MRTVÍ PTÁCI.
(Varianta)
Mějte soucit, ó, soucit s obětmi mrzké léčky!
Je krásné spadnout raněn; ti však sem shozeni.
Byl žluklý úsvit, kdy se vlkodlačí smečky
po hnusném páření vracejí v podzemí. (A rozespalý metař jal se mést.)
Zemřeli šeredně, neb smrtí ošizenou:
chytli se do ok spletených z drsných křiků (svých vlastních křiků)
a za hlavičku truchle vyvrácenou
viseli na krčku jak hrozen na svém dříku.
Modravá mázdra, vševědoucna plíseň,
potáhla bělmo, v kterém speklý oheň hnízdí,
sborcený trylek skácel slední píseň,
pokřivil zobáček a půvabně je hyzdí.
56
Ptáček tak podle ptáčka, seřazeni
v růženec na zbabělé modlení,
a takto spatřili je mezi nebesy a zemí
vznešení andělé, jichž srdce z kamení.
To byli oni, kdo ta oka kladli,
a kořist našedše, vrhali do propastí
smrduté mrchy ty, jež náhodou jen spadly
(jak žoky) na čisťounké stoly zvěřinářství.
Bylo to sklonkem noci. – Tehdy, kdy si
opilí lampáři v butykách přihýbají,
jizlivý hrůtek dne kdy škodolibě visí
nad srdcem děvek, které vzpomínají (neb hosté odešli) na svoje milené.
Po kolmých lanech zvonic fičí úsvit,
třaskavá zápalka, v ústrety výbuchu,
a zatím co zlé delta noci ústí
v lhostejnou horších věcí předtuchu,
kníže mstných andělů, byv zmatku toho vyčkal,
osočil mrtvé z nespáchané viny
a vydal ptáčky rukám v rukavičkách,
v hebounkých chevreau rukavičkách,
jež páší bezpráví, nevědouce co činí. (A rozespalý metař jal se mést.)
57