MRTVÍ PTÁCI.

MRTVÍ PTÁCI. (Druhá varianta)
Spráskaný vztek supů – zobce zkřivené marným cloumáním mračny – stuhy třepotavých snů, smýkané po mléčné dráze, kam se poděli ptáci, a jejich skřek več to vyhranil, když se jim do křídel sosák pádu vbod’? Kam jste se poděli, ptáci, a več asi zmrz’ váš výkřik, zlovolně když zrubány svalnaté vzpružiny perutí? Tak nám, truchlícím, jako by zpříčená závrať, kam se zakleslo vrávorání, vaší chrabrosti pohrobkem. Kolik to věků váhal pištec, kolik věků, než uhrančivý ten tanec vnuk’ rousnatým prstům svým, tanec na divnou flétnu, odkud se jako hádě plíží vzpomínka na ševel říčekříček, když skonával prvotní svět? 58 Tehdy se žádost zbraněmi ještě neplemenila, šroubovnicí kroužíc vyšvihla se vířením násobena a doběhnouc, lačně ťala v kořist, ohromením vzňatá vybuchla, a vy jste padali od jisker neodlišní. Na vlhkém písku zátok šustily leklé pirogy, jež člověk, nevědomý ještě, vídal ožívat s přílivem, souše i mokrost, všechno mu, protože zaslepen, sloužilo, jediný zbojník jen: ta hybná a posměšná Čirost, jež vám líhní. Ó, ptáci! On to zamířil žádostí, svěží a tvrdou ještě jak dětská chut k jídlu, a s chrupem krásným tak, že úlovek, drcen jím, se tetelil rozkoší, a když jste se ve vlavém dešti pírek střemhlav řítili, polderů svrasklé vody, vzbuzené mrazíkem, pialy se jak atlas. Nejzazší okraj pevniny nahlodala hladová vodstva, v uzounké rýžce obzoru sunou se přesné stíny, a kosá vesla, vzepřená na ramenou plecitých mátoh, pánovitě shrabují chuchvalce dešťových mračen. Křídla větrných mlýnů, meloucích ticho na němotu, velebně odsouvala srocený odpor bahnišť, 59 a mělněný hukot času vířil v silokřivkách, tvoře spletité obrazce závrati. Kam jste se poděli, ptáci, a več to vyhranil skřek váš, když záškodná člověčí žádost očkovala rozkoš, a ve zvrácených očích vás blažených vypukle když se zrcadlily pohaslé vody polderů, kde zachrastil mrazík? 60