanticky zatoulaným pohledem jinochovým, ledabyle opřeným o závěsnou tyč, nevšímavým a pyšným na svou kuráž – – již přeceňuje... Té napiaté pozornosti davu, sledujícího kroužení kola štěstěny a uctivě závidějícího šťastnému výherci kila kostkového cukru nebo porculánového hrnečku s podobiznou maršála Joffra! Ale spíše než o závist, aťsi uctivou, nejde-li pak o jakési uctívání Poznamenaného hrdiny? Toho zájmu samotného majitele boudy, zájmu spíše sportovního než obchodního! A rodiny, jež usebraně obcházejí stánky tolikráte už zřené, a otcové, kteří tak svědomitě odpočítávají svým chlapcům krejcary na bleší divadlo. A řady zavěšených děvčat přemítajících před střelnicemi, a bývalí poilus diskutující o šancích trefy na terč „Poprava“. Zamyšlené popíjení sklenice bocku. A hloubání nad rozpouštěním cukru v průsvitně černé kávě! A před boudou vyvolavače zápasníků obličeje, v nichž zápolí skeptická a čiperná inteligence obyvatele z předměstí s odpočatou vírou, zděděnou po selských předcích! Vojáček, chytivší sešitý klůcek, vržený zápasníkem místo rukavice, stoupá po schůdcích špalírem respektu. Nedat se zastrašiti! Ani kroužícím světelným globem Messageries Maritimes na bulvárech, visícím 87 na otáčivém jeřábu a evolujícím jako strašidelná rusá luna; ani ulicí Pigalle, rozeplanou k půlnoci houkáním automobilových huček a pištící světly jako hysterický ožrala; ni velkovýrobnou prostituce mezi náměstími Blanche a Pigalle, ni jejími skladišti: velkopřepychovým v Lesíku, pro přecitlivělé na Montparnasse a holomským u Bastilly; ni monumentálním rojením ve velké síni Crédit Lyonnais a na schodišti Bursy od jedenácti do dvou; ni neurastenickým schoulostivěním budovatelů čínské zdi Francise Carca, Pierre-Mac Orlana, ani vykořeněnou sedlačkou nostalgií Louise Aragona; ni kletými rumišti, jimiž projíždíš, nechť ses blížil této optimistické vsi odkudkoliv – ne všelijakými těmi Malakovy, Alfortvilly, Choisy a Aubervilliers – jež zapírají došky, zeleň a ptáky jako Jidáš Spasitele; ni zpitomělým a bezradným a zmateným stádem tramvají u brány Maillot; ni hroznými starými holkami, v noci na nábřežích, které nosí ještě polorukavice a živí se šerednými věcmi; a když se o půlnoci srdce města rozhoupalo zrychlenou kadencí a ulice za tlumených salv pobídla úsečnou svou schůzi v plavný trysk – nezpronevěř se a pomni na Michaudův hostinec, ruměnou ženštinu, okolo níž, sedí-li, tvoří sukně veliké kolo, a která za hlaholivého smíchu brání lokty sebe a svou sklínku před opičí dotěrností hejskovou, vědouc, že nic vlastně nehrozí. Dnes, v předvečer letnic, odpočívají velké turi- 88 stické autokary ve svých stájích. Jsou přivázány a pochutnávají si na dobrých věcech za žebřinou, a odpočinek nařízen tak velký, že jich ani nehřebelcují. Když nastala noc, shrbily se, ku podivu, střechy tak, že je vidět velký kus nebe; skoro tolik hvězd jako ve volné přírodě. Je takové ticho, že cinkot sklenic a zaklapání talíře a zazvonění upuštěných příborů zní docela tak, jak jsem je před lety slyšel jedné horké červencové neděle, v pravé poledne, když zpoza hustých bosketů nakukovaly do zvukoprázdného Bois-le-Roi u Fontainebleau. Domovnice zavírá a svolává chásku, a já vzpomínám na bechyňskou oboru, když tam hajný troubil na srnky. Mimo Saint-Germain-des-Prés přehnala se opožděná tramvaj, a je jí hanba jako rychlíku, když musil vyburcovat kousek spící vesnice, a za okénkem vlečné lodi je vidět červené geranium a vyložený nahý loket. (1926) 89

DENNÍ ZPRÁVA NA HRACÍ HODINY A S VLOŽKAMI PRO HARFU.
Mladá žena, čekající na stanici metropolitní dráhy Opéra na vlak jedoucí směrem k Les Lilas, byla dnes ráno k desáté jata porodními bolestmi, a povila skvělé děťátko, které, sotva na světě, osvědčilo svou vitalitu energickým křikem. (Noviny, 14. dubna 1928.)
Protože ranní světlo medové je, chutná vícvíc, než svítí. Vedu vás kamsi, kde se dvěma lidem denně je rozejíti. Jednou se líbili, potom si slíbili, odtud jim kvetlo. On jezdívá odtud autobusem, ona béře métro. Tady se vždy loučí, tady se vždy políbí dvakrát a víc. 90 On jako jindy pojede dnes autobusem a ona vezme métro dnes jako jindy, a dnes jako denně medové ranní světlo. Věci však něco zamlouvají. Něco mají. Něco tají. Paříž je dnes jinačí. A tamhleten a tamhleta: proč se po nich otáčí? Lidé utíkají za prací svou, která čeká jen do osmi. Za nimi krokem starosti. A volněji ještě ti, kdo jdou se svou radostí. Na konec naděje, které sní i v čirém dni, že se naplní. Duhový most je vetchý, vetchý, ráno však něco už snese. Ráno, ráno! Město je jakoby naschvál uděláno čemusi kvůli. Pohleďte tam, patřte sem: všechno je způli sebou a způli jakoby zázrakem. A když se na rozchod políbili, 91 bylo jimjim, jako by náhle druh druha ve velké tajemství zasvětili. Medové ranní světlo však nebylo jen způli, bylo celé zázrakem nad zázrak. „Nemělas radši zůstat doma? Slečna Denise tě zastane“zastane.“ A ona, očima víc než rtoma: „Ba ne. Ba ne.“ Kdybychom dovedli z očí čísti, co bychom dovedli věcí říci, kterých ústa nesvedou. A řekla: „BudeBude, jak se uráčí.“ V Paříži jsou všechny věci dneska jinačí. A tady už jeho autobus. A on už na jeho plošině. Není to vůz jako jiný vůz: poprvé dnes odtamtud nekyne milý; otec to. Naděje měla krásnou noc, proto tak pevný ten duhový most, kudy se s důvěrou dává. Svět odsunut rukou, která mává. 92 Není to ruka, je to mračno, odkud úrodně sprchne. Slyš, i hlas ticha tichne. Ticho jako klenba. – – Není to mračno, je to pták, nad hlavičkou světýlko skví se, a čím ta kynoucí ruka dál, tím bližší zvěst té holubice. Tady uděláme znamení. Odtud až sem. Tady s tajemným záměrem harfy zazněly. Odtud později zase navážem’. Služební serafínové rozhodili ubrusy uzmuté z prádelníků velkých jako chrámy, kde také červnové bouřky našpýchařeny. Běláskové vzácně velcí a veselí, neboť nejsou z rodu škůdců, hejnem snesli se, prudce jak zvěst, na fošnové stoly, – les, když se tam jala řádit širočinaširočina, zahlučel plísněním rozdurděných kmetů – rozčilenou vánici žíznivě loká a konejší bělostný příkrov, 93 utěšený jako vyčkávání věcí, jichž nelze minout. Úctyhodné ubrusy, prostřené k svatbám a křtinám, bělostné dálavy. Varhánky po žehličce, na níž se vzepřely paže pradleny, jejížto píseň jediná stála zpříma tehdy za horkého odpoledne, když se do žžhavé kuchyně otevřeným oknem vroucí drala zahrada. Akurátně tažené hranice na mapě Spojených Států nepokryteckých Amerik. Laskominy, brunátné jak vůně pryskyřic ještě měkkých, vtékají loudavým deltou do hladu stolovníků. Doneste růžových pivoněk a medových tulipánů, po jejich příkladu nikdy aby nedopěnila naše nenasytnost. A ptáte-li sese, jaké nádobí, hliněné s bublinatým polevem nejlépe sluší závrati z mladého vína. OdstražitýmiOstražitými tlumím dlaněmi struny, ropot harf aby ztich’. Vraťme se k onomu znamení. V zodiaku dvanáct jich. Samoty, kde to duní jako v strašidelném podzemí, 94 samoty, jimiž to šumí jako zefýr v mladém lupení. A ty, v nichž ztuhly prostor a čas na kry mezi krami, a ty zas, jež hladí čelo tvé jakoby dlaně přátelské, protože ten, koho vzpomínáš, vzpomíná za horami. Ona je schránou. A nad schránou světlý se holoubek vznáší. Ona je šumnou samotou, kde divný zázrak raší. Ta samotná není sama. Stoupali jste už do podzemí světlými holoubky obklopeni? Ne? – Ani ona netušila, někdy že se to přiházívá. Kdo za to, jestli vzhořela sedmerým požárem sedmeré duhy? Ona bojácná, ona plachá za to nemohla. Neboť tvor, v němž se Bohu zlíbí, plane, nevěda, jen ten, kdo divy nedělá, nevíneví, jak všedně se šatí divy. 95 Schodiště se kymácí sem a tam, užaslý pouťový tobogan, sešla o krok a je to krok vzhůru špalírem šeptem pějících andělských kůrů. Z jiskry, která jí tryskla z hlavy, hejna šípů prší, ona jest výhní, kde sudičky taví příští duši. Okolo brousí smečka slibů, odhání škůdce od kadlubů, aby kov ryzí byl. Ó, matky, důvěrnice země, a konců všech a počátků, ó, matky živých, dosvědčte mně: Je zázrak. Není zázraků. Ruka lístek podávala. Hromádka drobných na okénku zacinkala. Pozdvihování. A pokladní, ta statná žena, uctivými světýlky ozářená, oddaně hlavu sklání. Je to jakby Madona vystavená v pancéřové síni, je toto, jako bychom byli v Lurdech před jeskyní. 96 Jenom by Madona měla být krásnější, mnohem krásnější, a se spiatýma rukama, jenom by měla býti vážnější, ne smíšek s duhovýma křídloma. Ale až na to a na jiné je to jako – jednou se tam modlila – lurdská jeskyně. Jakou to má zázrak všední tvář, zamaštěné stínítko dělá svatozář. „Jste vyvolená, neboť se nedivíte, že mi narostla křídla. Jsem strážný váš anděl, a vy, mé dítě, jste zurčením zřídla. Mám perutě, protože se nad vámi velká novina vznáší, holoubek vám zvěstovavší, že jste požehnaná mezi ženami.“ A pokynula jí rukou. Není to ruka, je to mračno, odkud svěže sprchne. Slyš, i hlas ticha tichne. Ticho jako klenba. Kdo dělá zázraky, dělá je nevěda. Zázrak je plachý, tupený šereda nevědomý a bohumilý. Je zázrak. Není zázraků. Vy to víte, matky důvěrnice, 97 země, konců a počátků. Lampy, v nichž olej dávno dohořel, přece rozsvěcíte. Bdělé strážkyně zamčených očí, a které bdíce sníte. Vy jste zázrakem, který je jeden, i nežasnete. A proto nehřešíte. A aťsi vám lístek do métra anděl podával, vy jen díte: „Děkuji vám. Jste celá světlá světlem mrštným jak ještěřice. Musím do práce, snad jsem se spletla, možná, že musím mnohem více. Snad se klamu. Možná, že za to trest dostanu.“ „Nemějte starostí“,starostí,“ řekla pokladní, „dovedu vás“.vás.“ A v úřední zástěře vylétla na obláčku z oné sluje, vzala ji za ruku, pluje, pluje na nástupiště k Opeře. Pluly, pluly vyspalými chodbami, žárovky chroustaly první snídaní. „Nic už se nemůže zkazit“,zkazit,“ řekla a odletěla. Ona tu byla cizí, osamělá, tulil se k ní mrazík. 98 Přitáhla svoji kožišinku a vůbec nevěděla. Tady uděláme znamení. Odtud až sem. Tady s tajemným záměrem harfy zazněly. Tady později zase navážem’. Když byli andělé rozhoupali zvony, vzala je lana, i stali se sami kladivy zvonů ještě o mnoho větších. Nezbylo času vyrubat s jejich dráhy krokvice vesmírné střechy, ale aťsi se na nich andělské řízy v cáry rvou, vyzvánění tetelí se vlnou netržitou, a úrodě halasu nestačí kolonády schválně vykouzlené mezi dvěma vesmíry právě smířenými. Boží pomocník metá jimi jako bornými cepy od konců k začátkům, oni však nemají strach, nikdy na jejich rtech nekalá směs pláče a smíchu. Velebná netečnost. Pokaždé však a všudevšude, kde se skřížily strmé kyvy dvou z nich, 99 vzpomínka na skromný pozemský původ, nikterak stydná, tklivě na chvíli rozsvítila v kučeravých hlavách, z nichž mléčné line světlo, a dí: „Bude matkou, a rozmění ve zvonivé dukáty radosti zármutek zvící horstev.“ Ostražitými tlumím dlaněmi struny, ropot harf aby ztich’. Vraťme se k onomu znamení. V zodiaku dvanáct jich. Přitulil se mrazík. Přitulil se půl věrný pes, půl dvorný, ojíněný pidimuž. Jiný měl by ho za bolest, ona neví už. Neboť vůbec nevěděla. Hřeje načechraná kožišinka. Chrpové oči nosí rozpomínka. Za chvíli uplyne století, co Šípková Růženka dělá, že spinká. Nad ní bez dechu v lásku zakletý švarný princ. Tunelem utíká vlak a navlíká třaslavé perly. Polární zář hlásí blízkost člověka. 100 Ona vůbec nevěděla. A zatím stala se veškerých mudrctví křižovatkou. Věděla vše, ale nevěděla, že ví, protože bude matkou. Šípková Růženko vševědoucí, kde jaký mudrc ti závidí, Paleček maková zrnka trousí, Hloupý Honza však, horoucí, slzí a stydlivě tě ctí. Jediní ze všech ty a on víte, že je tu tajemství. Kdybych byl v starých dobách žil, byl bych ti asi vystrojil některé z hodných oněch zvířat, jaké si bůh náš osedlával, když se měl mezi lidi vydat. Podívaná to dojemnádojemná, když stanuv, pojí kolena. Byl bych ti řekl: – Svěř se mu, oslátku budiž svěřena tichému. – Slyš, i hlas ticha ztich’. Tak utichá zamyšlený anděl. Tak tichý je popel láskou spálených svitků neblahých zaříkadel. Tak tiché je vše, když si práci dáš 101 a slupku hřmotu oloupáš. Vlak lomozí, ticho v lomozu. Svěř se mu. Dojel a padá na kolena,kolena (tak nějak jak velbloud na poušti, aby nalodil beduina)beduina), očí s tebe nespouští. Budiž mu poručena. Sotva usedla, jako by se pod věčností vodstev dna věcí dohlédla. To není přítulný mrazík už, to je bolest švarná jako nůž, břitká jak svíce náhle vzplanuvší uprostřed velké tmy, a bílá jak poslední mávnutí, kterým se probil udatný, těžká jak řetěz, jímž tyran spíná svobodu prostopášnici, a půvabná jak serpentýna, kterou se údolí rozpomíná na Stvořitelova slova. A také tak opravdová. Není světla tak čackéhočackého, jako je bolest, již rádi máme, není zármutku tak vrátkéhovrátkého, 102 jako je ten, jemuž odpíráme, není horstva vyššího než hlubiny, odkud vybřídáme. Křesadlem na vidiny rajské, rajské je „ano“ rodiček. Stoupali jste už do podzemí světlými holoubky obklopeni? Jestliže ano, povězte mi: není vám, cosi že lká? – To není pláč, to se pokouší rybářova píšťalka nalapat rybky na souši. – (Pravda je prostá jak málokterá: konduktér ptá se konduktéra, píšťalou ten a trubkou onen, je-li vlak té pocty hoden.) Ona však, jež přišla sem pod zvěstí nešenou holoubkem, nešenou jako baldachýn nad skrčeným nepokojem, ona ví, a více se nestará, že hovorná rozmlouvá fujara se sličným lesním rohem. Fujara, fujara svěží je jak mokré květy jabloně, 103 bylať právě vylovena z říčky, kam Silénem pohozena, a v které botná řeřicha. A v lesním rohu taje halali, které v něm zimní mrazy spoutaly, halali, jímž naříká, protože nastalo loučení s břízkou, kde ho zapomněli od loňské jeseni. Jak jste se sem dostaly? Oni nás poslali. Kteří? Ti, co věří. Šestero je znamení v zodiaku od vesny k jeseni. Od podzima do jara v zodiaku šestero jiných zahárá. Chrpové oči nosí rozpomínka. Na vnadně schýleném stonku cinká vytrvalý zvonek. Jedna jediná konvalinka. Pozdvihování. Ticho klenba. 104 Chrpové oči nosí rozpomínka, zrak rodiček také má barvu chrpy. Pospěšte si, což nevidíte, že trpí? Doneste rychle osvěžení, služební trpaslíci, budete dobře odměněniodměněni, až se ta spící vrátí z bludiště, kam za ní nesmíte. Doneste její krásné neděle s mateřským znamením křížku na čele, s jezírky naschvál rozlitými, aby se po nich veslovalo, s rybičkami nedělními, o nichž nevíš, jsou-li jimi ony nebo jejich stíny. Doneste jí osvěženíosvěžení, aťsi mísu třešní, za vše, čeho poskytnete, budeme vám vděčni. Doneste kytku hospůdek rostoucích na březích Seiny, kde se ty malé rybičky na samou radost mění. Doneste universální lék, zvaný „když je v Paříži hezky“, doneste třesky plesky 105 poledních přestávek. Doneste jí osvěženíosvěžení, aťsi mísu třešní, za vše, čeho poskytnete, budeme Vám vděčni. – – – Dost už, dost! Kam by se s tím poděla! Už toho plná zástěra. Už také stanice Opéra. Vichřitá bílá pentlice napsala jméno té stanice. Pentlice se vzdouvá, vítá. Světla shášejí, tma chytá. Šlehlo tichem, ano vrcholí. Ticho jako klenba. Ona nedbá. Neboť vůbec nevěděla. Vy, služební trpaslíci, v oslnivé metelici střezte ji! Serafínové služební, každý s rozžatou pochodní, veďte ji! Rozhrnout oponu, koberce prostřít! Shánějte zámořské koření, kterým zostřit 106 nenasytnost mláděte. Jednou se líbili, potom si slíbili, teď jim pokvete. – – – Dno čirých říček, a na dně fujara, a lesní roh se loučí s břízkou, slabounký hlásek vpadá do jara s nedočkavostí zlostně energickou. Tady uděláme znamení. Odtud až sem. Tady s tajemným záměrem harfy zazněly. Aťsi vrátké byly schůdky, kudy stoupá zoufalství k útěše, milosrdenství blížních pomáhá čelit neodvratnému. A úsměv smrtelných pokojně může se odvážit daleko do věčnosti, neboť důvěra všude sprchá a zvlažuje cesty, které vesměs kruhem. Ostražitými tlumím dlaněmi struny, ropot harf aby ztich’. V dobrém se rodíš znamení, v zodiaku není zlých. 107

AUTOPLAGIÁT
Dno čirých říček, a na dně fujara, a lesní roh se loučí s břízkou, slabounký hlásek vpadá do jara s nedočkavostí zlostně energickou. Po písku šeptmé stíny rybiček, ač-li to nejsou rybky samy, a ze všech hájů „cukrú“ hrdliček, leda že pel toto, an výská nad břízami. Či dvojtón ticha snad, jenž osaměv po loňských snězích, trne pod modříny, zda se ho ujme loutnin čarozpěv, aby ho rozpřed’ v radost bez příčiny. Loutna, loutna! Bouřky ji upustily do sypkých dýn, kudy úžas klopýtal, 108 voda a země o ní soupeřily, a má ji vítr, jenž o ní přemítal. Vzdal se mu kastel tíže a navrací klíče k svým kejklům a od svých doupat, skrz meandry hudby své se zpita potácí vysoko sřícená pyšná loutna. Nade kři růží snopky včel, červnových hřmění letmé sémě, a nad strání se na chvíli odmlčel ještěrčí poplach celé země. Nelidské slávy lidská zámlka – a lesní roh se s břízkou loučí – to vybřed’ z kukly své a propuká rozlehlý nápěv přástek s loučí. A tvrdé jaro, jemuž nabízí úhlednou chaloupku, ach, tak idylickou, lískový prouteček naň sřízlo si s krutostí mládí zlostně energickou. 109

MAGIE
Strž nelidských jar a jesení. Do strže slézá za sebou hledač protěže. Strž jar a jesení; lezec; květina. Trojlomná trojice já trojjediná. Protěží zástupy. Mít lze každou. Za každou platí se sebevraždou. Heslem dnešní noci: Vera Cruz. Ty uzmuto z boku sřícených já jak Eva vzata z Adama. Ty satelit sebe, když napad’ strach v dutě zrcadlících samotách. Nepravda s páskou na očích. Introitus černých mší. Heslem dnešní noci: Vera Cruz. Mostem od dávna k dávnu sebe je on. Vzdavší se slávy Panthéon. 110 Písař hymen, zvoník hran. Prázdna plný oceán. Podloudný kočár hostie v drábsky slídivém nočním svitu. Němá řehole vysmeklých satelitů. Aleluja na tympány. Heslem dnešní noci: Vera Cruz. Světelný okres lampy. – Je pozdě. Plamen syčí čtvrtý rozměr říše své a zemí tvých. Strž jar a jesení; lezec; květiny, za barvou ztečených nocí se rozední tvrdošíjný tvar jiter. Světelný okres tepaných miter, mléčný svit berel s opály. Heslem dnešní noci: Vera Cruz. A heslem zítřku také. Spravedliví sňali s očí pásku. Nepravda oslnila lásku – blízké je, co se na věky míjí – Světelný okres lampy. – Je pozdě. Hasnoucí plamen syčí čtvrtý rozměr zazděných melodií. Heslem dnešní noci: Vera Cruz. Vera Cruz, Vera Cruz je heslem. [111] OBSAH
Kosmologie7 Rybíz8 Sobota10 Lenka13 Snová balada o snu a spáči16 Prostor Paříž20 Rodička neštěstí35 Ve dvou polohách43 Triptych47 Mrtví ptáci52 Mrtví ptáci (Varianta)56 Mrtví ptáci (Druhá varianta)58 Mrtví ptáci (Jiná varianta)61 Mrtví ptáci (Čtvrtá varianta)63 Denní zpráva amplifikátorem66 Michaud čili Pařížské pastorale74 Denní zpráva na hrací hodiny a s vložkami pro harfu90 Autoplagiát108 Magie110
[113] RICHARD WEINER ZÁTIŠÍ S KULICHEM, HERBÁŘEM A KOSTKAMI
Vydal v úpravě F. Muziky v lednu r. 1929 Dr. Ot. Štorch-Marien Praha II, Purkyňova 6 jako 210. svazek své edice AVENTINUM Vytiskli knihtiskaři Kryl a Scotti v Novém Jičíně na Moravě v 700 výtiscích, z nichž 25 tištěno na domácím japonu a číslováno
E: jf; 2006 [115]