MICHAUD ČILI PAŘÍŽSKÉ PASTORALE
Předevčírem ve čtvrtek, jejž si vypůjčil máj od listopadu, déšť a slota. Dnes však, ó skromný přístřešku franku, připomínáš ony na oko vetché domky, jimiž poseta Všivá Champagne. Severák, řekl bys, je složí. Ale vichřice a smrště přikvačily a odešly, a chalupy v té své humpolecké důvěře a nevyzývavé síle stále tu ještě. Odranější trochu, ale dřeň je dobrá. Bytná vzdornost, proč ne, ale právě tolik jen, kolik sejí ještě snáší s přívětivostí. To stačí, pravda-li!? A existencím dávno vkořeněným a jež starousedlictvím získaly šlechtictví – nač jim okázalosti? Je sobota před letnicemi, a odevšad line pohoda: nebe je modré; velikým strachům otrnulo; a pět ohromných nádraží, pět mocných vacuum-cleaner pumpuje a vyvěvá. Lidi, miasmy, starosti. – Vizte Paříž vysmejčenou, propláchnutou, oprášenou. Nikde smítky. Čerstvě předělaná špalíčková dlažba před Café de la Régence, nadehtovaná a opísčená, je tu plachá jaksi jako mo-
74
nument přichystaný k slavnosti odhalení, a oježděná, naolejovaná dlažba náměstí Carouselu sálá do oblohy úlevná uf! Je k osmé večer. Řídké a bílé světlo. Prošlo-li se trojčlennou klenbou Louvru, překročilo nábřeží a učinilo několik kroků po mostě Svatých Otců (což zní lépe než napoleonsko-laické most Carouselu), maní couvneš, abys neprotrhl ten jemný akvarel: co živoucího, tetelícího se kamení, co přírodní svinibrodské zeleně, a ta modř Nattier nahoře! A hnědé basso Institutu! Král Jindřich IV. a jeho kobyla dosedávají na svěže natřepaný stromový polštář Vert Galantu, Nový Most smáčí v Seině své mnohé hnáty, ale tak opatrně, aby zrcadlení nezkrabatělo, a jasný hrot ostrova Cité, stříbrná lodní příď, brázdí Paříži cestu skrze vody a stromy. Víka bukinářských krabic jsou už sklopena; toť příčinou, proč celá končina vyhlíží slavnostně, svátečně, uklizeně. – – – Ulice Svatých Otců táhne se jako ochozený běhoun, rozvíjený k velikým svatbám; a náhodou i ona jde na konci trochu do vršíčku, jako schůdek k oltáři. Nikdo. Všichni starožitníci odjeli do Dieppe nebo do Sables d’ Olonne. Než půjdou falešní Coroti zase na odbyt, uběhnou dva dni. Tu však již je Bulvár Saint-Germain. Na to, aby mi maďálovou alej před naším píseckým domem zpřítomnil docela, schází jen služka jdoucí s pivem „přes ulici“. Nedaleko ulice du Bac, pod roztržitým pohledem bronzového Chappea, zastavil si pan poslanec abbé Bergey
75
automobilovou drožku. A ten landský sedlák v sutaně leze do ní sledován šesti vrtícími se holčičkami. Asi dcerušky tamních hodnostářů; „náš poslanec“ má je o letnicích provádět dans la capitale. Jeden domovník – ruce pod modrou zástěrou a dýmku v ústech – se na to dívá. Kněz a šest vrtících se děvčátek v těsném taxíku – – – ale domovníka nenavštívila nižádná rozpustilá myšlenka; nikoho, kdo jde mimo. Podle jeho pohledu, utkvělého, zadumaného a zvědavého... ale ovšem: nový Euklid, který uvažuje, zdali by snad přece jen nebylo lze, aby se větší prostor vešel do menšího. – Maminka sedí se synáčkem na lavici a louská mu burské oříšky. Je to chovanec důstojnické školy v Saint-Cyr. Bělo-červený kohoutí chochol na modré čáce je fanfaronádou, ruka korektivem: je v bílé rukavičce, a posuněk, který béře vyloupaná jadérka, je posunkem dítěte, beroucího za „dobré chování“ bonbon. A oba dva, ať si seděli, připomínají Milletovo Klekání. – – –
Maloměstské, vesnické idyly! Jak jste tady doma! Kde by vám rámce universálnějšího a přirozenějšího, ne-li v této veliké vsi? Jak se to všechno krásně hodí do tohoto města obřadných lidových jarmarků, velekněžských číšníků a kamelotů vážných jako notáři!
Pojďme k Michaudovi!
Nevím k vůli čemu sem chodí jiní. Jiní, totiž oni starší už páni, k jejichž sympaticky nedbalému ústroji maní přimýšlíte lehkou kulatou satinovou studijní
76
čepičku, zaprášený psací stůl ryzího slohu, pracovnu jatou v elegantní náručí popraskaných kremových lambris Louis XVI., vysoké knižní regály s bibliofilským koutkem, nedbale pověšený Latourův pastel, k podlaze sáhající okno s vyhlídkou na odpočívající a ubezpečené stromy některé z oněch nedostupných zahrad v ulici de Verneuil; jiní, totiž jinoši, sesedávající si do důvěrných skupin, zkad zpod dlouhých řas intensivně šlehají chápavé, zasvěcené či zatoulané pohledy, a odkud – jako tennisový míč, ale nesmírně lehký a pružný – vzlétají heslovité útržky diskusí, hesla nikoliv dogmat, nýbrž jakoby nějakých eleusinských mysterií, ale mysterií trochu příliš zesvětštělých, trochu příliš vláčně dekadentních, kde se mluví vulgátou, která se podobá vlavé řeči jemných srdcí choulostivých a schoulostivělých dobrodruhů; jiní, totiž kvetoucí anglické dívky vonící levandulí, mýdlem a nedočkavou nevinností, a jejich mladí otcové, dívky, jež čtouce jídelní lístek, zvolna smekají zrak k jeho okraji, odkud však neposkočil k čarovnému protějšku, nýbrž kde váhá před neurčitém; jiní, totiž důstojné, nepedantní mladé staré missis, které jedly svůj breakfast metodicky a roztržitě a jež, večeříce, živí se hovorem tak pečlivým, přesným a vybraným, jako by se přemítalo v drahocenných albech nebo prohlížely se a ukládaly skvělé tkaniny; jiní, totiž vysocí mladíci, kteří nosí smoking nejinak než kvalifikovaný dělník, šlechtic, nosí svou salopette, mladí-
77
ci, páchnoucí zavlhlým zelenem Oxfordu nebo Cambridge, a jejichž řeč a posunky oddechují onou velkodušnou nenuceností, onou svobodou nerozpačitou, s jakými se shledáváme jen u jinochů, kterým po dlouhá léta byla ukládána neoblomná a velkomyslná autorita.
Snad také oni trochu aspoň k vůli tomu, proč sem chodívám já...
Hostinec Michaud je v starém domě. Tuším, že také v prvním poschodí jsou pokojíky. Ale neotvírají jich. Bylo by toho škoda. Kdyby zmizeli z nálevny hosté-čekatelé, hostinec Michaud pozbyl by jedné ze svých velkých příznačných známek (tak jako jsou známky šampaňského nebo játrové paštiky). Prostřed nálevny nebylo by pak už židlí obsazených dámami a pány, kteří čekají, až na ně dojde, a vstávají na kategorický pokyn číšníka nebo hostinského jako nějací cidevant ubírající se k divadelní lepenkové guillotině. – V přízemí jsou dvě síně. Méně láká mě podlouhlý „salon“, kde sídlí pokladní a kudy se vchází do kuchyně. Zato však jakou atrakcí nálevna! Je vetší salonu; jí chodí se do vedlejších místností, přes podivuhodně nepěkný dvorek, a jejichž komfort je tou měrou primitivní, že se zdá pyšně sebevědomým... Také v nálevně, jako v salonu, jsou stoly jen podél zdí. I vzniká volné prostranství, kde se zatím usazují ti, kteří musejí čekat, a tak – zejména – je dosaženo uctivého odstupu od velebného nálevního stolu, kde
78
se vydávají nápoje, a za nímž je úpravna. Lze-li, usedávám v nálevně. K vůli pultu; z jakéhosi intelektuálního rozkošnictví! Čítával jsem a čítám, že některé obrazy v musejích mají skutečné milence, kteří za nimi chodí plaše, rozpačitě, zmateně jako na první dostaveníčko. Můj vztah k Michaudovu pultu není ani takto trapný ani takto bojácný. Je složitější, nemá s fetišismem nic, je skoro veselý. A dík růžovému vínu ztrávil jsem s ním večery, jejichž svěžest, třebaže prosta veškeré sentimentality, či snad právě proto, byla zcela blízko plesání.
Typ Michaudova pultu je na venkově velmi častý. Také v Paříži, ale to musíte do výčepů navštěvovaných lidmi „nízké kondice“, totiž lidmi, kterých mahagoni, měděná opěradla, niklované kování a zrcadlová police na lahve (pod každou lahví kostkovaný ubrousek) ještě neuhranula, a kteří chápou, že výzdoba místnosti, kde se pije, má býti spíše v barvách těžkých, v liniích nerudných, vážná, ponurá, téměř smutná. Neškodí, je-li ošklivá.
Takový pult je u Michauda. Jeho svislá stěna rozdělena je v černá pole. Jde o čerň tupou, nelesklou, čerň nedostatečně dobarveného sukna,ale konec konců čerň. Omyl je vyloučen. Jsou nálevny sprosté, vkusu degenerovaného, povážlivě odselštěného, nálevny usmyslivší si přírodu korigovati: doplňují černá pole – objev geniálního natěračského mistra, který měl zrovna kocovinu, jež hrála úlohu Prozřetelnosti
79
– doplňují je bílými šmouhami na černý mramor. U Michauda nic takového. To, co Michaudův pult činí tak sympatickým a intelektuálně plodným, jest jeho reelnost. Nic se nepředstírá. A právě tak jako dřevěná stěna pultu odmítá býti falešným mramorem, tak zase její barevné barokní medailony – jinde skoro napořád truchlá dřevěná imitace – jsou z velkolepých, drsných, krásně křiklavých mramorů, protože jim z mramorů býti jest. Medailony tyto jsou různých tvarů: dekorativní růžice, kosé čtverce konkavních hran, trojhranné výplně. Vše to tvoří s černým dřevem polí jakési resignované a proto úctyhodné manželství, manželství uzavřené – řekněme – lidskými antipody, kteří však se posléze smířili: oba ze svých ideálů slevili; slevili se srdcem krvácejícím, ale bez trpkosti; obět to, jež nemůže nedosíci odměny. Dostavila se v podobě divákova úžasu, jenž, třebaže konstatoval nesourodost všech oněch těžkopádných, proti líbivosti zapřísáhlých, trochu mrzoutských a sobě neurčených prvků, vidí jak jakoby zázrakem nicméně byl povstal soulad, soulad ó nikoliv spontánní, nikoliv snadný a pranic vzletný, nýbrž pracný, soulad z vůle, toporný téměř, ale solidní, a každým způsobem a právě proto svrchovaně respektábl.
Při popisu Michaudova pultu nesmím zapomenout úzkého plochého zinkového žlábku, který, jak známo, je ve všech francouzských výčepech vlastní plochou „užitečnou“. Žlábku Michaudovu vytknu jistou titěr-
80
nost; činím to nerad, protože tím káři, což je stonem selanky neslučitelné... Ale to pokárání netřeba bráti tragičtěji než na příklad: „Ó, kruté srdce Chloino, zda tušíš, atd.“, což má vlastně ten smysl, že totiž milujeme ono srdce právě pro jeho krutost, a Michaudův pult pro jeho tepané palmetky, drobně zubaté rýžky, protože víme, že jsou tu jen z přemíry řemeslné horlivosti. – Jinak však žlábek onen jako všechny jemu podobní a příbuzní jest oním mazlíčkem francouzských hostinských a číšníků, jenž se po každém hostu tak úporně vytírá a jehož velká toileta koná se ráno pomocí různých antirzových a leskudodávajících past a tinktur, s velkým návalem hader od režných do sametových, a v níž se nejmladší číšník uvazuje s horlivostí vskutku znojnou, s přesvědčením opravdu neofytským. V Paříži doporučuje se cizincům, aby si přivstali (ačli noc raději neprobdí); prý k vůli životu v tržnicích. Avšak je ještě cos krásnějšího: pohled na čističe „zinků“; pohled na nahé paže drhnoucí zinkový žlábek, jako by z něho nějakou potměšilou nemoc vydříti chtěly: nejinak než úporná masáž, ne však řemeslně neúčastná, nýbrž „rodinná“, totiž zaujatá, a proč se báti slova: zamilovaná.
Pot stéká s masérova čela hojně; hlava je nachýlená jakoby u poslechu, a suché rhytmické popotahování svědčí o ekstatickém stavu blaženství: vizte člověka, jenž se svou prací splynul.
Jsme slepí! Jak zabydlenějším jevil by se nám svět
81
kdybychom otevřeli oči na „malé věci“, v nichž se Tvorba zračívá tím sdílněji, že jen fragmentárně, ale přece jen s veškerým svým potenciálem, tak jako torsa antických soch. Jules Romains ukázal, jakým uměním může býti řemeslo cidiče bot, uměním v hlubokém smyslu, totiž Přerozovatelem.
Pulteu Michauda, přes nějž jsem se domyslil k horlivému čističi zinků, a jenž jsi transsubstanciací jednoho ze sprostných kouzel Paříže!
Chtěl-li bych už velebiti Paříž jako velkoměsto, dívám se naň (a jihnu nad ním) s oněch stran, odkud se jeví širým a velkomyslným, odkud, tak jako by se rozpomínalo na svou vesskou postat, nabádá nikoliv k paraître, nýbrž k bytí, k bytí širokoprsému, hlaholivému a furiantsky sebevědomému. Vzpomínám davů, jež stavu svého nikoliv jen nezastírají, nýbrž se jím naopak holedbají, sprostní oslavovatelé svých řemesel a živností.
Okřívám podívanou na číšníky, jakoby vlité do krátkých lustrových figar a v bílých, vzadu tak silně přitažených zástěrách, když majíce pochůzku za drobnými či za cigaretami, jdou přes bulváry uvázavše kolem krku ubrousek (vzadu cíp a pod bradou uzel); na inženýry v dlouhých, špinavých plátěných pláštích, když doprovázejí známé, aťsi krásně a elegantní dámy, které za nimi přišly do továrny a s nimiž jdou nyní hodný kus cesty; chvíli zavlaje jejich všemi barvami hrající plášť prostřed zahálčivého a věčně
82
nedělně naladěného davu na bulvárech jako štafeta svobodné a krásné práce; na otylé bankovní posly za horkého červencového dopoledne, stírající znojná čela a k doušku hrdě rozepiavší přiléhavé modré kabáty uniformy; na listonoše po roznášce, když přesunuli své nemotorné kožené pouzdro na záda a černý slaměný širák s nápisem Postes et Télégraphes vrazili do týla, zapálili špačka a jdou procházkou k čekajícímu dopravnímu karu, důstojní, ležerní a občanští; na zedníky a štukatéry v bundách, když se na terase „bistra“ pyšní řádným obědem a laškují s děvčaty; na študenty v propálených zástěrách, kteří si z laboratoře zašli přes ulici ke knihkupci, a jež vidíme jak se svýma nepěstěnýma rukama probírají v jemných knížkách, jimž neublíží; na všechny ty nesčetné, již radši než v nedělním vyžehlení nosí se v drsných, klackovitých, nelíbezných, hubatých ornátech svého laického kněžství... Ach, toť město jinak opojné, jinak vzrušující, velkolepé a svrchované než blázinec, na nějž se jezdíte podívati, blázinec s plyšovými kanapíčky, niklovými chladiči na šampaňské, s pol-overy na těsných prsíčkách nedochůdných mládenečků (zatím co patří na širokou hruď mladíků prsti se neštítících), s falešně osmáhlými a pokrytecky bojácnými neřestmi. Toť město sváteční vezdy, sváteční právě proto, že nedbalé, neboť to jest ono jaké jest, patříte-li na ně s veliké výše (budiž s letadla): vyrostlé uprostřed venkova, když pole, louky, pastviny a lesy
83
ustoupily této velké dílně zušlechťovací. Když mu chalupy a statky byly delegovaly energii přetékajících svých sil – tak jako ji horské bystřiny delegují elektrické továrně pod zdymadlem – ne jako protivníkovi, nýbrž jako moci nepochybně anezlomně spřátelené. Parky, squary a stromořadí jsou zástavou této úmluvy. Běda městům, jež se jí zpronevěřují! Paříž není z nich. Jen slepí a hluší mohou nevidět, jak věrnou zůstala svému selskému původu. Paříž selská! A přece jen, jak o tom pochybovati, když jsme se zamyslili nad nálevnou u Michaudů? Její selskost je to, co, aniž snad tušili, vábí cizince a zdejší. Selskou jest hrdost pracovních ornátů. Selskou je vážná, tu tam zažertovavší oddanost tvých pracujících synů a dcer k jejich stavu a práci. Selským sváteční usebrání tvého lidu. Kam byste se už byla poděla, Přívětivosti, kam byste se byla poděla na asfaltu, nebýti toho, že tkvíte kořeny v prsti starého pohostinství chýší a statků? Kolik že velkých měst – a kolik malých – kde by před hostinci posud stával bachratý, ruměnolící hostinský – se smeknutou střapatou čapkou v ruce – a se srdečnou poklonou vítal novomanžele vystupující z dostavníku? Ani v Paříži se po něm neohlížejte. Ve své způsobě doslovné a dotěrné, ve své způsobě olejotiskové není. Ale hemží se jím v náznacích, výrazných a srdečných zkratkách, v oněch zdomácnělých symbolech, stavších se všedními, anonymními a přesto hřejivými postoji a zvyky, hřejivými
84
proto právě, že jsou jakoby torsy povzbuzující tradiční celistvosti, jíž se pobízí podvědomí.
Koho dobrá Prozřetelnost zavedla do některé té Michaudovy hospody o bílých ubrouscích, nejez s nosem v talíři, olupoval by ses; jez však kochaje se pohledem na sestavy posluhy, jež je opravdovým Přisluhováním. Potrava jinak bytná než sám Boží dar na talíři, drsné, nevyumělkované naučení: Nezničitelný dobrý rozmar číšníků; rozmar, u jehož pramene stojí s plamenným mečem genius Povolání, aby bránil mrzutostem a trampotám Soukromí, kdyby ho chtěly zkaliti; rozmar utkvělý jako jejich úsměv, a stejně jako on nekonvenční, neboť oba jsou z vědomí vlastní důstojnosti; úprava stolu, kladení prostěradla, ubrousku a příborů, přinesených zčerstva pro tebe, ať jsi bohat, ať chud: zvoucí gesto hospodářovo, pod jehož střechu jsi vešel a který se neptá, odkud že přicházíš, ni kým jsi; obřad odzátkování tvého vína, jenž, byťsi byl dům přeplněn a práce nad hlavu, nesmí býti ukvapený a nedbalý, a první doušek odlitý do tvé sklínky tak pozorně a přemítavě jako by šlo o svěcený olej: starobylá úcta k světelnému moku a k tomu, jejž jsme uznali hodným, aby ho upil; a němá presentace mísy s pečení, dějství hieraticky vznešené, protože odmaterialisované: snad řečnická otázka, na níž se netrpí odpovědi (neboť kdo viděl kdy koho, kdo si troufal vyjádřiti nespokojenost a mísu odmítnouti?), snad symbol poddanství a poslušnosti: jsi mým ho-
85
stem, tedy poroučej mi!; a přísluha tvého kousku (když jsi byl mlčky schválil), jejž kladou na tvůj talíř, zatím co s rukama v klíně trpně přihlížíš: selsky zdvořilá odpověd hostova, znamení, že se s důvěrou vzdává svrchované péči hostitelově; a slavnostně zasmušilá přísluha nevzácných zákusků, sýrů a ovoce: neboť mezi Božími dary není třídních rozdílů, a nejvšednější, je-li výborné a ryzí, rovná se nejvzácnějšímu.
Schází jen zakouřený krb se zavěšeným kotlem, tvrdá lavice a neprostřený stůl, upěchovaná půda a zčernalé stropní trámce, velké mísy v natažených pažích, donášené těžce našlapujícími ženskými, a osiřelé obřady u Michaudů stekly by se v projev patriarchálního řádu, za jehož panství bývalo stolování modlitbou a zábava poslušnou povinností. – – Chcete viděti v Paříži i stopy její? Ono rituelní plesání s tichýma a vážnýma očima, ono veselí zákonné a posilující, jehož sacerdotální přísnost naléhá druhdy tolik, že ji zažehnáváme ironickým „lazzi“? Jde se k němu dlouhou alejí oněch milovnických dvojic, které se zaslíbily ve věku, kdy jinde je zákonem přelétavost. A vře, těžce a bublinatě, jako hustá domácí polévka, na všech oněch lidových slavnostech a radovánkách, jejichž neměnnost a jednotvárnost je úchvatná, na všech oněch jarmarcích, které se stěhují ze čtvrtě do čtvrtě, tak že není týdne, aniž se kdesi v Paříži holedbal jejich těžkopádný a těžkokrevný květ. – Těch zamyšlených dospělých osob popřávších si jízdu po
86
kolotoči! Toho kontrastu mezi žertovnými názvy kravek, prasátek a ryb, mezi vážně myšlenou komikou strakatosti a třpytu, a úzkostí kvetoucích děvčat, aby se „udržela“, a romanticky zatoulaným pohledem jinochovým, ledabyle opřeným o závěsnou tyč, nevšímavým a pyšným na svou kuráž – – již přeceňuje... Té napiaté pozornosti davu, sledujícího kroužení kola štěstěny a uctivě závidějícího šťastnému výherci kila kostkového cukru nebo porculánového hrnečku s podobiznou maršála Joffra! Ale spíše než o závist, aťsi uctivou, nejde-li pak o jakési uctívání Poznamenaného hrdiny? Toho zájmu samotného majitele boudy, zájmu spíše sportovního než obchodního! A rodiny, jež usebraně obcházejí stánky tolikráte už zřené, a otcové, kteří tak svědomitě odpočítávají svým chlapcům krejcary na bleší divadlo. A řady zavěšených děvčat přemítajících před střelnicemi, a bývalí poilus diskutující o šancích trefy na terč „Poprava“. Zamyšlené popíjení sklenice bocku. A hloubání nad rozpouštěním cukru v průsvitně černé kávě! A před boudou vyvolavače zápasníků obličeje, v nichž zápolí skeptická a čiperná inteligence obyvatele z předměstí s odpočatou vírou, zděděnou po selských předcích! Vojáček, chytivší sešitý klůcek, vržený zápasníkem místo rukavice, stoupá po schůdcích špalírem respektu.
Nedat se zastrašiti! Ani kroužícím světelným globem Messageries Maritimes na bulvárech, visícím
87
na otáčivém jeřábu a evolujícím jako strašidelná rusá luna; ani ulicí Pigalle, rozeplanou k půlnoci houkáním automobilových huček a pištící světly jako hysterický ožrala; ni velkovýrobnou prostituce mezi náměstími Blanche a Pigalle, ni jejími skladišti: velkopřepychovým v Lesíku, pro přecitlivělé na Montparnasse a holomským u Bastilly; ni monumentálním rojením ve velké síni Crédit Lyonnais a na schodišti Bursy od jedenácti do dvou; ni neurastenickým schoulostivěním budovatelů čínské zdi Francise Carca, Pierre-Mac Orlana, ani vykořeněnou sedlačkou nostalgií Louise Aragona; ni kletými rumišti, jimiž projíždíš, nechť ses blížil této optimistické vsi odkudkoliv – ne všelijakými těmi Malakovy, Alfortvilly, Choisy a Aubervilliers – jež zapírají došky, zeleň a ptáky jako Jidáš Spasitele; ni zpitomělým a bezradným a zmateným stádem tramvají u brány Maillot; ni hroznými starými holkami, v noci na nábřežích, které nosí ještě polorukavice a živí se šerednými věcmi; a když se o půlnoci srdce města rozhoupalo zrychlenou kadencí a ulice za tlumených salv pobídla úsečnou svou schůzi v plavný trysk – nezpronevěř se a pomni na Michaudův hostinec, ruměnou ženštinu, okolo níž, sedí-li, tvoří sukně veliké kolo, a která za hlaholivého smíchu brání lokty sebe a svou sklínku před opičí dotěrností hejskovou, vědouc, že nic vlastně nehrozí.
Dnes, v předvečer letnic, odpočívají velké turi-
88
stické autokary ve svých stájích. Jsou přivázány a pochutnávají si na dobrých věcech za žebřinou, a odpočinek nařízen tak velký, že jich ani nehřebelcují. Když nastala noc, shrbily se, ku podivu, střechy tak, že je vidět velký kus nebe; skoro tolik hvězd jako ve volné přírodě. Je takové ticho, že cinkot sklenic a zaklapání talíře a zazvonění upuštěných příborů zní docela tak, jak jsem je před lety slyšel jedné horké červencové neděle, v pravé poledne, když zpoza hustých bosketů nakukovaly do zvukoprázdného Bois-le-Roi u Fontainebleau. Domovnice zavírá a svolává chásku, a já vzpomínám na bechyňskou oboru, když tam hajný troubil na srnky. Mimo Saint-Germain-des-Prés přehnala se opožděná tramvaj, a je jí hanba jako rychlíku, když musil vyburcovat kousek spící vesnice, a za okénkem vlečné lodi je vidět červené geranium a vyložený nahý loket.
(1926)
89