TRIPTYCH
Těch oken s květináči se bezzemkové bojí.
Jdou-li mimo, luskají prsty, aby zažehnali
ono kouzlo.
(Kéž Lotových pomněli žen a neohlédli se!)
Potom je pokojpokoj, kde složeny rhapsodie
jak plachty vysloužilých bárek,
a též jejich tvar jak tvar plachet za siroccascirocca
se svým protáhlým „běda!“
Papír je zašlý,zašlý a skleněné dvéředvéře,
navyklé vrtochům,
na dlážděnou vedou předsínpředsíň, plnou bývalých návštěv
hodnostářů po hrubé mši.
Dnes však, levicí opřen o starý sekretářsekretář,
stojí ten, kdo po páté už pročítá
psaní dnešního rána.
(Proto také vše zvuky mu splývají
v hukot jarních třenic.)
Čtoucího sklopené oči.
A mřížoví řas, za nímž nedůtklivě vězní
47
rozkoše veškerých Arabií.
Nikdy se nepřiznají k pravému počtu rájů,
kam byly nahlédly
za velkých zim a za ještě větších veder.
Oči, očioči, proč tajítetajíte,
co hlahol jerišských trub všem už zvěstoval?
A čtenář ví,
návsi a náměstí že jsou državami
rozumu rozumných,
a v posměchu majíce ty, jejichž pohledů
os nikdo dotud nevystopoval,
jsou ve svém svatém právu.
Znáte-li ty, od nichž odešli přátelé
jakby jen do ochozů, odkud bezděčný návrat?
Znáte-li vír hodů, jenž křísí nejinak
než pozouny archandělů?
Ptejte se, ptejte umělé polární noci
nad Paříží (je přesvědčivější té pravé)
a pomněnek v podhájí,
kde tak je přesycen stín, že z něho hraní
druzy hlaholu.
Ptejte se, ptejte se řásnatých těch nocí,
z nichž se to kouří pošmournými jitry,
a které rostou jediné
na slatinách panství páně Macbethových.
Kulich je objevem chudého vynálezce,
a jeho věštba trvá
tolik co natažené péro.
48
Tam právě, kde se mramorové schodiště noří z jezera
– to aby vlnky šplounaly v smluveném taktu –
stojí princezna.
Z nabízející dlaně
odlétá cípatá hvězda, kterou sňala s čela.
Je lépe dáti se oklikou přes onu ves,
kde jsme se včera pod oknem s květináči rozešli.
Za princeznou
je zámek podobný zámkům, jichž tolik
v pohádkách: krásný a nebydelný.
Nikoho v něm a nikdo ho nepřijde vzbudit.
Nižádné důvěrnice.
Ni oné ve vdovském hávu, a jejíž polibky
kysnou na kapradí.
Skřítkové dostali rozkaz donášet potravu
na první schod
– vlnky jsou orlojem beznaděje –
a přede dnem odkvapit.
Znáte-li ony, od nichž přátelé odcházejí
se sborceným na shledanou na rtech,
ale zdravíce spiklenecky rozchod, jenž, co noha nohu mine,
stoupá vzhůru?
Znáte-li bubínky, na nichž se v chudičkých kostelích
hraje laciné Dies irae?
Ptejte se, ptejte oněch neštěstí obraných tak,
že nemají ani na zoufalství,
ptejte se, ptejte mansard ve čtvrti La Glacière.
49
V herbáři spí, kdo zákeřně byli pochováni
bez přispění víry,
trubky vzkříšení však i tam snad dolehnou.
Ničeho se už nenadál onen odsouzený
a přece říkal, když zachrastil v zámku klíč:
– Je to Petr, dobře. Je-li to však Pavel?
Měříval kobku a snažil se podvést osud
zkracuje poslední kroky,
aby jich měl sudě.
Jednou večer přišel žalářník: – Říkals,
žes býval hráčem (beztoho tě asi
přivedly sem kostky). Nechceš si zahrát?
V tom zvenčí sekera.
(Ne každý slyšel přibíjet noc na kříž,
kdo však slyšel,
slyšel jen jednou.)
Žalářník sklopil oči, ale on mu je podchytil
pohledem a vypáčil z nich „Ano“
psané písmeny velice velikými,
a přibil je – úsměvem, jejž nelze popsat –
na zeď, hezky viditelně.
Seděli za stolem. On vzal kostky a řekl:
– SudáSudá, nebo lichá? –
A vrhl je.
Tu ležely, a jejich oka
hleděla vykradeně jak oči leklých ryb.
Ale bylo jich sudě.
50
V noci se mu zdálo, že ráno, když nadešla chvíle,
nastal velký sběh,
protože žalář tkvěl mezi nebesy a zemí
– blíž onamo než sem –
a k němu nikdo nemoh’.
Sní ještě. I je tomu tak.
Návsi a náměstí jsou državami rozumu rozumných
– vlnky jsou orlojem beznaděje –
a v posměchu majíce ty, jejichž pohledů
os nikdo dotud nevystopoval,
jsou ve svém svatém právu.
Ale jsou sny tak husté, že z nich kvapem hraní
v hlazených druzách život takový,
že tam s kostkami falšovanými
hra nad jiné spravedlivá.
51