MRTVÍ PTÁCI.

MRTVÍ PTÁCI. (Varianta)
Mějte soucit, ó, soucit s obětmi mrzké léčky! Je krásné spadnout raněn; ti však sem shozeni. Byl žluklý úsvit, kdy se vlkodlačí smečky po hnusném páření vracejí v podzemí. (A rozespalý metař jal se mést.) Zemřeli šeredně, neb smrtí ošizenou: chytli se do ok spletených z drsných křiků (svých vlastních křiků) a za hlavičku truchle vyvrácenou viseli na krčku jak hrozen na svém dříku. Modravá mázdra, vševědoucna plíseň, potáhla bělmo, v kterém speklý oheň hnízdí, sborcený trylek skácel slední píseň, pokřivil zobáček a půvabně je hyzdí. 56 Ptáček tak podle ptáčka, seřazeni v růženec na zbabělé modlení, a takto spatřili je mezi nebesy a zemí vznešení andělé, jichž srdce z kamení. To byli oni, kdo ta oka kladli, a kořist našedše, vrhali do propastí smrduté mrchy ty, jež náhodou jen spadly (jak žoky) na čisťounké stoly zvěřinářství. Bylo to sklonkem noci. – Tehdy, kdy si opilí lampáři v butykách přihýbají, jizlivý hrůtek dne kdy škodolibě visí nad srdcem děvek, které vzpomínají (neb hosté odešli) na svoje milené. Po kolmých lanech zvonic fičí úsvit, třaskavá zápalka, v ústrety výbuchu, a zatím co zlé delta noci ústí v lhostejnou horších věcí předtuchu, kníže mstných andělů, byv zmatku toho vyčkal, osočil mrtvé z nespáchané viny a vydal ptáčky rukám v rukavičkách, v hebounkých chevreau rukavičkách, jež páší bezpráví, nevědouce co činí. (A rozespalý metař jal se mést.) 57