DENNÍ ZPRÁVA AMPLIFIKÁTOREM

DENNÍ ZPRÁVA AMPLIFIKÁTOREM
Atény, 12. března 1928. Malý torpédoborec Panormos, jejž na šírém moři před ostrovem Eginou překvapila prudká vichřice, vržen byl na úskalí mysu Turlu a úplně zničen. Velitel jeho pokusil se o sebevraždu. Několik lodí, upozorněných signály, přikvapily na místo neštěstí. Celá posádka Panorma a čtrnáct strojníků plavecké školy, které měl na palubě, byli zachráněni. (Noviny).
Skrápěny nocí domy hasly a zmlkaly a černě teď spí. Jenom jeden váhá. Tmám vzdal se i on, štola, již dobrali, v něm světlo. Jím k Bohu sáh’, nedosáhá. Na kraji přístavu stojí dům, voj Velkého Vozu míří naň, 66 do plachet zámlk úzkost duje. U světla žena ponocuje, moře tkví jak tasená zbraň. Na příď korábu čas byl své břímě složil, tam člověk nad zajatou smrtí bdí. V moři valem tonou souhvězdí, z vod pění se sen, jejž prožil. Na přídi korábu člověk bdí, voj Velkého Vozu míří naň, nade hrou pamětlivých vod úzkost a jistota o závod, moře tkví jak tasená zbraň. – Panormos rozbit, ale posádka živa. – Dav aťsi boha velebí. Slov azurem však, lidských radostí chtivá, myšlenka sjela podezřivá jako kometa po nebi. – Smrt velitelka, podváděná bohem, jejž sklízí z člověka, ta bezpočtukrát neproměnná, nevěsta lidí pokořená, jež pro zcizené lásky lká. Za onen práh, kde stínů stíny, velí pokorná služebnice, rozkazy svůdné prosebnice jsou jako vzdechy milenčiny. 67 Smích těch však, kdo úskočně vyrváni z jejího obětí, zní živoucím jako zalkání andělů v zajetí. Myšlenka lidských radostí chtivá sjela a trčí podezřivá v ženině naději. Na sinalé zdivo noci bezesné úzkost přízraky metá. Dočká se světýlko střídy dne, den, dočká se obnovy světa? V přístavu dům, kam se zatíná dráp-slovo, dráp-slovo: Egina. Voj Velkého Vozu míří naň. – Dokud šátek v ústrety mi nezavlá třepotáním těch, kdo se vracejí od zmražených ohňů k ohýnku, jenž plá hned zármutkem, hned nadějí, dokud nezavlánezavlá, jako by šeptem byl, druh můj že vpravdě se navrátil, těmato očima dokud neuzřím, žádný že podle něho stín, dotud sirými moře, nebe, zem, a dotud já vdovou po živém. – Tkví moře jak tasená zbraň. 68 Nade hrou pamětlivých vod – konec buduje, boře co počátek snoval – úzkost a jistota o závod, bdící obou prost, obou politoval. Kdo na onom prahu kdy, oslněn, byl zchvácen vteřinou, když zpita svou krátkou věčností, a lítá čelila dávným věčnostem, tomu bůh bohem, že bleskem trvá, a dobrý hospodář, kdo mrhá. Velký Vůz míří vojí svou na loď se veselící, nad smrtí v řetězích svobodnou,svobodnou dlí životem lapený bdící. A oko v oku, zraky těch dvou vrátkou váží se přísahou, a je to přísaha, která víže vinu s odplatou. – Že jste mi život zachránili? Dali jste lhůtu jen. Jednu bránu jste zahradili, val valných dob však prolomen. Vrátí vám chotě, choti má, ale vysadí cizince na břeh, jakže vás pozná očima, pamětí svou vás zapřev? 69 A na zpupně pyšné lodi té zpívají bdícího přátelé: – Jsme nešeni tak jako spánkem nešen a vznášen a potápěn sen. Z nás nikdo neví, odkud že plujem’. Ztratil se a propad’ přístav věcí počatých před tímtím, než na šírém moři pod Eginou Panormos najel. Zmizel. S ním ti, kým jsme bývali. – – Jak líto vás, choti starostlivá, jak líto něze mé, jež dívá se směrem k vám. Vás nevidí. Jsem snoubencem zajaté na přídi. – Nade hrou pamětlivých vod – konec buduje, boře co počátek snoval – úzkost družčinu spatřil chot, spatřil a nepolitoval. Rozlámán vítr vpadlý do plachet, a vyproštěn den, jímž smýkal. A sotva byl a sotva vzhléd’, sršící důtky světla zved’, a bdící se milenky zříkal. Jak ubohá byla, jak zažebral ten zrak onamo uhránčivý, když mezi živými zase živý, smrtelný znovu a důvěřivý, 70 – a zatím co úsvit na poplach bil – smrti řetězy sňal. První když pouto povolil, nebe se otevřela, poslední řetěz když zachrastil, smrt, volná, zaúpěla. – Rozpomeň se! Život lhůtou jen. – A bdící, zraky odvrátiv: – Smrtelným lhůta je životem. – A den, zakrvácen už západem, pyšně jen hlavou pohodil, a hasnoucím svým bičištěm hvězdným drahám pohrozil. A večerní mhy, jimž nakázáno, shořely na říjivé ráno, mrtví zradili smrt, a za nimi, hrozná a slavná a nelidská, života píseň verbířská: tlukoucí křídla, tančící delfíni, nedočkavé zlosti v nebe bubnující, vítr, pěna, stopy vlasaticí, a bozi, mrtví a nesmírní, vše končící, vše skončené poslechlo smělých důtek dne, vše skončené, vše končící zahnalo žnoucí vichřici 71 nadšené a zoufalé, smrtelné, trvalé. A den se zapřáh’ do korábu, kouře pýchou vleče ho do přístavu, a na palubě šátky vlají, v přístavu prapory třepotají. A smrt, zlomena svobodou, kterou jí pyšný slaboch dal, poddaná a všemohoucí, sama se svou odplatou trpělivou, nehynoucí. Ani vzdech se nevyrval. Naslouchá zpěvu živoucích, rty pečetí úsměv vědoucích. – Přistáváme, přistáváme jako sensen, když zakotvil v probuzení. Z nás nikdo neví, zkad plujem’, ale jak krásná je tato plavba ze záhad v nevědomo. Ztratil se a propad’ přístav věcí počatých před tímtím, než na šírém moři pod Eginou Panormos najel. Zmizel. S ním ti, kým jsme bývali. Jak svobodně je cizím, když háží kotvu, nevědouce zda se uchytí. – 72 A šalupa když přirazila, on první vrhl se tam, a šalupa když odrazila, zrak jeho vzad jakby připoután. A jeho šátek vlá do předu na uvítanou, a jeho šátek vlá do zadu na shledanou. A když svou družku v náručí jal, moře se zaskvělo, on zajásal, on zajásal, a srdce ho bolelo. 73