VE DVOU POLOHÁCH
Den, sotva vstal, už pokřtěn: Zrada.
Nezradil ještě, a já už sama.
Kuchyně, plotna, muž; a děti.
Den lenivý plž, a já jím štvána.
Kuchyně, plotna. Aspoň poodskočit
k oknu. Ráno! Tak buřičsky čisté!
Padnout jak ono! Neotročit
obehrané včerejší frašce, ó Kriste!
Co cest, co věcí kynulo zrána!
Kde se mi ztratily, že jsem sama?
Žasnouc nad světem, an se vzbouzí,
Jitřenka, poslední z hvězd, tu sama.
Tamto jsou červánky, tamto padá
sypký čas, jenž bdí nad hvězdama.
Úzkosti sluncí se semkly v kruhy,
kudy se oheň ubírá,
noc objala den a umírá
43
trefena šípem z puklé duhy.
Skřivánčí píseň stoupá, ranná,
veselou Jitřenkou požádaná.
A žádost svítí, sama, sama.
Nešťastná? Kéž by! Nic mě nečeká.
Nehrozí nic mně nečekané.
Není co stříci, není oč chvěti se
mně cizince odevšad vykázané.
Muž nehorší jiných, děti rostou jak z vody,
stačíme s boží pomocí.
A hodiny padají: shnilé plody,
zčernalá strava snětivé nemoci.
Padají hluše jakby hrana:
Vdova po živých, sama, sama.
Žasnouc nad světěmsvětem, an tu usíná,
Venuše, první z hvězd, tu sama,
pod nocí, která napřela, povolí
slunečnou pečetí zamčená brána.
Hebký je písek, jímž noční hodiny
slunci vyhnanství odsýpají,
vzkříšená přátelství svolávají
bludné a nešťastné hvězdné rodiny.
A luna, ta všemi zrazovaná,
smířeně patří za hvězdama,
a země sní, že není sama.
44
Vyčítat? Nesmím! Plouží se hodiny,
obětní stáda odevzdaná.
Den, cizí chodec, nedává, nebéře.
Nehýčkána ni nezklamána.
Chvatný manželský polibek na čelo
– daň, kterou věrnost platí maní –
a kdyby mě ještě něco bolelo,
snad že by smířil ten polibek ranní.
Já však jak hranice podupaná:
I bolest na popel. – Sama, sama.
Přede dnem, prázdné když zase nádrže
z kyklopských snů, kde nastřádána
ledová vodstva modré zátopy,
tma stoupá hudouc, a snadně, a sama.
Nanebevzetí komet, jež potají
z perutné bitvy odvolány,
zástupy úradků, udolány
vlnitým mečem světla, couvají.
Legie harcovných šípů rána.
Výhružně duní východní strana
za smělou Denicí, která sama.
Bolí! – Ale tak všedně a střízlivě.
Krvácí! Ale tak skoupě ta rána.
Cos vnukla mé ruce, ó úkladná únavo,
že bodla, křepce tak odhodlána?
Ležel tu na stole, čistý a břitký,
45
a promluvil. – Slovem! – Jak zjevená víra.
Ostří, zkad slunce křeše mžitky,
třas krůpěje oné, kterou překypí míra.
A z bezvětří prsou rozsápaná
vyšlehla smršť, a já v ní sama.
S čistým a břitkým nožem sama.
V poledne, den když sebe zpovídá,
já, na prahu sebe, zkad vykázána,
hmatám skvělou mnohost bludiští,
hmatám led klatby a nejsem už sama.
Vrší, vrší se slavná zrcadla,
vychrtlou samotu lačně ssají,
nící stesky jak zástavy vlají,
znavený čas se řítí v propadla.
Rdí se to krví? Rdí pýchou má rána?
V hlazených prázdnech mnohost nepřebraná,
a šalmaj míru nad vodama.
46