AUTOPLAGIÁT

AUTOPLAGIÁT
Dno čirých říček, a na dně fujara, a lesní roh se loučí s břízkou, slabounký hlásek vpadá do jara s nedočkavostí zlostně energickou. Po písku šeptmé stíny rybiček, ač-li to nejsou rybky samy, a ze všech hájů „cukrú“ hrdliček, leda že pel toto, an výská nad břízami. Či dvojtón ticha snad, jenž osaměv po loňských snězích, trne pod modříny, zda se ho ujme loutnin čarozpěv, aby ho rozpřed’ v radost bez příčiny. Loutna, loutna! Bouřky ji upustily do sypkých dýn, kudy úžas klopýtal, 108 voda a země o ní soupeřily, a má ji vítr, jenž o ní přemítal. Vzdal se mu kastel tíže a navrací klíče k svým kejklům a od svých doupat, skrz meandry hudby své se zpita potácí vysoko sřícená pyšná loutna. Nade kři růží snopky včel, červnových hřmění letmé sémě, a nad strání se na chvíli odmlčel ještěrčí poplach celé země. Nelidské slávy lidská zámlka – a lesní roh se s břízkou loučí – to vybřed’ z kukly své a propuká rozlehlý nápěv přástek s loučí. A tvrdé jaro, jemuž nabízí úhlednou chaloupku, ach, tak idylickou, lískový prouteček naň sřízlo si s krutostí mládí zlostně energickou. 109